Úspěch některých současných ukrajinských autorů, pohled na literární život i čtenářské ohlasy ukazují, že na Ukrajině je poezie stále ještě věc veřejná a že se zde z básníka i dnes může stát národní hrdina a společenská celebrita. Nejde přitom jen o případ Serhije Žadana.
Lvov, září 2018, sychravé a deštivé odpoledne. Literární festival Fórum vydavatelů. Do Národního akademického divadla opery a baletu proudí davy lidí. Nakonec zaplní většinu z tisícovky sedadel. Netrpělivě očekávají příchod hvězdy večera – básníka. Představa, že se něco podobného odehraje u nás, je nemyslitelná.
V hledáčku kritiků i dívek
Serhij Žadan, který pódium za okamžik ovládl, je momentálně jedním z nejviditelnějších ukrajinských spisovatelů. Debutoval v polovině devadesátých let jako básník, o něco později jako prozaik. Od té doby se na literární scéně pohybuje sebejistě a s bravurou. Dokáže vycítit, jaká je společenská poptávka, ale také drží krok s trendy. Od barvitého popisu mladistvých rebelií a alkoholových smutků posunula literáta dál válka na východě země – jakožto rodák z města Starobilsk nedaleko Luhansku a obyvatel Charkova nyní představuje žádaný autentický hlas. A hlas je to hodně slyšitelný, Žadan je mistr deklamace, žádné ustrašené tintítko. Většina jeho básní z posledních let tematizuje rozbujelé zlo mezi lidmi, ztrátu domova, nejistotu, ale také víru v lepší budoucnost. Některé se z metaforické roviny posouvají do roviny reportážní, k osobním příběhům, které přetrhla válka.
Tajemství Žadanova úspěchu tkví hlavně v tom, že se mu daří elegantně balancovat mezi přízní literárních kritiků a většinovým vkusem. Je předmětem literárněvědných konferencí a zároveň idolem dospívajících dívek. Oslovuje ale i starší generaci, která oceňuje, že se nebojí říct své názory nahlas. Kritika mu sice nezřídka vytýká, že se opakuje, drží si ale úroveň a právem je označován za jednoho z nejvlivnějších autorů, kteří se prosadili od doby, kdy Ukrajina v roce 1991 získala samostatnost. Žadan se však neomezuje jen na prózu a poezii – vystupuje také s kapelami Žadan i Sobaky а Linija Mannerhejma. Kromě toho se angažuje v různých dobročinných projektech, založil dokonce vlastní fond, zaměřený na podporu vzdělání a kultury ve východních regionech Ukrajiny.
Jak mohl Žadan dosáhnout svého postavení literárního poloboha a proč bychom u nás analogický případ hledali marně? Ukrajinská literatura stojí především na jménech básníků, kteří na sebe v nelehkých časech útlaku a nesvobody brali roli mluvčích národa. Takovými osobnostmi byli Taras Ševčenko či Ivan Franko. Představa, že básník je národní hrdina, který svým slovem velebí a ochraňuje vlast, je mezi čtenáři zakořeněna dodnes. V různých ohledech se to promítá i do podoby autorských čtení. Zatímco u nás je poezie věcí spíše soukromou a její prezentace tomu odpovídá, na Ukrajině se básnictví stále považuje za veřejný akt, což zvláště platí pro autory debutující v desetiletí po roce 2000, nezřídka inspirované prvky slam poetry. V poslední době jsou populární také čtení s hudebním, hereckým či tanečním doprovodem, případně s projekcí. Kvalita těchto vystoupení je kolísavá, nicméně poselství je jasné – básníci chtějí být vidět a slyšet. Největším svátkem jsou pro ně knižní festivaly Knižní Arsenal v Kyjevě a lvovské Fórum vydavatelů.
Básnická líheň
V souvislosti s ukrajinskou poezií nemůže nezaznít jméno předního ukrajinského nakladatelství Smoloskyp, které založili v roce 1967 ve Spojených státech ukrajinští emigranti a které se dodnes věnuje mladé poezii. Kromě vydávání knih už čtvrtstoletí pořádá pobytový umělecký workshop Seminář tvůrčí mládeže. Ještě důležitější je literární soutěž pro mladé talenty. Vítězné texty pak vycházejí knižně, přičemž značka Smoloskyp pro debutanty znamená prestižní uvedení na básnickou scénu. Soutěží prošla většina autorů, bez nichž si dnes ukrajinskou literaturu nelze představit (ano, i Žadan). Mnozí básníci dokonce tvoří jakousi „uměleckou rodinu“. Ukazují to programy literárních festivalů, kde mají debutanti možnost vystoupit po boku svých zkušenějších kolegů, i sociální sítě – u velké části autorů sdružených kolem Smoloskypu se vzájemné kontakty zdaleka neomezují jen na autorská čtení.
