Básnířka musí být podvratná

Když jsme se vás s překladatelem Michaelem Alexou ptali, které ze svých Žalmů byste chtěla představit v české verzi, jednoznačně jste uvedla Žalm V a XXXI. Proč jsou pro vás zrovna tyto dva tak důležité?

Jsou to mé oblíbené. V Žalmech jsem se pokoušela vytvořit pro své potřeby novou formu volného verše – kondenzovanou, melodickou a otevřenou. Většina kratších žalmů má podobnou prozódii, jejich základem je tatáž melodie. Ráda bych věřila, že je vzdáleně spříz­­něná s melodií biblické Knihy žalmů. Uvedené dva texty pokládám za zdařilé příklady této formy.

Seznámila jste se s originálním zněním biblických žalmů, nebo jste je četla v některém z polských překladů?

Četla jsem je především v překladech Czesława Miłosze, ale nahlédla jsem i do Kochanowského, Cylkowa a dalších. S pomocí hebraistky se pozvolna seznamuji s originály a několik žalmů umím nazpaměť, aniž bych jim stoprocentně rozuměla. Chtěla jsem mít zkušenost s tím, jak znějí.

Zdůrazňujete práci na „formě“. Recenzenti se ovšem soustředili spíš na „obsah“ – na to, že se sbírka vyslovuje ve prospěch vyloučených lidí, zničených ekosystémů, němých rostlin a zvířat, že se v ní pokoušíte o dekonstrukci opozice přírody a kultury, o prolomení antropocentrismu.

To jsou má témata odjakživa. Lidé říkají, že píšu o přírodě, ale není to pravda. Píšu o všem – ve všem, co napíšu, se vždy dostává do popředí vztah mezi lidským a „více než lidským“, mezi duchem a tělem, mezi významem a hmotou. Chtěla bych, aby nebylo možné vůbec nic říct, aniž bychom si uvědomili, že to říká tělesná bytost, spjatá mnoha způsoby s tvůrčí materiálností světa. Prozkoumávání formy je jedním z aspektů tohoto široce pojatého tématu.

V Žalmech se ovšem všechno točí kolem přítomnosti člověka – anebo spíš ženy, protože je tam velice silně akcentován vztah matky a dítěte.

Ale člověk není nějaká bytost, která by byla oddělena od přírody… Ústřední je zde sice vztah mezi matkou a dcerou, avšak obě jsou živými bytostmi, které podléhají stejným zákonům jako jiné živé bytosti. Jedí, dýchají, žijí a jednou zemřou. Příroda není nějaké specifické téma. Příroda, to jsou podmínky života na zemi, je to život.

Jistě. Nicméně naše ego nám často tuto skutečnost nedovoluje přijmout, jako lidé se chceme cítit výjimeční. Setkala jste se s negativními reakcemi na to, že tuto výjimečnost zpochybňujete? Například když píšete, že člověk „je před smrtí bytem pro maličké“?

Dříve se stávalo, že se mým řekněme ekologickým zájmům vysmívali. Teď už se to neděje. Básníci čím dál častěji projevují ekologické smýšlení a čtenáři poezie jsou převážně lidé citliví vůči osudu všech živých bytostí. Vyčítají mi spíše to, že mé básně bývají nejasné, těžké.

Ano, takové bezesporu jsou, zvláště vaše starší texty, v nichž hojně využíváte poznatky z oblasti biologie. Jak lze smířit tuto exkluzivitu s postulátem, že by ekopoetická praxe neměla končit pouhým přečtením básně?

Poezie může být i zdrojem poznání – a nezdá se mi, že by to někoho vylučovalo. Odkazy na exaktní vědy nejsou v básnictví žádnou novinkou. V americké poezii, která je mi blízká, s nimi pracovala kupříkladu Marianne Mooreová, v současnosti uplatňuje v básních geologické poznatky Forrest Gadner, Brenda Hillmanová zase ve své básnické tvorbě vypráví o lišejnících. Když čtu jejich básně, musím si čas od času něco vyhledat ve slovnících nebo encyklopediích. Je to ale špatně? Poezie nemusí být snadná, aby nás zavedla mimo text – ke světu.

Chtěla bych se vrátit k vaší formulaci, že matka a dcera jsou „živé bytosti, které podléhají stejným zákonům jako jiné živé bytosti“. Nicméně kromě „stejných zákonů“ zde máme i bezpočet kulturních norem, které se snaží přesně určit identitu, místo a postavení žen ve společnosti. Vy se ve svých textech vůči tomu vymezujete třeba už tím, že perspektiva lyrického subjektu je hlediskem ženy. V Davidových žalmech máme muže, otce, syna, Pána, v polském překladu Bible od Jakuba Wujka dokonce nalezneme verš „Pán mi řekl: Ty jsi mým synem, já jsem tě dnes zrodil“. Naopak ve vašich Žalmech je ženské tělo, porod, mateřství… Nakolik jde o pokus modifikovat literární tradici tak, aby promlouvala také k ženám, respektive promlouvala ženským hlasem?

Ano, samozřejmě, právě o to se snažím! Žena­-básnířka musí být jistým způsobem podvratná, vždy totiž vstupuje do dialogu s tradicí, jež ji hned na startu vylučuje. „Génius“ je implicitně chápán jako muž. Už dávno se zajímám o pozici avantgardních, experimentálních tvůrkyň. Povšimněte si, že od žen se žádné experimentování neočekává, měly by být spíše ukázněné, pokud už se tedy vůbec rozhodly psát. Mé Žalmy jsou veskrze kacířské. Za prvé je v tomto případě žalmistkou žena­-matka, za druhé platí, že pokud bychom tyto žalmy četli jako modlitby, nebudou to modlitby obracející se k tradičně chápanému Bohu Otci. Řekla bych ovšem, že vůbec nemají teologický rozměr, jsou pokusem vyzpívat existenci, třebaže bývá bolestná. Mateřství je zkušenost, o níž se v těchto básních hovoří, ale zároveň je to metafora empatického vztahu ke světu.

Zvolila jste nicméně formu žalmů, tedy náboženských písní. Jak chápete rozdíl mezi nábožností, vírou a spiritualitou?

Nábožnost se nejspíš pojí s příslušností k určité tradici, ke specifickému systému přesvědčení a dogmat, je regulována institucemi. Víra má, myslím, základ v jistém dualismu: já věřím v něco, existuje tedy já a existuje i něco, co není mnou. Mám problém se všemi těmito slovy: „já“, „ne­-já“ a „existovat“. Spiritualita, jak ji chápu já, je tušení souvislostí mezi všemi jevy, procesy, významy a jsoucny, rozevření skořepiny ega, připuštění si faktu, že vznikáme společně s jinými bytostmi, a žádná identita tedy není završená ani úplná. Je to nesnadné uznání nevyhnutelnosti změn, mezi nimiž jsou i takové, které s sebou z hlediska ega jednotlivce nesou ztrátu.

Z polštiny přeložil Martin Veselka.