Jozef Karika
Tma
Přeložil Jiří Popiolek
Argo 2018, 204 s.
V překladu Jiřího Popiolka se v čase, kdy většina národa hledá příhodné dárky pro příbuzné a známé, na které si vzpomene přesně jednou za rok, objevila další kniha slovenské hvězdy literárního hororu Jozefa Kariky. Tma pochopitelně neujde srovnávání s pozdějším hitem, který autora proslavil – již i pro Český rozhlas zdramatizovanou a na Slovensku zfilmovanou Trhlinou. Lineární příběh s nekomplikovanou zápletkou popisuje několik vánočních dní, které televizní scenárista hodlá strávit o samotě v chatě na horách, aby si vyčistil hlavu – nakonec však vyjde najevo, že tak činí s křížkem po funuse. Už ve Tmě ohledává Karika možnosti autentifikace vyprávění, které v Trhlině bravurně dotáhl. Jde zejména o nalezené diktafonové záznamy, které hlavní hrdina nahrává, aby si zachoval příčetnost v situaci, kdy se ocitne slepý napospas třeskuté slovenské zimě a neznámé osobě, která mu podle všeho usiluje o život. Pointa je ale tentokrát tak trochu čekaná – především kvůli sevřenosti a úspornosti vyprávění, které moc jiných „vysvětlení“ toho, co se to vlastně hrdinovi děje, neumožňuje rozehrát. Ani dlouhé popisy kvílícího větru, sněhové vánice a hrdinovy velmi neobratné snahy o záchranu života napínavosti nepřidají. Samotný námět je sice přitažlivý, knize by nicméně prospělo, kdyby zůstala u povídkového rozsahu a neusilovala o to stát se novelou. O čtenáře přesto nouzi mít nebude – Karika se už stihl stát pojmem i u tuzemských příznivců kontrolovaného strachu.
Marta Martinová
Sergej Lojko
Let
Přeložila Markéta Klobasová
Host 2019, 512 s.
Gangsterka, politický thriller, detektivní příběh, akční válečný román i geopolitický exkurs do historie a současnosti ruského imperialismu – to vše v sobě spojuje kniha válečného reportéra a dlouholetého moskevského zpravodaje deníku Los Angeles Times Sergeje Lojka. Základní dějová linie, která je průběžně přerušována dílčími epizodami i typizovanými příběhy ruského člověka, je spojena s osudem zkorumpovaného policejního komisaře Sergeje Aljochina alias Buldoka, toho času na útěku před vlivným ruským mafiánem. Jeho život v utajení ztratí smysl poté, co je nad východní Ukrajinou sestřeleno civilní letadlo malajských aerolinek, v němž cestuje jeho žena se dvěma dcerami. Příběh odkazuje na skutečné události roku 2014 a nastiňuje možné pozadí válečného zločinu, který je dodnes zahalen mlhou informační války. Během soukromého sebedestruktivního vyšetřování případu nás vypravěč provází mafiánskými doupaty, válečným chaosem Doněcké lidové republiky, chudými vesnicemi i luxusními hotely, v nichž bydlí váleční reportéři. Kromě schopnosti udržet napětí je v knize dobře patrné Lojkovo povolání: zvládá umění zkratky a střihem i dalšími reportážními technikami akceleruje děj. Autorovi tak odpustíme, že hlavní hrdina má dokonalého dvojníka, že mu opakovaně zachrání život jedna velmi netradiční schopnost nebo že se do příběhu připlete masový vrah s potenciálem Hannibala Lectera. Je to oddechové čtivo, které zdařile rozvíjí téma zneužití moci a obecné zkorumpovanosti a zároveň poodhaluje fungování fake news a hybridní války.
Karel Kouba
Jiří Kratochvil
Liška v dámu
Druhé město 2018, 200 s.
Obeznámený čtenář jistě nečeká od Jiřího Kratochvila progres autorské poetiky. To by u dnes již téměř osmdesátiletého nestora české postmoderny, jehož nové prózy nejspíš čtou už jen jeho skalní příznivci, ani nebylo fér. Jeho pozdní tvorba, počínaje novelou Alfa Centauri (2013), je jen slabým odleskem nejlepších textů z předchozích dvou dekád. Je stále evidentnější, že Kratochvil už nemá co sdělit, ale prostě ho baví fabulovat. Jenže i jeho proslulá hravost již má obroušené hrany a sází skoro výhradně na občasné pokukování na čtenáře, kterému se už pokolikáté dává najevo, že čte pouhou fikci. Poslední kniha je inspirována novelou Dáma v lišku (1922) anglického modernisty Davida Garnetta a Vercorsovou odpovědí v podobě románu Sylva (1961), ve výsledku však s nimi nemá nic společného. Žádná intertextová hra hodná Kratochvilových próz z devadesátých let se nekoná, jedná se jen o velmi volnou inspiraci, o které autor píše v doslovu a anotace ji následně povyšují na základní kámen textové struktury. Tematicky nic nového: léta tuhého stalinismu, konspirační příprava mladého muže na kariéru agenta, proměna zvířete v člověka a zpět, dvojití agenti, nečekaná love story, která naruší plány inženýrů lidských duší… To všechno už tu bylo v několika variacích a autor si toho je podle všeho vědom, přesto dál chrlí své siamské příběhy, snad jako Šeherezáda, která tím uniká smrti. Rozumím tomu gestu a je mi navýsost sympatické. To však nic nemění na tom, že máme co dělat s manýristickou etapou autorova díla.