Ukrajinská básnická scéna je nicméně poměrně diferencovaná. V místním literárněvědném kontextu se pracuje převážně s klasifikací, která spočívá v dělení básníků do generačních skupin, a to podle desetiletí, kdy debutovali. V této tradici, započaté v šedesátých letech minulého století, se sveřepě pokračuje i dnes, takže se můžete setkat třeba s pojmem „dvoutisícdesátníci“.
Devadesátá léta se nesla ve znamení upřímnosti a otevřenosti – ať už podané s pokorou nebo sarkasticky, velmi často s podtónem deziluze (Jurij Andruchovyč, Serhij Žadan). Dekáda po roce 2000 patřila neohroženým performerům, často zpracovávajícím společensky angažovaná témata (Hryhorij Semenčuk), přibylo humoru, ironie a cynismu. Typická je odlehčenost, hravost i tíhnutí k pointě (Oleh Kocarev, Pavlo Korobčuk, Dmytro Lazutkin). V poslední době je patrné směřování k drobným každodenním příběhům (Myroslav Lajuk, Olena Husejnova), objevuje se i poezie laděná metafyzicky, někdy s přesahy k mýtu (Daryna Hladun). Celkově se jedná o návrat k tišší, intimněji laděné poezii, jakou v ukrajinské literatuře najdeme v osmdesátých letech 20. století. Na silnou tradici navazuje spirituální poezie, mnohdy s přírodními kulisami. Reflexe víry se pohybuje v širokém rozptylu – od kontemplativních, křesťansky laděných básní až k nejrůznějším formám vztahování se ke křesťanství jako součásti ukrajinské kultury (Marjana Savka, Marianna Kijanovska, Bohdana Matijaš, Iryna Šuvalova, Kateryna Kalytko, Ostap Slyvynyskyj). Své místo má také intimně laděná poezie tematizující vztahy (Anna Malihon).
Několik sbírek
Do vydávání překladové poezie, navíc z minoritních jazyků, se česká nakladatelství ze zjevných důvodů příliš nehrnou, takže se k nám současní ukrajinští básníci dostávají jen zvolna. Zatím vyšlo jen několik sbírek: Žadanovy Dějiny kultury začátku století (2003, česky 2013), před nedávnem pak Poslední Leninův polibek (2015, česky 2018) od Vána Kruegera a Déšť s tvýma očima (česky 2018) Serhije Dzjuby a Taťany Dzjuby. Dále jsou zde dvě knihy ve dvojjazyčném vydání: Užhorodské kavárny (česky/ukrajinsky 2004) Petra Miďanky a sbírka Chaplinovo náměstí (2018) Oleha Kocareva, která je výsledkem autorova rezidenčního pobytu v rámci projektu Praha – město literatury. Velký podíl na vzniku nových překladů měl literární festival Měsíc autorského čtení, jehož hostem se Ukrajina stala v roce 2015. Přičteme-li k tomu tematické číslo časopisu Plav z roku 2014 zaměřené na současnou ukrajinskou poezii a další básně občasně publikované v dalších literárních periodikách, dostaneme nakonec docela reprezentativní výběr.
Závidím Ukrajincům, že se u nich poezii daří lépe než u nás, že je o ni zájem, že na autorských čteních většinou nezůstávají prázdné židle. „Kdepak, vaše čtení v komorní atmosféře, pro pár zapálených čtenářů, to je něco, k čemu my teprve spějeme,“ řekl mi jeden ukrajinský básník. Jisté je jedno: ani u nás, ani na Ukrajině si člověk psaním básní nevydělá. Ale zatímco v našich končinách má škrábání si do sešitku nádech podivínství, na Ukrajině se z básníka relativně snadno stane národní hrdina.
Autorka je ukrajinistka a bohemistka.