Německá feministka Verena Brunschweigerová a její nová kniha Kinderfrei statt Kinderlos, která vyšla na počátku letošního března, způsobily nedávno v médiích značný rozruch. Autorka totiž znovu otevírá v environmentálních kruzích již známou debatu o tom, zda a jak může rozhodnutí mít potomky prohlubovat klimatickou krizi. Jinak řečeno, máme-li považovat plození dětí za ekologické riziko. Brunschweigerová vnímá početí dítěte jako problematické, protože každý přibývající člověk svou uhlíkovou stopou výrazně zatíží již teď přelidněnou planetu. Zároveň argumentuje, že být matkou a ženou v domácnosti je výrazem nesvobody a osobních ústupků.
V českém prostředí zpráva o vydání knihy, jejíž titul lze přetlumočit jako výzvu k dobrovolné bezdětnosti či osvobození se od rodičovství, vyvolala lavinu odmítavých a zesměšňujících komentářů, útočících jak na autorku, tak na téma jako takové. Jejich autory jsou navíc často muži, což svědčí o tom, jak hluboce je u nás zakořeněna potřeba poučovat ženu coby hysterickou, iracionální osobu, a také že mateřství je v české společnosti pořád vnímáno jako hlavní poslání žen. V době prohlubující se ekologické krize a absence adekvátních politických řešení je přitom znovupromýšlení otázek, které souvisí s tím, jaké ekologické břímě každý člověk nese, zcela logické. Místo vzniklé hysterie by se dala celospolečenská debata o environmentální zátěži spojené s rodičovstvím vést například s ohledem na to, jak se do podobného přemýšlení promítají privilegia určité společenské třídy, jaký dopad má na uhlíkovou stopu jednotlivce jeho životní styl a jaký energetická politika státu apod. Třeba bychom pak zjistili, že mezi počtem dětí a uhlíkovou stopou není jasná korelace a že záleží na konzumních vzorcích rodiny. Zkrátka, kritika je jistě možná a vítaná, ne ovšem z mocenských patriarchálních pozic.
Základním předpokladem pro řešení dopadů klimatické změny je totiž naslouchání těm nejupozaďovanějším – ženám, seniorům, mladým lidem, sociálně slabým nebo tělesně či mentálně znevýhodněným. Jenom tak se mohou formovat politiky, které nebudou poškozovat jednu ze skupin společnosti, a jen tak odvrácení klimatické změny půjde ruku v ruce se sociální spravedlností.
Nejde jen o to, aby ženy dostaly více místa pro své názory, ale také o osvojení perspektivy, která je patriarchální společností označována jako femininní – o důraz na péči, citlivost k pocitům druhých, schopnost mluvit o svých emocích. To jsou hodnoty, které byly z veřejného prostoru vytlačeny do soukromí a je potřeba vrátit je zpět. V rovině debat o dopadech klimatických změn to znamená mluvit mimo jiné i o psychické zátěži, kterou změny klimatu způsobují různým vrstvám společnosti, o strachu z budoucnosti, o potřebě empatie k ohroženým druhům a o smutku z proměny krajiny a přírody. Debatu o klimatické změně nesmí ovládnout patriarchální logika. Patří nám všem.