Smutek na konci tunelu

Když jsme s ostatními návštěvníky procházeli galerií uměleckého centra Pragovka a zkoumali vstupní výstavu Beuys don’t cry, zpoza bíle natřené zástěny se rozezněla známá skladba amerického popu padesátých let – Mr. Sandman v podání dívčí vokální skupiny The Chordettes. Sandman, původně písečný skřítek evropského folkloru, přináší lidem sny pomocí kouzelného písku, jehož zrnka jim zůstanou ráno v očích jako ospalky. Text skladby zpívá dívka, která by si přála snít o krásném osamělém muži: „Pane Sandmane, přineste mi sen/ a udělejte z něj tu nejrozkošnější věc, jakou jsem kdy spatřila,/ dejte mu dva rty jako růži a čtyřlístek/ a pak mu řekněte, že jeho osamělé noci skončily.“ Právě takto začíná výstava Nikdy to nebylo, pořád to je, na níž se společně prezentují Michal Cáb, Marek Hlaváč a Tomáš Kajánek.

Nerealizovatelné a nesrozumitelné

Celou výstavu prostupuje téma utopie, které se kurátorka Katarína Gatialová snaží očistit od nánosu idealismu. V rozhovoru pro UMA Audioguide utopii prezentuje pouze jako „něco, co není reálné, něco, co je nerealizovatelné“. Toto chápání pojmu má ale spíše za cíl dodat vystaveným dílům co nejširší kurátorský rámec, do něhož by mohla společně zapadnout. Představa ideální budoucnosti, kterou mladá dívka ze zmíněné písně má, se nicméně ve feministickém prostředí současného umění nedá vnímat jinak než cynicky.

Naivní pop padesátých let s sebou ale zároveň nese tajemnou vrstvu americany, kterou tak dobře zpracovali David Lynch nebo Edward Hopper. Schizofrenní vize nevinnosti a zářné budoucnosti spojená se strachem z atomové války se koncentruje také v dystopické verzi futurismu padesátých let, zobrazené v počítačové herní sérii Fallout, v jejímž soundtracku je Mr. Sandman rovněž zahrnut. Utopie je zde přítomná jako duch ztracené budoucnosti, jejíž vize tu stále je, ale nikdy neexistovala a existovat nebude.

Po skončení písně přichází ve velkém prostoru opuštěné tovární haly na řadu recitace anglických textů počítačově upraveným hlasem (a troufnu si tvrdit, že s českým přízvukem). Hlas, který předčítá texty utopických (nerealizovaných nebo nerealizovatelných) projektů patnácti umělců, vychází z osmnácti reproduktorů, zavěšených před velkými okny haly. Není vůbec lehké hlasu porozumět a zjistit, co vlastně říká. Po pravici stojí stolek s texty, ale ty obsahují jen další směsice slov, jež dohromady nedávají smysl. V reportáži Radia Wave autor instalace Michal Cáb uvádí: „Někdy tomu rozumět je a někdy ne. Znemožnění poslechu je tam opravdu záměrné, respektive to klade na posluchače určitou náročnost.“

Záměrnou nesrozumitelností ­připomíná výstava nedávný projekt kurátora ­Václava Magida s názvem Podmínky nemožnosti, konkrétně jeho čtvrtou část s podtitulem Alo­­gorrhea, v galerii Kurzor. Tato výstava také cíleně pracovala s přemírou informací, které člověk nemůže v jeden okamžik zpracovat. Jsme příliš zahlceni koláží toho, co bylo, nebylo a co by být mohlo. Cábovým cílem podle všeho bylo využít reprobedny, určené primárně ke komunikaci, jako hlásné trouby nesrozumitelného textu – a to se mu povedlo.

Předčítané texty jsou seskládány z devíti různých uměleckých a/nebo politických manifestů vzniklých v posledních třiceti letech, včetně těch, které v současném umění patří k nejprobíranějším, jako jsou manifesty xenofeminismu či akceleracionismu. Výsledkem je ale směs, která nedává větší smysl než dadaistické hrátky s nůžkami a novinami či jejich tvořivější analogie v tvorbě Briona Gysina a Williama Burroughse. Jako návštěvník vidím v textu pouze koláž, která nevytváří žádnou novou hodnotu a zůstává mozaikou ze střepů několika pečlivě promyšlených textů. Marka Hlaváče zaujala paralela tohoto nesrozumitelného textu s glosolálií, tedy andělskou mluvou, jíž hovoří lidé v náboženském transu. V obojím můžeme hledat skryté významy, ve skutečnosti je ale tvůrcem smyslu hlavně naše představivost.

