Prosincové masové demonstrace proti takzvanému otrockému zákonu v Maďarsku aktivizovaly i dříve spíše pasivní skupiny obyvatel. Ukázaly také, že kritika namířená proti režimu Viktora Orbána je značně limitovaná vládní propagandou i akceschopností opozice a odborů.
„Před třiceti lety v bývalém východním Německu a ve čtyřech visegrádských zemích vyšli lidé do ulic a tím také zcela změnili život v našich zemích.“ Těmito slovy zahájila na začátku letošního února Angela Merkelová svůj projev na tiskové konferenci v Bratislavě, která se konala u příležitosti setkání kancléřky s premiéry zemí visegrádské skupiny. Záhy nato přešla Merkelová k tématu vzájemných vztahů, které podle ní spočívají především v ekonomické spolupráci. „Shodli jsme se, že my jako země musíme dát jasně najevo, že jsme jedním z motorů ekonomiky Evropské unie. To samozřejmě souvisí se silnou průmyslovou výrobou – automobilový průmysl se mění a my si musíme nadále zachovat konkurenceschopnost.“
Protesty pod bodem mrazu
Toto prohlášení přišlo krátce poté, co v maďarském Győru skončila týdenní stávka dělníků pracujících v automobilovém koncernu Audi, která odstavila výrobu nejen v Maďarsku, ale také v německém Ingolstadtu, kde sídlí centrála společnosti, a výrazně ji omezila rovněž v Bratislavě. Příčinou bylo přerušení dodávek motorů, které se vyrábějí právě v Győru. Stávkující požadovali navýšení platu, čehož také po týdenním vyjednávání dosáhli. Jejich protest je ovšem nutné nahlížet v kontextu řetězce událostí, jehož spouštěčem bylo schválení zákona o přesčasech maďarským parlamentem v prosinci minulého roku. Záhy po jeho přijetí následovaly spontánní protesty v Budapešti a dalších městech, trvající do pozdních nočních hodin. Demonstrace a blokády dopravních tahů se staly v předvánočním čase pro mnohé každodenní praxí, v níž se kloubila situační kultura protestu s policejní konfrontací a teplotou pod bodem mrazu.
Přestože velké demonstrace nejsou v Maďarsku ani jindy okrajovým jevem, došlo podle názoru mnohých komentátorů v případě prosincových protestů ke značnému kvalitativnímu posunu, co se týče sociální skladby zúčastněných. V davu byli přítomni i lidé, kteří se do té doby necítili být součástí opozičního hnutí, ať už z důvodu jeho roztříštěnosti nebo proto, že kromě Jobbiku se žádné opoziční straně nedaří budovat stabilní základny v regionech.
Právě zapojení regionů lze vnímat jako novou kvalitu prosincové protirežimní mobilizace. Vázanost protiorbánovských vystoupení na hlavní město byla tak silná, že na mnohé ostřílené demonstranty z Budapešti působily zprávy o protestech v malých maďarských městech téměř exoticky. Mezi občanskými aktivisty a formujícím se studentským hnutím to vedlo k pochopení, že je nutné se vedle politického programu soustředit také na budování decentralizované komunikační infrastruktury, díky níž by mohlo dojít k větší aktivizaci obyvatel venkova a menších měst.
Otrocký zákon
Nabízí se otázka, proč to byl právě zákon o přesčasech, který vedl k doposud nejvýraznějšímu zpochybnění legitimity Orbánovy vlády. Ve svém znění zákon upravuje horní limit přesčasů, které mohou podniky žádat po svých zaměstnancích, z dřívějších 250 na 400 hodin ročně. Zároveň prodlužuje lhůtu, v níž musí zaměstnavatelé svým zaměstnancům za odpracované přesčasy zaplatit, z jednoho na tři roky. Už během příprav se zákon ocitl pod palbou kritiky odborů a prosincové průzkumy ukázaly, že se k němu 85 procent populace v aktivním věku staví odmítavě.
Myslitelé jako Ágnes Gagyi a Tamás Gerőcs stavějí přijetí zákona do souvislosti s politikou reindustrializace, bez níž podle nich nelze vývoji v Maďarsku posledních let porozumět. Nedílnou součástí Orbánovy neliberální demokracie je postupující flexibilizace pracovních vztahů, nízká korporátní daň a v kontextu regionů také nejvyšší podíl národního důchodu vyhrazený na investiční pobídky pro zahraniční, především německý kapitál. Tato politika reaguje na strategii německého automobilového průmyslu přesouvat standardizované výrobní úseky s očekávatelně nižšími výnosy do sousedních či nedaleko položených ekonomik s levnou pracovní silou. Aktuálně v Maďarsku v automobilkách pracuje 120 tisíc lidí.
Orbánova vláda začala s reindustrializací hned po svém zvolení v roce 2010 v reakci na důsledky hospodářské krize. Kromě dotací a daňových úlev se průmyslové lobby podařilo získat rozhodující vliv na podobu zákonodárných iniciativ a reforem. Podle Gagyi a Gerőcse se zájmy německého průmyslu otiskly nejen do podoby zákoníku práce, ale také do reforem v oblasti vzdělávání a daňové politiky. Nový zákoník práce z roku 2012 výrazně oslabil odbory a posílil postavení managementu. Ztížení podmínek k vyhlášení stávky uvolnilo cestu pro hladký průběh deregulace a s tím související prekarizaci práce.
Zákonem o přesčasech se vláda pod tlakem průmyslové lobby rozhodla vyřešit problém nedostatku pracovních sil, který je mimo jiné důsledkem masového odchodu převážně kvalifikované části populace ze země. Přes šok, který „otrocký zákon“ vyvolal, se jedná jen o další z řady opatření, která oklešťují práva zaměstnanců ve snaze přivábit a udržet zahraniční kapitál. Přesto se odborům i v těchto nepříznivých podmínkách podařilo využít potenciálu nastalé situace. Vedle opozičních politických stran to byly právě odbory, kdo se podílel na organizaci pochodů, demonstrací a blokád po celé zemi. Na začátku ledna dokonce ohlásily, že pokud nebude „otrocký zákon“ odvolán, jsou odhodlány vyhlásit generální stávku. Hrozba generální stávkou ovšem postupně vyšuměla a úroveň organizovanosti v odborech zůstává velmi nízká.
Síla režimní propagandy
Lidé v Maďarsku vyšli v prosinci do ulic, aby vystoupili proti politice, jejíž represivní charakter omezuje vedle občanských také sociální práva. Dali tím najevo, že jim jsou důstojné pracovní podmínky dražší než zachování konkurenceschopnosti na poli automobilového průmyslu. Viktor Orbán si ovšem raději vyslechl názor kancléřky Merkelové, zatímco protesty proti „otrockému zákonu“ se snažil zneviditelnit svými facebookovými posty o atmosféře klidu a svících přibývajících na adventním věnci, případně zdiskreditovat prostřednictvím hlásných trub svého mediálního konglomerátu. Stálý přísun a cirkulace režimní propagandy ve veřejném prostoru velmi ztěžuje systematickou kritiku i věcnou debatu o politických alternativách, protože opozice se musí neustále potýkat s fantaskními konspiracemi, jež její aktéry pasují do role antikřesťanských a Sorosem sponzorovaných agentů, kteří jsou v Maďarsku nasazeni za účelem rozvratné a nyní již i atentátní činnosti. Některými médii bylo například jedno z protestních shromáždění vylíčeno jako organizovaný útok na jesličky.
Autorka studuje historii na CEU.