Žijeme v kmenové společnosti

Čtrnáctého října jste se, byť na dálku, zúčastnil demonstrace na Kossuthově náměstí, kde jste spolu s dalšími spisovateli protestoval proti změně zákona, která postihla bezdomovce. Řekl jste, že „pokud se poutníkům na zemi nedostane úcty a svobody, nebudou ji mít ani ti, kteří jim úctu a svobodu vzali“. Co zásadního se vám pojí s bezdomovectvím?

Orwellovo Na dně v Paříži a Londýně. To by si měl přečíst každý. Nejlepší kniha, jakou kdo o bezdomovectví napsal. Jakkoli slovo bezdomovec [v maďarštině doslova „ten bez příbytku“ – pozn. překl.] nerad používám.

Proč?

Už jenom slovo příbytek nemám rád. Nevím, proč mi nesedí. Naučil jsem se ho pozdě. Není to moje slovo. Proto jsem raději napsal „poutníci na zemi“.

Pokud by nešlo o literaturu, ale normální středeční dopoledne, jaký máte k bezdomovcům vztah?

Jako každý druhý. Někdy si s nimi povídám.

Dáváte jim peníze?

Nějaký čas jsem se držel zásady, že nebudu, ale pak jsem zjistil, že to nedokážu dodržet. Dávám jim vždycky, někdy méně, někdy více.

Ze strany moci je změna zákona namířená na bezdomovce podlost. Dá se tohle ještě stupňovat?

Moc má v popisu práce stávat se ještě mocnější, bohužel. V tomhle si nedělám iluze. Dost brzy jsem přišel na to, že moc má ve zvyku své uživatele tlačit ke špatnému zacházení.

Nakládá se s mocí jen špatně?

K tomu, abyste s ní nenakládal špatně, je potřeba se neustále kontrolovat. Žijeme v kmenové společnosti. Žijeme tak posledních sto tisíc let. Tyhle kmenové reflexy jsou v nás tak hluboko, že jakmile získáme nepatrnou moc, okamžitě ji využíváme neboli zneužíváme. Dobře si pamatuji, jak jsem kdysi chodil na tréninky aikida a poprvé jsem vedl rozcvičku. S jakým potěšením jsem řekl svému kamarádovi, který něco udělal špatně, aby si dal okamžitě deset kliků. Copak se to se mnou najednou stalo? V tu chvíli mi došlo, že něco takového už nikdy dělat nechci. Je děsivé prožít si sám na sobě, jak snadné je druhým rozkazovat.

Mluvíte o své naivitě. Když jsem si přečetl vaši větu protestující proti zákonu o bezdomovectví, napadlo mě, že je naivní…

Spíš cynická.

Cynismus v tom necítím. Co tím myslíte?

Asi je v tom opravdu určitá dávka naivity, ale také cynismu. Teď nutí policisty, aby zasahovali proti bezdomovcům. To je nejlepší způsob, jak jim svědomí zatížit traumaty, kvůli nimž pak později budou schopnější dělat i takové věci, které by jinak nikdy neudělali. Nevinné lidi mají šikanovat jen proto, že sedí na lavičce. Myslím, že k takové práci se nikdo z nich nezavázal, když šel pracovat k policii. Policisté, kteří teď mají tohle provádět, ztrácejí svobodu a úctu k sobě samým. Není nic nebezpečnějšího než ten, kdo má moc, a nemá svobodu a sebeúctu. Jednou z klíčových knih mého života je Švejk. Armáda je založená na tom, že my vojáci nemusíme myslet, oni myslí za nás, nemusíme nic cítit, protože oni cítí za nás. Policisté nesmějí myslet. Nesmějí přemýšlet nad tím, že na té lavičce může také sedět jejich vlastní táta.

Použil byste tu větu v románu? Je to dobrá věta?

Záleží na tom, kdo ji říká.

Cituji z vašeho textu: „Nadání spočívá v tom, když člověk ví, kdy je věta dobrá a kdy ne.“ To je krédo každého literárního kánonu. Spočívá boj o kulturu v tom, kdo bude mít moc říct, která věta je dobrá?

