Bandera aneb Historie neúspěchu

Na loňský rok připadla dvě kulatá výročí spojená se Stepanem Banderou – stodesáté výročí jeho narození a šedesáté výročí jeho smrti. Mohli jsme tedy sledovat, jak se kolem jeho odkazu stupňují emoce. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil 23. listopadu 2018 na tiskové konferenci po setkání s italským šéfem diplomacie, že Bandera byl odsouzen norimberským tribunálem. Pátého prosince přišla skupina ukrajinských poslanců s nápadem vrátit Banderovi titul „hrdina Ukrajiny“. V dokumentu odůvodňujícím tento návrh uváděli, že byl jedním z hlavních iniciátorů založení Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Ředitel ukrajinského Ústavu paměti národa (UIPN) Volodymyr Vjatrovyč v reakci na to přirovnal Banderu k Józefu Piłsudskému. Jedenáctého prosince prohlásila lvovská oblastní rada rok 2019 na svém území za „rok Stepana Bandery a Organizace ukrajinských nacionalistů“. V odpovědi na to zveřejnil izrael­ský velvyslanec Joel Lion na sociálních sítích prohlášení, v němž uvedl, že „Bandera se přímo podílel na děsivých antisemitských zločinech“. Všechna tato tvrzení a hodnocení jsou buďto přehnaná, nebo jednoduše nepravdivá. Začněme ale popořadě.

Třetiřadý politik

Stepan Bandera se narodil 1. ledna 1909 ve vesnici Staryj Uhryniv. Brzy se začal aktivně podílet na činnosti nejrůznějších ukrajinských kulturních a politických spolků a ve druhé polovině dvacátých let se zapojil do nacionalistického hnutí. V roce 1929 vstoupil do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a v různých jejích podobách s ní byl spojen až do své smrti. Téměř ve všech Banderových životopisných medailoncích hrají klíčovou roli tři události: jeho pobyt v polských vězeních (1934–1939), německé zatčení a následný převoz do koncentračního tábora (1941–1944) a zavraždění sovětským agentem Bohdanem Stašinským v roce 1959. Uznejte, že na hrdinu je to mizerný životopis.

To je však pouze začátek. Léta, která Bandera strávil za mřížemi, vymezovala na časové ose jednotlivá období jeho aktivní činnosti. Prvním z nich byly roky 1931–1934, kdy stál v čele propagandistického aparátu OUN v Polsku a následně i celé organizace a přispěl k rozšíření jejích aktivit. Organizace vedla celou řadu kampaní namířených proti polskému vzdělávacímu systému či státním monopolům, především se však v dosud nebývalé míře uchýlila k individuálnímu teroru. Vraždy zaměstnance sovětského konzulátu Alexeje Majlova, ředitele ukrajinského gymnázia ve Lvově Ivana Babije a zejména polského ministra vnitra Bronisława Pierackého přispěly k popularitě nacionalistů. Dopady však byly pro organizaci tragické. V červnu 1934 bylo zatčeno osm set členů OUN, vedení organizace v Polsku bylo rozbito a sám Bandera unikl trestu smrti jen díky dohodě mezi polskou vládou a legálními ukrajinskými politickými stranami (rozsudek mu byl změněn na doživotí).

Vězení se Banderovi podařilo předčasně opustit v září 1939. Okamžitě se vrhl do víru vnitřních bojů v OUN, které v roce 1940 vedly k rozdělení organizace na dvě znepřátelené frakce: Banderovu (OUN­-B) a skupinu Andrije Melnyka (OUN­-M). Jen do června 1941 přišlo při krvavém konfliktu o život čtyři sta melnykovců a dvě stě banderovců. Aby toho nebylo málo, v druhé polovině roku 1941 se od OUN­-B odštěpila levicová skupina Ivana Mitrynhy – ani on se s ­Banderou nedokázal domluvit.

