Uhlídat si svoje prachy

Filmem Do boje francouzský režisér Stéphane Brizé tematicky navazuje na předešlou spolupráci s hercem Vincentem Lindonem, komornější snímek Zákon trhu (La Loi du Marché, 2015). V něm jako by veškerou interakci hlídače v supermarketu Thiérryho s okolím definovalo nedůstojné vyjednávání o peníze a ekonomickou perspektivu. Lindon tam ztvárnil padesátníka, který se dlouhodobě potýkal s nezaměstnaností, ale nakonec přesto dává v supermarketu výpověď, aby ve vlastních očích lidsky neklesl. Nedokáže být součástí orwellovského systému, v němž úzce souvisí odměňování s proaktivní kontrolou a kde zaměstnavatel raději než do mezd investuje do kamerové techniky a armády dozorčích, která má vše a všechny sledovat, aby mohl pracovníky penalizovat. Tichý protest jednotlivce střídají v angažovanější novince Do boje masové demonstrace a násilí. Lindon hraje temperamentního dělníka a odborového předáka Laurenta, jenž vstupuje do stávky za udržení pracovního místa, které chce zaměstnavatel zrušit spolu s 1100 pozicemi jeho kolegů.

Rozděl a panuj

Laurent pracuje v továrně na automobilové díly, kterou vlastní prosperující zahraniční firma. Její vedení plánuje na přání akcionářů přesunout výrobu do zemí s levnější pracovní silou a s použitím prověřených rétorických obratů o krizích, nekonkurenceschopnosti a nutnosti růstu oznamuje uzavření podniku. Dělníkům se však o dva roky dříve podařilo uzavřít s firmou smlouvu, jež garantuje, že provoz továrny poběží alespoň ještě příštích pět let. Výměnou za udržení svého místa se zavázali pracovat každý o pět neplacených hodin týdně déle, což firmě za dva roky ušetřilo pět milionů eur na mzdách. Tuto oběť podstoupili proto, že „padesát kilometrů kolem není práce“, a někteří i kvůli vyššímu věku, který ztěžuje shánění nového místa. Dělníci se porušením smlouvy cítí podvedeni a požadují po francouzské justici, aby firmě nakázala továrnu dále provozovat. Smluvní závazky však neobstojí v ústavním kontextu, garantujícím právo na svobodné podnikání. Stát do situace zasahovat nechce ze strachu z odlivu zahraničních investorů – dostali by tím totiž signál, že ve Francii vláda omezuje obchod. Jediné, co stát nabídne, je „morální podpora“. Na poli ovládaném zákony trhu jsou pro stát i korporace peníze na prvním místě a morální újma se léčí opět jen finančně. Zaměstnancům, kteří bezproblémově odejdou, nabízí firma mimořádné odstupné. Její strategií je rozdělit a panovat, hodit mezi nespokojený dav prémie a počkat, až odpor vyprchá.

Podobně jako film 120 BPM (120 battements par minute, 2017) Robina Campilla, v němž skupina pařížských queer aktivistů nakažených virem HIV bojuje proti nepružným institucím a lhostejné veřejnosti, je i Do boje snímkem ostře debatním, úderně demonstračním – odehrává se na schůzích či v ulicích a pracuje s motivem pozvolného vnitřního rozkladu aktivistického týmu složeného z různorodých osobností. Na rozdíl od 120 BPM však veristická observační metoda snímání ručními kamerami a mobilními telefony brání vizuálnímu vyjadřování. Brizého film tak třídní distinkce mezi světy manuálně pracujících a managementu vykresluje především slovy. Nutno říci, že dělníky film negeneralizuje, nabízí jejich bohatší ideovou a charakterovou stratifikaci, než jaké se dostane vedení firmy, jež se schovává za hradbou sloužících a represivních složek jako panstvo z Kafkova Zámku (1926, česky 1935).

Vyjasnění hodnot

V zásadě se během debat protistran objevuje často užívaná metafora dělníků jako emotivních a chybujících lidí, kteří čelí robotům v oblecích a jejich argumentaci řečí cifer, tabulek a frází z meetingů, brífinků a brainstormingů. Bez tohoto tropu si nelze levicově orientované filmy kritické k situaci na trhu práce představit – krom Zákona trhu jej najdeme i v podobně veristicky pojatém snímku Kena Loache Já, Daniel Blake (I, ­Daniel Blake, 2016), kde sympatického padesátiletého dělníka se srdeční chorobou ponižuje a zabíjí zástup byrokratů z úřadu práce.

Z disciplinovaných členů firemního vedení občas někdo vypadne z role „empatických“ patronů: otrávená rada, ať se nespokojenci přestěhují někam, kde je více práce, odhalí propastnou bariéru různých životních stylů, ekonomických potřeb, návyků a zájmů, ale i strategických schopností. Vedení tvoří vnitřně koherentní skupinu, jíž Brizé s hořkostí přiznává talent držet při sobě a „uhlídat si svoje prachy“ – kultivovanou vychytralost, která schází malicherně se hašteřícímu dělnictvu. Vnitřní konflikt mezi stávkujícími se nejprve projevuje nevyjasněnou strategií protestu; někteří napadají své šéfy agresivně a budují odborářům mediální obraz násilníků, kvůli němuž začíná společnost zapomínat na to, že dělníci jsou oběťmi. Nabídka odstupného však vyjasní hodnoty. Laurentovy odpůrce mezi zaměstanci od této chvíle zajímá jen výše jednorázové finanční injekce, zatímco Laurentova frakce bojuje „za výplatní pásku každý měsíc“. Neustávající hádky, hysterický řev, přerušování řeči, zanikání myšlenek v okolním hluku – to vše činí z Brizého filmu fyzicky vyčerpávající zážitek. Divákovy frustrace z vleklého prodlužování promluv, výbuchy agrese, nespokojenosti a osobních urážek jsou nesporně záměrné, stejně jako tomu bylo například ve snímku Panelstory (1979), v němž Věra Chytilová hledala kořeny morálního rozpadu prostých lidí právě v systémovém nastavení, v jejich shora určených životních podmínkách.

Kdo bojuje

Ač Do boje zahrnuje řadu přesných postřehů o hradbách mezi výkonným personálem a managementem, jeho závěr vzbuzuje ambivalentní pocity. Na jednu stranu je apoteózou aktivity a politicky angažovaných lidí, kteří na sebe berou nelehký úděl vůdců bojujících za ideál či principiální věc. Uvádí jej Brechtův citát: „Kdo bojuje, může prohrát, ale kdo nebojuje, již prohrál.“ Sleduje, jak je Laurent střídavě oslavován a zatracován stejnými lidmi podle toho, jak se mu daří v boji. Ti, kdo plácají své vůdce po zádech za vyhranou bitvu, aby mu druhého dne nadávali za prohranou válku, se svým krédem „Jsi jen tak dobrý jako tvůj poslední úspěch“ stávají ideálními spojenci korporátního systému. Na druhou stranu film podněcuje k aktivitě pomocí manipulativně burcujících prostředků a pochybných potěšení. Stejně jako v Zákonu trhu tu figuruje dělník, který si pod tíhou své situace sáhne na život, novinkou je pak těžko uvěřitelný brutální lynč generálního ředitele nadnárodní společnosti rozzuřeným davem. Zatímco Zákon trhu předkládal pozitivní vzor a jím nabádal k odchodu z amorálního prostředí, Do boje se prostřednictvím negativního příkladu zaměřuje na deformace těch, kdo zůstanou.

Autor je filmový publicista.