Obyvatelům České republiky chybí sebevědomí. Ti ze Svitávky, kteří odmítli stavbu chráněného bydlení pro mentálně postižené, ukázali, kudy vede demarkační linie české xenofobie. U velké části obyvatel začíná před vlastním prahem a je naprosto jedno, zda jej překročí imaginární migranti ze Sýrie, kteří se sem vydali připravit nás o práci a ženy, či pan Josef z vedlejší vsi, který náhodou na výletě dostal žízeň. Bojíme se, že nám okolní svět ukradne zbytek domácí pohody, a tak ho raději předem nenávidíme. Když se k tomu ještě přidá závist („Mentálové budou mít levné bydlení“), je vymalováno. Pověstná česká holubičí povaha totiž nepramení z mírumilovnosti či soucitu, nýbrž z prostého faktu, že je daleko snazší před problémem zavřít oči, dělat, že neexistuje, a svou zášť si vybít pomluvami nebo nadáváním za zavřenými dveřmi. Bohužel i ti, kteří se o práva odsuzovaných zasazují, jsou na tom se sebevědomím obdobně. A tak se namísto snahy problém řešit dozvíme: Svitávku vypálit, existenci si nezaslouží. Pohled do zrcadla musí být pro obě strany bolestný.