Francouzský hrdinský epos známý jako Píseň o Rolandovi zná leckdo, v hodinách literatury sloužívá (a to nejen u nás) jako synekdocha středověké literatury vůbec. Sepsán byl někdy v 11. století, pojednává však o dějích o tři sta let starších. Právě to – a také zvláštní způsob kompozice bez rýmů, jen na základě asonance – z něj v očích čtenářů činívá záznam „archaika“ národních literatur, obdobu Homérových básní. K tomu se pojí obrazy hrdinství, vojenské zdatnosti a sebeobětování, a to nejen uvnitř textu. Nejslavnější rukopis byl nalezen v Oxfordu po napoleonských válkách, Britové si jej patrně schovávali pro sebe a jeho vydání v Paříži zapůsobilo jako nové francouzské vítězství. Když jeden ze zakladatelů francouzské medievistiky Gaston Paris přednášel v obležené Paříži, mluvil právě o Písni o Rolandovi. To bylo za prusko-francouzské války a jeho žák Joseph Bédier jednal podobně během té první světové.
O něco později, při další válce, po Písni sáhl Erich Auerbach a učinil z ní jednu ze zastávek své Mimésis, knihy o zpodobňování skutečnosti v evropských literaturách. Odvrátil se přitom od heroického jádra, pobití Franků v průsmyku Roncesvalles, a namísto toho zpracoval scénu, v níž je titulní hrdina přispěním svého nevlastního otce Ganelona zvolen velitelem franského zadního voje (oddíly 58–62). Roland v této roli padne a vinu na tom bude mít i jeho nemírná pýcha, neochota přivolat posily, dokud je ještě čas. Jde tedy o scénu, v níž hrdinové především mluví, přou se, v konfliktu budují své hrdinské image a nechtějí je ztratit. Roland správně tuší, že se ho Ganelon chce především zbavit, úkol však odmítnout nemůže, vypadal by jako zbabělec.
Auerbach zdůrazňuje izolovanost, parataktičnost jednotlivých vět v této scéně; vět, jejichž délka se obvykle kryje s délkou verše. Neustále se tu opakují větné členy i jména mluvčích. Skladatel písně skládá hrdinskou promluvu jako dlažební kostky vedle sebe. Každá z nich by sice mohla být vyňata a položena někam jinam, ale jen takto spojeny někam čitelně vedou – k Rolandovu pyšně hrdinskému skonu. Jaksi mimochodem se v Mimésis ukazuje, že právě roztříštěné promluvy (a ne bojové akce) tvoří základ působivosti Písně i podklad, na kterém vyroste pointa se vší tragikou a krvavostí. Bitvu je třeba nejprve svést slovně (a tam prohrát).
Kolem dlažebních kostek je třeba budovat obrubníky, a pokud mají projevy aktérů archaického příběhu někam vést, je třeba dát jim rám. Jak vidno, u Písně se tímto rámem stává akce, kterou slova v lidech vyvolávají, jsou-li pravá a dobře pronesená. Ideální posluchačkou takových slov se na konci příběhu stává hrdinova snoubenka Alda, která se od císaře Karla dozvídá o Rolandově smrti, prohlašuje, že chce jít za ním, a skutečně odchází, umírá (oddíl 268). I pohanští Maurové zabíjejí Rolanda v průsmyku kvůli jeho výmluvnosti, kterou byl schopen motivovat císaře Karla ke stále dalším vojenským akcím proti nim. Ganelonova zrada pak spočívá zkrátka v tom, že Maurům řekl, kde se bude válečný štváč při cestě přes hory nacházet, a že byl schopen slovy zajistit, aby se tak skutečně stalo. Slova působí jako rozsypané kostky, dokud zůstávají bez kontextu, dokud se do nich nevloží tělo, nepřidá se akce. A v tu chvíli – lup – najednou jsou vším, na čem záleží. To můžeme vnímat ve verších archaické Písně, která se tváří, jako by pocházela ještě z jakýchsi kmenových časů. No, anebo na internetu.