Erik Gilk
Rozum č. 1/2019
47 s.
Koncom februára vyšlo na Slovensku prvé číslo nového literárneho magazínu s titulom odkazujúcim ku kultovému románu Rudolfa Slobodu z osemdesiatych rokov. V editoriáli publicistky Iris Kopcsayovej sa dozvieme, že Rozum chce byť čítaním pre čítajúce a píšuce publikum. Solídna predajnosť svedčí o tom, že dopyt po nie výlučne expertnom písaní o knihách na Slovensku je a nič na tom nemení ani kvalita úvodníka. Hoci je ešte skoro na zásadnejšie súdy, takmer päťdesiat strán textu, zvolená koncepcia a okruh autorov už dovoľujú formulovať prvé dojmy. Nový mesačník sa profiluje predovšetkým v žánroch eseje a rozhovoru. Aktuálne číslo reflektuje najmä rozporuplnú osobnosť Rudolfa Slobodu. Škoda, že popri spomienkovej eseji Daniela Heviera, v ktorej zaujme predovšetkým fotografický materiál, a staršom zamyslení Ivana Kadlečíka nečítame úvahu od niekoho z mladšej generácie. V čísle sa objavuje aj jemná reflexia Valéra Mikulu o Flaubertovi a Pavel Matejovič analyticky číta v najlepšom texte čísla román aj v Česku slušne známeho Jozefa Kariku. Miesto tu majú tiež tri kvalitatívne nevyrovnané eseje o meste Modra, slovenskej vinohradníckej bašte. Podstatnú časť čísla tvorí fragment z pripravovaného románu Máriusa Kopcsaya a rozbiehavý, informačne málo nasýtený rozhovor s prozaičkou Ivanou Dobrakovovou. V závere sa prezentujú mladí autori, ktorí ešte len bojujú s pretlakom nápadov. Prvé číslo Rozumu má silné miesta, ale i viacero slabých. Verme, že druhé bude rapídne lepšie.
Igor Mikušiak
Donbas
Režie Sergej Loznica, Německo, Ukrajina, Francie, Nizozemsko, Rumunsko, 2018, 121 min.
Povídkový snímek Sergeje Loznici Donbas se skládá z příběhů propojených místem, kde se odehrávají. Tím jsou území na východě Ukrajiny, která jsou od roku 2014 okupována ozbrojenými bandami podporovanými Ruskem. Na začátku filmu vidíme natáčení zpráv pro ruské televizní kanály. Výrazně namalovaná dáma vypraví o tom, jak na vlastní oči viděla zvěrstva, jichž se na civilistech dopustila banderovská trestná výprava. Rámcový příběh, který si Loznica jako jediný vymyslel (ostatní byly natočeny podle reálných předloh a amatérských záběrů ze sociálních sítí), jako by stíral hranici mezi žitou a hranou skutečností. Konflikt na východě Ukrajiny je silně medializovaný díky záběrům z mobilních telefonů – pro nepoučeného diváka je však kečup k nerozeznání od krve a fake news od faktů. České obecenstvo se při projekci Loznicova snímku v pražském kině Atlas většinou dobře bavilo. Naopak ukrajinský divák má stále na paměti, že se jedná o reálné zobrazení právě probíhajícího konfliktu. Je tu ale ještě třetí typ recipientů, u nichž film vzbuzuje nevoli. Ti, kteří před řáděním proruských sil z Donbasu uprchli, tvrdí, že znají i jiné příběhy než jen ty o korupci, kolaboraci s okupanty, rabování a násilí páchaném na civilistech a válečných zajatcích. Loznica svůj film nazval podle regionu, jehož jméno zná celý svět – zřejmě proto, že chtěl o problémech Donbasu dát vědět co nejhlasitěji. Oblast to ale poněkud stigmatizuje.
