Archeologie „nových“ médií

Dává označení „nová média“ vůbec ještě ­smysl, když jej používáme pro technologie, které nás provázejí již bezmála tři desetiletí a pro mnoho lidí se staly neoddělitelnou součástí každodenního života? Zdá se, že dnes už ona „nová média“ nijak nová nejsou. Kniha Jazyk nových médií (The Language of New Media, 2001) rusko­-amerického teoretika, programátora a grafického designéra Lva Manoviche, která původně vyšla na počátku tisíciletí, po téměř dvaceti letech, během nichž osobní počítače dobyly nejen většinu domácností, ale v podobě chytrých telefonů pronikly až do našich kapes, nevyhnutelně působí poněkud rozporuplným dojmem.

Tkát software

Autor se nová média nesnaží vymezit pouze pomocí konkrétních technologií, mnohem větší důraz klade na sdílení několika charakteristických znaků (číselná reprezentace, modularita, automatizace, variabilita, překódování). Manovich v sedmdesátých letech studoval v Moskvě informatiku a malířství, ale na začátku osmdesátých let emigroval do USA, a během několika let se tak dostal od zapisování programů do papírového sešitu a klasické malby do prostředí počítačové avantgardy. Od poloviny osmdesátých let se věnoval grafickému designu a programování interaktivních multimediálních virtuálních prostředí. Jeho kniha je díky tomu výrazně ovlivněna praxí: jedná se o osobní výpověď programátora, grafického designéra i tvůrce a hráče počítačových her, která se proplétá se snahou o obecnější teoretické uchopení nových médií.

Manovich nevychází jen z konkrétní situa­ce na sklonku devadesátých let, ale pouští se i hlouběji do minulosti a upozorňuje na formativní souvislost nových médií, počítačů a technologií reprodukce obrazů. Toto propojení ilustruje výrokem Ady Lovelace, spolupracovnice vynálezce prvního počítače Charlese Babbage a historicky první programátorky, která srovnává strojové „tkaní“ obrazů a zapisování programů: „Analytický stroj tká algebraické vzorce stejně jako Jacquardův stav květy a listy.“ Princip strojového tkaní má ostatně velmi blízko i k technickému řešení moderních displejů elektronických zařízení a podle Manoviche zásadním způsobem předjímá celé odvětví nových médií.

Nejdůležitější vliv na utváření nových médií však měl film. Určující byla především raná avantgardní kinematografie – využití vícevrstevnatosti, technika montáže, propojení obrazu s textem a zvukem. Manovich tak ukazuje, že multimediálnost není výsadou sofistikovaných instalací počítačového věku, ale objevuje se naplno již v avantgardních snímcích a do jisté míry dokonce i v literatuře nebo malířství.

Archaismus nového

Z dnešního pohledu je Jazyk nových médií pozoruhodný zejména právě pro svůj nechtěně archaický či spíše „archeologický“ rozměr. Například často zmiňovaný interaktivní CD­-ROM působí jako připomínka dávno vyhynulého druhu. Jiné jevy se zase staly natolik všudypřítomnými (třeba hypertextový internet nebo propojení počítačů a filmu), že označení „nová média“ nesou spíše ze setrvačnosti. Také detailní popisy fungování tehdy populárního softwaru se dnes zdají být až překvapivě starobylé. Nejzajímavější je Jazyk nových médií v momentech, kdy radostně vítá dnes již mnohdy zapomenuté technologie jako nejmodernější novinky a zároveň se snaží si uchovat teoretizující odstup. Můžeme tak přímo nahlédnout do atmosféry, která panovala v komunitě vývojářů i uživatelů na konci devadesátých let.

Doba vzniku knihy může snadno vyvolávat dojem, že půjde o analýzu v zásadě technooptimistickou, o čemž se zdají svědčit i některé výroky. Třeba: „Avantgarda se jednoduše zhmotnila v počítači.“ Jindy je ale Manovich vůči počítačové kultuře nových médií kritičtější a naivnímu technooptimismu se celkem úspěšně vyhýbá. Výrazně kritickou linku rozvíjí zejména v kapitole Mýtus interaktivity. I přes příležitostné zmínky „klasiků“ kontinentální teorie, jakými jsou Roland Barthes nebo Fredric Jameson, se vyhýbá jejich rozmáchlému stylu i vyvozování dalekosáhlých závěrů, generalizujících soudů a apriorních prognóz ohledně dalšího vývoje. I v těch nejspekulativnějších momentech se přidržuje hlavně praktické roviny. Jistá míra technooptimismu ale přece jen zůstává – i zmíněné kritické postřehy jsou ovlivněné atmosférou doby, kdy byl internet příslibem nepředvídatelné budoucnosti, měl jistý subversivní potenciál a ještě nevypadal jako televize s centralizovanou strukturou obřích korporátních platforem. V předmluvě knihy ostatně Mark Tribe, zakladatel portálu Rhizome.org, upozorňuje na pozdější článek O totalitární interaktivitě, v němž Manovich sugestivně srovnává internet s komunitním bydlením v SSSR: „Západní umělci spatřují v internetu ideální nástroj k překonání veškerých hierarchií a navrácení umění lidem. Já – vzhledem ke své postkomunistické zkušenosti – chápu internet jako komunální bydlení stalinské éry: žádné soukromí, všichni dohlížejí na všechny, neustálé fronty do sdílených prostor, jakými jsou toalety a kuchyň.“

Nevypočitatelná média

Manovichovu knihu lze také považovat za jeden ze zakladatelských textů softwarových a videoherních studií. Kapitola Doom a Myst srovnává dvě z nejpopulárnějších her devadesátých let v době, kdy bylo akademické psaní o počítačových hrách zcela obskurní disciplínou i na těch nejprogresivnějších pracovištích v USA. Právě na analýzách počítačových her se ukazuje, že jistá archaičnost, s níž jsou napsány, není problémem pouze Manovichovy práce, ale týká se vlastně celé oblasti nových médií. Většina konceptů počítačových aplikací se zrychluje a získává propracovanější grafické rozhraní, ale kromě stále většího prosíťování a vzájemného propojení databází se konceptuálně výrazněji nemění. Totéž platí i pro počítačové hry, které často využívají koncepty, jež fungují už několik desítek let a přes veškerý technologický rozvoj zůstávají často až příliš věrné svým vzorům.

Tato setrvačnost se ukazuje třeba v tom, že se mnohé dnešní explorativní indie hry inspirují adventurou Myst z roku 1993, tedy ve své době velmi populárním a komerčně úspěšným konceptem, který byl později poněkud pozapomenut. Nebo v tom, že se znenadání vynořují podle všeho zastaralé formáty, které zpracovávají zdánlivě herně nevyužitelné téma psychické nemoci, jako například textová hra Depression Quest z roku 2013 nebo loňská velmi úspěšná plošinovka Celeste.

Rozvoj nových médií nefunguje lineárně, má své slepé uličky a cesty, které se zavírají a zase otevírají. Vždyť i mainstreamové podoby těchto médií po několika málo letech často upadají v zapomnění – což ovšem neznamená, že se nemohou později znenadání vynořit v jiném kontextu. Ukazuje se totiž, že nová média se chovají značně nevypočitatelně. Některá jsou překvapivě setrvačná či dokonce stagnují, jiná zase pronikají značnou rychlostí do oblastí, kde by je nikdo nečekal. Manovichova průkopnická práce nám dává skvělou příležitost k ohlédnutí, v čem se tyto oblasti za uplynulých dvacet let proměnily a v čem naopak zůstávají stejné.

Autor je publicista.