Umělé mléko

Kritička Erica Wagnerová pro britský Guardian píše, že jazyk Deborah Levyové připomíná ve svém posledním románu svou bohatostí a plasticitiou texty Virginie Woolfové. Horké mléko (Hot Milk, 2016) se podobně jako klasické romány Woolfové K majáku (1927, česky 1965) a Vlny (1931, česky 1997) odehrává u moře a těží z vnitřního prožitku hlavní hrdinky a vypravěčky, pětadvacetileté Sofie, která přijíždí se svou záhadně churavějící matkou na španělskou kliniku. Přirovnání k Woolfové se však krom vnějších styčných bodů jeví být poněkud nadsazené. Tam, kde u ikony modernismu nalezneme cit po rytmus a detail, je u Levyové změť opakujících se symbolů a odkazů ke kanonickému textu feministické kritiky Smích medúzy od Hélène Cixous z roku 1975 (česky v časopisu Aspekt, 1995), z nějž si autorka bere i úvodní citát. Původní text kromě jiného oslavuje sílu ženského vyjádření, podporuje ženy, aby v psaní vyslovily svou tělesnou zkušenost a osvobodily se od mužského falocentrismu. Žena, která píše, je metaforickou matkou, je v ní „vždy alespoň trochu toho dobrého, mateřského mléka“. Stvoření textu je symbolem daru jiným ženám, daru, jenž je má povzbudit. Podle Hélène Cixous je načase pohlédnout medúze do očí – neplodí smrt, ale je krásná a směje se, dává volnost. To, co však v roce 1975 působilo revolučně, v Horkém mléku budí rozpaky. Mléko, ňadra, matka, otec, dcera, medúzy – tyto motivy vytvářejí v podstatě celý příběh a neuplyne stránka, aby se některý z nich neobjevil.

Za vším hledej prso

Sofie má jako spořič obrazovky Mléčnou dráhu, léčebné zařízení, kam matku dovezla, má tvar prsu, a dokonce zde místní kočka vrhne koťata. Sofie, která vystudovala antropologii, ale přerušila postgraduální studium, aby se mohla starat o matku, a pracuje v Londýně jako baristka, se během pobytu odváže a začne si jak s nespoutanou Inge, tak s místním studentem filosofie Juanem, který pracuje v chatce na pláži, kde poskytuje turistům úlevu od požahání medúzami. Dalším krokem, jejž Sofie na své pouti k sebeprosazení podnikne, je návštěva otce, který ji s matkou opustil, přičemž jediné, co od něj kdy dostala, bylo nevyslovitelné řecké příjmení. Sofie na cestě do Řecka pozná nejen svou tříměsíční sestru a její mladičkou matku, ale líčí také ekonomickou situaci Řecka a Evropy. I tento aktuální motiv ale působí poněkud toporně, nestabilní poměry jsou načrtnuty jen zběžně skrze rozhovory s nevlastní matkou, jež je ekonomka.

Nabízí se otázka, zda se Levyová nepokouší o jakousi parafrázi Smíchu medúzy, revizi čtyřicet let starých tezí, zasazených do současnosti. Bezesporu předkládá působivý fikční svět s vizuálně silnou metaforikou evokující zkázu; španělská krajina je vyprahlá a pokrytá bílými umělohmotnými skleníky, v nichž nádeničí ilegální přistěhovalci, v moři se množí jedovaté medúzy a tajemná klinika doktora Gómeze má Sofii a její matce přinést spásu, ale také může jít o jeden velký podvod. Sama Sofie budí dojem nespolehlivé vypravěčky – je poněkud zmatená, mnohdy líčí svou zapomnětlivost a nejistotu ve vnímání okolí. Jakýmsi korektivem jsou krátké, kurzivou psané pasáže na hranicích kapitol, které přinášejí vnější perspektivu. Líčí Sofii jako krásnou, svůdnou dívku, jako předmět touhy, jíž si ona není vědoma. Její vztah k matce je stejně nevyzpytatelný jako matčina paralýza. V jistém ohledu jsou jejich role často přehozené – Sofie se stará a neúnavně nosí matce vodu, ta ji však neustále odmítá a chová se jako malé dítě. Aby se Sofie mohla plně probudit v ženu, nepotřebuje se osvobodit od nadvlády muže, ale přeseknout pupečník poutající ji k matce. Jenomže tato prostá teze by jistě mohla být ztvárněna funkčněji i v textu neobtěžkaném alegoriemi a symboly, jejichž množství a opakování vede paradoxně k naprosté doslovnosti. Vnitřní svět vypravěčky připomíná až příliš často akademickou stať na téma ženské feministické kritiky, a tvrdí­-li Hélène Cixous, že žena ze své podstaty „píše bílým inkoustem“, text Deborah Levyové je dokladem toho, že ne vždy je kojení tou nejpřirozenější věcí na světě.

Jen další symbol

Jazyk Horkého mléka však troskotá i na českém překladu a nedůsledné redakci. Již úvodní citát „Je na tobě, aby ses vymanil ze starých cyklů“ je poněkud nešťastně převeden do mužského rodu, což v kontextu celé stati nedává příliš smysl. Závažnější komplikace ale plynou z přílišného lpění na větné stavbě originálu i výběru slovní zásoby. Jen v první kapitole se například anglické „pathetic“ ve významu ubohý, nedostatečný překládá jako „patetický“, obyčejná potravinová fólie je „fólií smršťovací“, z bezpříznakového „I want“ se stane „toužím“ a „studoval na magistra“ se překládá jako „navštěvoval magisterské stu­dium“. Těžko si představit, že by žena v Sofiině věku a životní situaci volila podobné výrazy. Břitký humor, který občas zazní v dialozích, bohužel ubíjejí pasáže vnitřních monologů, jež zní falešně a uměle. Topornost vyjadřování protagonistky brání čtenáři nalézt sympatie k jejímu vnitřnímu tápání a vede k tomu, že ona sama působí spíše než jako plnokrevná postava jen jako další symbol. Horké mléko v českém překladu proto může být ukázkou, jak netvořit „ženské psaní“.

Autorka je anglistka.