Alexej Sevruk
Filip Šlapal: Bauhaus
Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 6. 3. – 14. 4. 2019
Umělecká škola Bauhaus letos slaví sté výročí svého vzniku. Ačkoliv neměla příliš dlouhého trvání (byla zavřena v roce 1933 po nástupu nacistů k moci), v dějinách umění se stala významnou představitelkou meziválečných avantgard, typických svou sociální angažovaností a úsilím o propojení vysokého a užitého umění. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera prezentuje nejen fotografie Filipa Šlapala, na nichž zachycuje stavby spjaté s Bauhausem v Praze, Brně a Desavě, ale také funguje jako vhled do pohnuté historie a modernistické estetiky Bauhausu. Divácky ale moc přívětivá není. Kromě vcelku standardního textového materiálu nabízí ještě několik videí, jejichž délka však divákovi nedává reálnou možnost je skutečně zhlédnout, a projekce tak mají de facto dekorativní funkci a spíše jen vyvolávají dojem vědění, než že by je skutečně předávaly. Co se samotné instalace týče, nevykračuje za rámec standardních forem vystavování, a drží se tak svým zpracováním spíše při zemi. To vše vytváří dojem, že je nám zde umožněno pohybovat se spíše jen na povrchu tématu, a ne prostřednictvím výstavy Bauhausu skutečně porozumět. Ačkoliv je pravda, že skromné galerijní prostory výstavní koncepci do určité míry limitují, nelze se ubránit pocitu, že tapiserie Bauhausu tu byla ušita hodně horkou jehlou. Snad se to aspoň trochu podaří napravit doprovodným programem.
Martin Vrba
Lenka Lagronová
Svatý Václav
Horácké divadlo, Jihlava, premiéra 20. 10. 2018
Hra napsaná na objednávku je v našem kontextu na rozdíl od nedalekého Německa skoro zázrakem. Tento „luxus“ spojený s rizikem poloprázdného hlediště, a tím pádem nízké tržby si tu a tam dovolí jen hrstka osvícených. Mezi ně můžeme od letošní sezóny zařadit i Horácké divadlo, které oslovilo renomovanou dramatičku Lenku Lagronovou. Ta pro jihlavskou scénu – i s ohledem na osmičková výročí připomínající českou státnost – napsala hru Svatý Václav, v níž českého knížete a světce svým typickým poetickým jazykem demytizuje. Činí tak ze současných pozic, respektive skrze archetypální obraz bratrské dvojice kněží Petra a Jiřího (ne náhodou připomínajících svatého Václava a jeho bratra Boleslava), jejichž rivalita se promítá do ideového sporu o symbolickou osobnost hlavního zemského patrona, v obecné rovině pak o smysl a význam české státnosti. Z rozepře ovšem oba vycházejí jako čiří demagogové. Lagronové text, v němž se objevuje i postava autorky hry, obsahuje několik významových rovin a vybízí k rozmanitým interpretacím. Scénáře se v Jihlavě chopil režisér Rastislav Ballek, tvůrce se smyslem pro imaginaci a velké jeviště. V inscenaci se opírá o tři charismatické herce v ústředních rolích – Zdeňka Stejskala a Stanislava Gerstnera coby bratry Petra a Jiřího a Alexandru Palatínusovou, hrající řádovou sestru. V Jihlavě vznikl jevištní tvar, který by si zasloužil rozhodně větší pozornost, než se mu dostalo.
Marcela Magdová
Áine O’Dwyer & Graham Lambkin
Green Ways
2 CD, Erstwile Records 2018
Na dvojalbu Green Ways se britský zvukový umělec Graham Lambkin spojil s irskou performerkou, zpěvačkou a hráčkou (nejen) na strunné nástroje Áine O’Dwyer. Kdo by čekal odkazy na folk, ze kterého O’Dwyer jinak vychází, bude muset hledat vskutku pozorně. Snáz uspokojeni budou ti, kteří si libují v poslechu zvukových útržků, jež je přenesou například do cizího obýváku. Avšak oproti field recordings, které staví na bezprostřední kvalitě zvukového záznamu, nebo soundartovým deníkům, jež dokumentují konkrétní události, se zde do popředí dostává hlavně chybějící kontext: zvuk sám o sobě není nijak strhující, takže vzniká otázka, proč byl vůbec zaznamenán, a děj, který se z něj dá vyčíst, je tak neúplný, že je obtížné zabránit představivosti, aby si chybějící místa doplnila sama. Původ zvuků, které jsou na nahrávce slyšet, je často nejasný. Lambkin zvukem vypráví, ale zároveň jím i manipuluje, takže rekonstrukce je vždy zmatená: motor hučí tak dlouho, až začne připomínat drone ambient, a naopak zvuk činel je snadné zaměnit za běžnou cirkulárku. S pozicí O’Dwyer je to jednodušší. Její hlas, i když právě nezpívá, funguje jako vstřícné vodítko: obskurní děj sice neosvětlí, zato mu chápavě přitakává a nechává jej plynout dál. Co se na albu vlastně skrývá, je možné vytušit z obalu. Je na něm vidět kus asfaltky mezi dvěma trávníky, který je zakrytý tmavě zelenou zadrobenou plachtou – nejde o to asfaltový předěl odhalit, nýbrž umožnit mu, aby se zazelenal.
Patrik Pelikán