Několika členů české Anarchistické federace, kteří si přáli odpovídat anonymně za celý kolektiv, jsme se ptali na současnost českého i světového anarchismu. Dotkli jsme se také represí vůči anarchistům, efektivity demonstrací, ale třeba i rozporuplnosti anarchokapitalismu.
Jak dlouho Anarchistická federace funguje, kdo k ní patří a jaké jsou její aktivity?
Anarchistická federace byla založena v roce 1995 z popudu dát anarchistickému hnutí, nebo aspoň té jeho části, která o to měla zájem, organizovanou podobu. Během let prošla organizace vývojem a v poslední dekádě funguje především jako zázemí pro místní skupiny a jednotlivce a jako platforma pro koordinaci nadregionálních aktivit. Už dlouho pro nás není důležité vystupovat pod vlastní hlavičkou. Mnozí z nás jsou zapojeni v jiných antiautoritářských projektech a kolektivech. Federace nám ale umožňuje zesílit náš hlas, zefektivnit činnost a vystupovat jednotně v rámci mezinárodního hnutí.
Kde je dnes anarchistické hnutí nejsilnější?
Historicky nejsilnější organizací v Evropě je Iberská anarchistická federace ve Španělsku a Portugalsku. V uplynulých letech byli hodně slyšet anarchisté v Řecku. Donedávna tam však převládalo volnější autonomistické pojetí bez stálých organizačních struktur. Proto jsme rádi za spolupráci s Anarchistickou politickou organizací, nedávno založenou v Soluni, která scénu zásobuje kvalitními analýzami politického vývoje. Dlouhodobě je pro nás velkou inspirací britská Anarchist Federation a v posledních letech také Federace německy mluvících anarchistů a anarchistek. Nezanedbatelnou politickou silou jsou i federace ve Francii a Itálii, poměrně silné je hnutí i ve Slovinsku, kde existuje výrazná squatterská scéna.
Jde pořád ještě o to vyvolat masovou sociální revoluci po vzoru anarchosyndikalistů, nebo spíš o goodmanovskou individuální revoltu či dočasné autonomní zóny Hakima Beye?
Přístupů je mnoho. Je třeba být realisty, ale zároveň je nutné „žádat nemožné“. Hranice možného je třeba posouvat. Pokud chceme lepší svět, chtějme ten nejlepší, co si dokážeme představit. Proto se držíme utopie ve smyslu světa, který budujeme nebo s nímž experimentujeme ve svých myšlenkách, ale také v komunitách, ať už jde o aktivistické kolektivy nebo třeba o sousedství či pracoviště. Individuální revolta dává smysl, když jde o politiku všedního dne, která je úzce spojená s kolektivním úsilím o strukturální změnu. Jinak je jenom dalším z egoistických výkřiků v konzumní atomizované společnosti. Dočasné autonomní zóny mají smysl, pokud nejsou samoúčelné, ale naopak vytvářejí materiální zázemí pro šíření svobody a samosprávy. Máme však daleko k tomu, abychom říkali, která cesta je nejlepší.
Anarchismus je široký pojem. Jak hodnotíte třeba anarchokapitalimus, který se paradoxně hlásí k premisám libertariánství a volného trhu?
Anarchismus pojme vskutku širokou škálu názorů. Základem je ale bezesporu absence nepřirozených autorit, s čímž korespondují pojmy, jako je svoboda, rovnost, solidarita. To je pro nás vodítko, co za anarchismus ještě považovat, a co už ne. Pokud se někdo prohlásí za anarchonacionalistu, nemá s anarchismem nic společného, jelikož popírá rovnost a univerzalitu anarchistických principů. Podobně je to s anarchokapitalismem. Pro nás je to nesmyslný protimluv, kterým nemá cenu se vážně zabývat coby relevantní alternativou. Pokud mají podobu společnosti určovat neregulované tržní vztahy, pak už je celkem jedno, zda se tak děje za dohledu státu nebo živelně. Záhy odumře společenská solidarita a prosadí se sociální nerovnosti, které budou chráněny zase nějakou formou státu nebo soukromými silovými složkami.
V Rusku, Bělorusku či na Ukrajině jsou lidé s anarchistickým smýšlením stále zatýkáni a vězněni či dokonce mučeni. Jak to vypadá v České republice?
Všechny státy jsou si v tomto podobné: je zde aktivní pronásledování protisystémové opozice, likvidace autonomních projektů stojících mimo stát nebo proti němu, vykonstruované kauzy… Rozdíl je v tom, jak daleko jsou represivní složky té které země ochotné zajít. V Rusku se neštítí různých forem mučení a vynucených přiznání. U nás si vystačí s agenty-provokatéry, vyhrožováním, nesmyslným vazebním vězněním a policejní šikanou, jak jsme to mohli vidět v kauze Fénix, která skončila pro vyšetřovatele fiaskem. Ti se ale nevzdávají a připravili Fénix II – chtějí poslat několik lidí za mříže aspoň za zveřejňování informací o žhářských útocích, popřípadě za šíření podvratné literatury.
Myslíte, že je stále síla v demonstracích a shromážděních, jak je známe z hnutí Occupy, Euro May Day či od Žlutých vest, nebo se těžiště odporu přeneslo do sociálních sítí?
Sílu demonstrací nemá cenu přeceňovat. Samotné demonstrace ničeho nedosáhnou, mají ale mobilizační potenciál a jsou důležitým prostředkem, jak upozornit na nějaký problém. Kdo z politiků a ekonomických elit bral před lety vážně mohutné odborářské pochody v Praze, za kterými nestála žádná skutečná hrozba? Pokud není za demonstracemi nějaké hnutí, které má potenciál a odhodlání dotknout se elit na choulostivých místech, zbude jen vzpomínka a další frustrace. Proto jsou podle nás nejdůležitější boje, které mají dopad na pracoviště a kapitalistickou infrastrukturu. Časově neomezené stávky, blokády… Jako efektivní se ukázaly solidární sítě pomáhající jednotlivcům kupříkladu domoci se svých mezd. Odpor přesunutý na sociální sítě je ovšem pro systém požehnáním. Může ho mít pod dozorem, snadno s ním manipulovat a držet ho mimo fyzický prostor. Je to mnohem snadnější než se potýkat s demonstranty v ulicích, řešit blokády dálnic a rafinerií či zápasit s odbojnými zaměstnanci.
Takzvaný Neviditelný výbor tvrdí, že skutečná moc už neexistuje, jde prý spíš o její simulaci. Existuje ještě nějaký společný nepřítel?
Nechceme zabředat do přílišného filosofování. Moc měla vždy mnoho podob a působila na mnoha úrovních. Jejím základem ale je, že vychází z nerovnosti, nepřirozené autority, díky níž můžete nutit někoho jiného, aby dělal něco, co on dělat nechce. Například kapitál díky sociální nerovnosti udržuje systém námezdní práce a těží z něj. Moc se ale projevuje také prostřednictvím patriarchátu, rasismu, nacionalismu, náboženského tmářství, vykořisťování zvířat a přírody. A existuje přitom mnoho příležitostí, jak mocí korumpovat a postarat se, aby se i neprivilegovaní stávali přizpůsobivými „spolupachateli“. Můžeme se zaměřovat na dílčí projevy moci a bojovat proti nim, měli bychom si ale uvědomovat jejich souvislosti a skutečnost, že všechny tyto boje by měly být propojené. Boj proti nepřirozené autoritě, jenž je základem anarchistické myšlenky, nám to umožňuje.