Za úspěch lídra OUN­-B se často považuje „akt obnovení Ukrajinského státu“. Ve skutečnosti se však jednalo o pokus vytvořit územně větší a politicky významnější verzi ustašovského Chorvatska. Shrnutím Banderova postoje k této otázce může být bod č. 3 jeho prohlášení: „Obnovený ukrajinský stát bude úzce spolupracovat s národně­-socialistickou velkoněmeckou říší, jež pod vedením Adolfa Hitlera zavádí nový pořádek v Evropě i na světě.“ Němci však s Banderou spolupracovat nechtěli – místo toho jej zatkli a následně převezli do koncentračního tábora, z něhož byl propuštěn až v roce 1944. Po válce vyvolal Banderův pobyt v exilu další konflikty uvnitř nacionalis­tického hnutí a v roce 1954 jeho rozdělení na dvě skupiny: Zahraniční formaci OUN a OUN v zahraničí. Reálným výsledkem Banderova působení jsou tak tři rozkoly uvnitř nacionalistického hnutí, několik stovek obětí v jeho řadách, vězení, koncentrační tábor, neopětované nadbíhání Hitlerovi a vlastní smrt rukou sovětského agenta.

Revoluční fanatismus

V Polsku Bandera vešel ve známost zejména díky své neústupnosti během varšavského a lvovského procesu, jež následovaly pro vraždě Pierackého. Neochvějnost, již prokázal, si řada lidí vykládala – a dodnes vykládá – jako důkaz jeho bezmezné a nezištné lásky k vlasti. Takové hodnocení je však jen polovinou pravdy. Je to, jako bychom vychvalovali krásný obal, ale neptali se, co je v něm zabaleno. Nezpochybňuji, že Bandera Ukrajinu (takovou, jak si ji představoval) miloval, byla to však láska poháněná dogmatismem a fanatismem. Jako malý chlapec si sám způsoboval fyzické utrpení, aby se připravil na mučení v polském vězení. Jako student pak odmítal podat ruku lidem, které pokládal za ideově nedostatečně pevné. Tyto charakterové rysy si zachoval také coby vůdce OUN na polském území.

V červnu 1933 se v Berlíně konala jedna z několika konferencí, na nichž se setkalo zahraniční vedení OUN s nacionalisty působícími doma. Bandera tam spolu s dalším mladým nacionalistou Ivanem Habrusevyčem zaútočil na vůdce OUN Jevhena Konovalce, protože udržoval kontakty s politiky legálních ukrajinských stran (byť velmi omezené). Nic však neilustruje Banderův fanatismus, dogmatismus a revolucionismus lépe než slova, která pronesl při závěrečné řeči lvovského procesu: „OUN si cení hodnoty lidského života. Velmi si jí cení, ale naše myšlenka je v našem chápání tak velká, že je třeba přinést nikoliv jednotky, ne stovky, ale miliony obětí, abychom ji nakonec mohli uskutečnit.“

Ideolog a masový vrah?

Bandera je velmi často považován za ideologa ukrajinského nacionalismu, za člověka, který vytvořil jeho základy, a nepřímo tak přispěl k masovému vraždění Poláků ve Volyni. Podobné názory opakují nejen ruská média či portály spojené s prostředím tzv. kresů, tedy oblastí, které byly do roku 1939 součástí polského státu a dnes leží na území Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Ukrajinský historik Ihor Iljušin prohlásil v rozhovoru otištěném v knize Macieje Pieczyńského Jak nas piszą cyrylicą? (Jak nás píšou cyrilicí?, 2018): „Bandera zodpovídá za Volyň jako Marx za zločiny komunismu.“ Mýlí se. Jistě, v letech 1931–1933 Bandera řídil propagandistický aparát zemské exekutivy OUN a odpovídal za distribuci nelegálních tiskovin. Nelze však zjistit, jestli v té době sám publikoval nějaké články v tisku. Ilegální periodika OUN a jejích mládežnických organizací nezveřejňovala kvůli utajení jména autorů textů. Neznáme žádnou teoretickou práci či brožuru, jejímž autorem by Bandera byl, a ani jiní představitelé OUN se ve svých vzpomínkách o existenci takových textů nezmiňují. V sedmdesátých letech v Mnichově sice vyšel soubor Banderových článků nazvaný Perspektyvy ukrajinskoji revoljuciji (Perspektivy ukrajinské revoluce, 1978), ten však obsahuje články psané až v exilu. Lze přitom předpokládat, že kdyby Bandera skutečně psal texty ideologického charakteru už ve třicátých letech, byly by později otištěny (jako se to stalo v případě textů jeho blízkého spolupracovníka Jaroslava Stecka).