Ready­-made jménem YouTube

Od věčně rušivého recitování se dá odreagovat nasazením sluchátek k videoinstalaci Tomáše Kajánka. Ten divákovi prezentuje videa zaznamenávající simulaci akce policie a záchranářů při výjimečných situacích, jako je preventivní příprava na teroristický útok v metru, vlakovou nehodu či střelbu na gymnáziu v Hlinsku. Z videí vybral i několik obrazů (film stills), díky nimž se divák ještě více soustředí na estetickou kvalitu daných cvičení.

Kajánek tímto výběrem, jak je řečeno v rozhovoru pro Radio Wave, naráží na představy modernistů počátku 20. století, které slibovaly, že umění se spojí s obyčejným lidským životem. K tomu prý nakonec došlo ve zvrácené verzi, jako jsou tyto reenactmenty. Cvičení záchranářů se tak k utopii může vázat v tom smyslu, že takto by si představovali ideální záchranářskou akci. Dokonalý zásah je takový, v němž je všechno jenom jako – a ten je pak pro stát logicky nejpohodlnější šířit na internetu.

Stejně jako v loňské expozici finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, i zde přichází Kajánek s hotovým materiálem z YouTube a jeho tvorba se zřetelně odpoutává od fyzického kontaktu s realitou, který měla dříve, když zkoumala například hranice důvěry v pravdivost fotografie. Autor se tu blíží k jakési dokumentaristické tendenci, v níž se nesnaží o manipulaci nalezeného materiálu, ale jednoduše nám jej s malým komentářem předvádí. Z jeho tvorby se tak stává jen zvětšující zrcadlo reality; máme se soustředit na to, jak mocenské složky „používají tento kanál k vlastní prezentaci na podobných principech, které využívají umělci“.

V rozhovoru pro Artalk.cz pak Kajánek prohlašuje, že nechce, aby umění zachraňovalo společnost. S tím se dá souhlasit, umění by přece nemělo nahrazovat nefungující státní aparát; může být i ryze experimentální a k ničemu dobré. Luxus hledání slepých uliček je v dnešním světě, soustředěném na jistoty, velmi cenný. Nejsem si ale jist, zda Kajánek nakonec něco říká, nebo se jen pozastavuje nad tím, jak vlastně funguje reprezentace různých skupin v digitální době.

Postutopický smutek

V levé části haly jsou jednoduchými linkami na zdi načrtnuty obrysy reprobeden, u nichž jsou připevněné dva malé reproduktory, které zdálky nejsou slyšet a zblízka vydávají velmi nepříjemný zvuk. Doprovodný text vysvětluje, že jde o raveové skladby, které Marek Hlaváč upravil až na hranici slyšitelnosti. Jedná se o frekvenci, kterou slyší hlavně mladší lidé, takže by, jak zaznělo na vernisáži, mohlo jít o jakýsi „teenage repelent“.

Raveová hudba se tu jako známka svobody a odporu proti systému mění v něco nepříjemného, co se nedá poslouchat. Hlaváč ve svém dalším díle připomíná, jak svého času vypadala hudba, která dokázala být nová a inovativní, ale zároveň pro mnoho lidí spolu s tanečními drogami znamenala jen únik z depresivní reality pracovního týdne. Ani tento únik už není možný, postupně mizí až na hranici vnímatelného a stává se nesnesitelným.

Právě toto pesimistické vyznění je pro mě nakonec společným jmenovatelem celé výstavy. Tvůrci sami sice prohlásili, že „své věci nedělají proto, aby udělali společnost lepší“, a nemůžeme to po nich ani chtít. Jejich zájem nakonec ústí v jakousi marnost, kterou pociťujeme při zpětném pohledu na nevyplněné budoucnosti a lidské představy, jež z různých důvodů nemohou dojít uskutečnění. Ono utopické světlo na konci tunelu, které by nebylo jen protijedoucím vlakem, na výstavě možná nakonec přece jenom chybí, ale třeba k němu autoři jednoho dne najdou pozitivnější vztah.

Autor studuje dějiny umění.