Nikdo nedisponuje takovou mocí, aby tohle mohl rozhodnout. Jsem platónský idealista. Myslím, že věta, kterou napíšu a pokládám za hotovou, je ideální. Tu větu píšu nejenom tak, že ji vyplivnu, ale také na ní dost pracuji. Musím ji uslyšet zevnitř, aby zněla tak, jak má. Někdy mám pocit, že psaní je překládání. Že mé texty mají nějaký ideální původ. Každému, kdo píše, doporučuji, aby překládal, protože ho to naučí pokoře, tomu, aby pochopil, co je to dobrá věta. Literatura slouží něčemu mnohem vyššímu, než jsme my sami. Nevím, odkud ty věty, které píšu, jdou…

Tohle začíná znít dost růžově. Nebo třeba mysticky?

Psaní je mystické, z ničeho vzniká něco. Je naprosto překvapivé, že píšu příběh někoho, kdo vůbec neexistuje, pak na něj myslím jako na existujícího člověka a takhle na něj myslí i další. Je to zcela iracionální. Člověk je iracionální.

Čím dál iracionálnější je i to, v čem žijeme. Je přepjaté pojmenovat orbánovský systém jako diktaturu?

Diktatura je příliš silné slovo. Není dobré ho používat moc často, protože pak už není cesty zpět. Kdyby šlo o diktaturu, my dva bychom si tu nepovídali.

Poté, co se zatočilo s Maďarskou akademií věd, s Petőfiho literárním muzeem a opozičním tiskem, si nemyslím, že bychom od toho byli zas tak daleko.

Podívejte, mám v Berlíně přátele, kteří se nemohou vrátit do Turecka, protože by je tam zavřeli. To je diktatura. Když si jenom myslíte, že by se to mohlo stát, diktatura to ještě není. Neříkám, že by moc nebyla přespříliš zbytnělá, řada jevů poukazuje na to, že je čím dál více se čeho bát. Není dobré teď vykřikovat, že tu máme diktaturu, protože co budete říkat pak, až tu skutečně bude? Já jsem vyrůstal v opravdové diktatuře. Když mi byly čtyři roky, táta mě poučil, že v ní žiji. Když mi bylo deset, začal mě připravovat na výslechy. Věděl, že to přijde. Nedošlo na to, protože se nám povedlo odtamtud odejít. Ale i v tom se dá žít, i diktatura má svá pravidla. Mně se hodně nelíbí, že v Maďarsku nikdo nemá odvahu tomu čelit. Ne diktatuře, ale pokušení moci.

V jednom románu máte postavu, která toho schopná je. Emma, hlavní hrdinka románu Hranice. Jistý kritik napsal: „Emma je hrdinka ozbrojená magickými silami, která nikdy neváhá, není manipulovatelná, její rozhodnutí jsou spontánní, chvilková, intuitivní. Kdyby společnost sestávala ze samých Emm, nikdy by se nezrodila diktatura.“

Doufám, že tomu tak je. Emmou jsem byl asi tak deset let. V její osobnosti je silně zastoupen můj romantický prožitek z puberty spočívající v poznání, že zeď se dá přelézt, a když přelézáte, všichni přitom chtějí, aby se vám to nepovedlo. Puberta je katarzní zkušenost, z níž je možné čerpat po celý život. Být dítětem je totéž jako žít v totální diktatuře. Každý je starší než vy, každý vám řekne, co máte dělat, vyčisti si zuby, vstávej, běž spát, jste ve vězení. Mají pravdu, samozřejmě, k snídani by se neměla jíst čokoláda. Ale proč to občas neudělat?

Je potřeba být anarchistou…

Přesně tak. Anarchismu rozumím tak, že moc je třeba vždycky zpochybnit, tu vlastní i moc těch druhých. Když jsem psal Hranici, nevěděl jsem, že má tak silnou a romantickou hrdinku. Když jsem na to přišel, měl jsem radost, že jsem takový dar dostal, moct psát o takovém člověku. Je naší povinností vychovávat takovéto puberťáky.

Čtenářství nyní stagnuje, roste, anebo právě atrofuje?

Písmena nemusíme hned pohřbívat. Literaturu čte hodně lidí, když ne na papíře, tak na e­-booku nebo Facebooku. Na nosiči nezáleží. Za důležité považuji to, že literaturu tisknou i deníky a týdeníky. Co cenného zůstane ze starých novin? Literatura. Čtení dlužíme sami sobě, protože je to jediná cesta, jak utéct z království švejkovských hlupáků. Texty nás učí přemýšlet a také nám pomáhají neuvěřit lžím.

Z maďarského originálu Mit fogsz akkor mondani, ha valóban diktatúra lesz?, publikovaného v týdeníku Magyar Narancs, přeložila Marta Pató. Redakčně upraveno.