Problematická je také teze o odpovědnosti, již má Bandera údajně nést za volyňský masakr. Plány etnických čistek se v politické koncepci OUN objevily v letech ­1937–1938. Mychajlo Kolodzinskyj napsal v práci Vojen­na doktryna ukrajinskych nacionalistiv (Vojenská doktrína ukrajinských nacionalistů, 1940), že během nacionalistického povstání se najde „příležitost vymýtit doslova do posledního jedince polský živel na západní Ukrajině“, a jednou provždy tak ukončit polské nároky na tato území. Jaroslav Stecko zmiňoval v dokumentech souvisejících s přípravou druhého kongresu OUN prostředky, s jejichž pomocí by řešil situaci národnostních menšin: asimilaci, deportaci a „fyzické prostředky“. Odlišení druhé a třetí zmíněné kategorie napovídá, že Stecko už v roce 1937 přemýšlel o etnických čistkách. Jenže když tyto koncepce vznikaly, Bandera seděl v polském vězení. Existuje jediný pramen hovořící o vztahu lídra OUN­-B k Polákům. Členka této organizace Darja Rebetová v roce 1989 vzpomínala, že její manžel Lev Rebet se na krakovském kongresu OUN­-B v dubnu 1941 pokoušel Banderu odradit od fanatického revolucionismu v boji proti Polákům. Vezmeme­-li v úvahu polskou paměť, je lákavé tomuto svědectví uvěřit. Jeho hodnota je ovšem nejistá, protože Rebetová působila v exilu v té frakci OUN, která byla s Banderou ve sporu. Přihlédneme­-li k výše zmíněným Banderovým osobnostním rysům, lze jistě připustit, že by byl plánu zločinů páchaných na Polácích nakloněn (nebo by ho zkrátka podporoval). Autorem tohoto plánu však nebyl a ani ho nerealizoval.

Černá a zlatá legenda

Kolem postavy Stepana Bandery vznikly dvě legendy – černá a zlatá. Tu první stvořila především sovětská propaganda a dnes je šířena společnými silami Ruska, Židů a polských obyvatel kresů. Zlatou legendu vytvořila ukrajinská nacionalistická emigrace, jejíž ideoví následovníci se od roku 2014 pokoušejí (zatím marně) vytvářet novou ukrajinskou paměť. Obě protikladné legendy přitom nejenže přeceňují historický význam vůdce OUN­-B, ale také význam paměti o něm. Není to tak dávno, co bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko v rozhovoru pro polský týdeník Wprost vyzval Poláky, aby pochopili, že Bandera je ukrajinský hrdina. Totéž jako mantru opakuje předseda ukrajinského Ústavu paměti národa Volodymyr Vjatrovyč. Také když si poslechneme kněze Tadeusze Isakowicze­-Zaleského, navštívíme internetové stránky Kresy.pl nebo budeme sledovat ruskou státní televizi, uslyšíme, že je Bandera ukrajinským hrdinou a Ukrajina oázou „banderismu“ – jenomže tam, kde jeho přívrženci volají „sláva“, budou jeho odpůrci odpovídat „hanba“.

Když nahlédneme do průzkumů veřejného mínění, získáme ještě jinou představu. Podle posledního průzkumu agentury Rejtynh, který se zaměřil na postoj Ukrajinců k historickým osobnostem, vnímá Banderu kladně 36 procent Ukrajinců. V tomtéž průzkumu ovšem dosáhli lepšího výsledku například ruský car Petr I. (43 procent) či generální tajemník KSSS Leonid Brežněv (47 procent). Téměř všechny průzkumy veřejného mínění ukazují, že mnohem pozitivněji než na Banderu nahlížejí Ukrajinci na ukrajinské vojáky Rudé armády, o kterých se pozitivně vyjádřilo 57 procent respondentů ankety konané v rámci projektu Historické kultury v procesu změn. V průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu a ruského centra Levada pak 48 procent Ukrajinců deklarovalo kladný vztah k Rusku (uvědomuji si samozřejmě jistou spornost srovnání různých průzkumů).

Nutno ovšem přiznat, že po Majdanu je pro Banderu doba mírně příznivá. I tak ale počet jeho přívrženců narůstá jen pozvolna. „Banderův kult“ je dál spojen především se třemi haličskými oblastmi a v menší míře pak také se dvěma oblastmi volyňskými. Proti osobě Stepana Bandery se naopak stále silně vymezuje jih a východ Ukrajiny. Znepokojovat by nás nicméně mělo, že se Banderův kult šíří i za řeku Zbruč – také žytomyrská oblastní rada totiž na svém území letošní rok prohlásila za „rok Stepana Bandery“.

Padlý hrdina

Když jsem tento text psal, vzpomněl jsem si na článek Vasyla Rasevyče pro západoukrajinský publicistický web Zaxid.net. Nesl název Příběh diletantů a zabijáků a byl věnován takzvané Kolijivščyně, tedy povstání ukrajinských rolníků a kozáků proti polské šlechtě v roce 1768, respektive pokusům učinit z něj součást dnešní ukrajinské politiky paměti. Bandera nebyl zabiják, dozajista však byl postavou průměrnou. Toho, jak pochybné je stavět na něm ukrajinskou historickou politiku, si povšimli i někteří ukrajinští nacionalisté. Jevhen Stachiv, aktivista banderovského partyzánského hnutí v Donbase v roce 2008, například tvrdil, že „pomníky je třeba stavět Šuchevyčovi, nikoli Banderovi“. Z perspektivy ukrajinského nacionalisty měl Stachiv pravdu. Roman Šuchevyč byl zločinec a kolaborant, ale jako přímý velitel ozbrojeného boje Ukrajinské povstalecké armády je postavou většího formátu než Bandera. A nejen on. Kdybychom se pokusili najít symbol Ukrajiny směřující do Evropy, mohli bychom připadnout na známého ukrajinského socialistu a federalistu Mychajla Drahomanova. Významnou postavou patřící k nacionalistické tradici je vůdce Sičových střelců a později hlavní vůdce OUN, plukovník Jevhen Konovalec. Symbolem boje proti Rusku by se zase mohla stát výprava Petra Konaševiče­-Sahajdačného proti Moskvě či vítězství Ivana Vyhovského u Konotopu. Za symbol demokratické, národně­-konzervativní ani protiruské Ukrajiny se lídr OUN­-B jednoduše nehodí.

V hypotetickém státě ovládaném oligarchy a zakápnutém nacionalistickou omáčkou se však Bandera jeví jako ideální figura politiky paměti. Pro failed state by byl skvělým failed hero. A nedělejme si iluze, že nám jde vyzdvihování Bandery do jisté míry na ruku, protože má (údajně) protiruské vyznění. Vladislav Surkov (sám Putin se takovými věcmi nezabývá) by jistě byl raději, kdyby se Ukrajinci hromadně vrátili k ruským historickým mýtům. Pokud se to ale nepodaří, bude pro Rusko mnohem lepší variantou vzteklá nacionalistická Ukrajina než země, která buduje evropskou perspektivu v návaznosti na Drahomanovovo dědictví či tradici ukrajinského parlamentarismu v Rakousku­-Uhersku a meziválečném Polsku.

Autor je historik.

Z polského originálu Bandera – nieudacznik, z którego zrobiono bohatera i ludobójcę, publikovaného v internetovém měsíčníku Nowa Konfederacja č. 1/2019, přeložila Michala Benešová.