Mycelium v nás

Druhý román Viktorie Hanišové Houbařka otevírá scéna s umírající matkou, obklopenou třemi dětmi. V posledních minutách ji drží za ruce ale jen dvě z nich. Třetí, hlavní hrdinka příběhu, vše sleduje zpovzdálí. Symbolicky je tak uveden motiv „odstrčeného dítěte“, který prostupuje celou knihou. Děj se dále vyvíjí ve dvou časových liniích. V první z nich sledujeme v chronologickém sledu protagonistku Sáru, která v ich­-formě líčí svůj jednotvárný osamělý život ve zchátralé chalupě na Šumavě: každý den vyráží po přesně vyměřené trase do lesa na houby a pak je prodává v místní hospodě, čímž si přivydělává k invalidnímu důchodu.

V druhé, vzpomínkové linii se Sára, přezdívaná Sisi, vrací do svého dětství. Postupně se dovídáme o její rodině, dvou starších bratrech, kteří ji od mala přehlížejí, o matce, která jako by žila mimo realitu, a o otci lpícím na disciplíně. Rodina pravidelně tráví léto na šumavské chalupě – té, na niž se Sára v dospělosti odstěhuje – a podniká s otcem houbařské výpravy. Přestože se desetileté hrdince houby v podstatě hnusí, společné chvíle s tátou při jejich sběru jsou pro ni důležité. Později ovšem tento fakt nabude nového, hrozivého významu.

Koloběh hrůzy

Běžný rodinný život postupně narušuje stále větší vzájemné odcizení Sářiných rodičů, jejich neustálé hádky, frustrace a neschopnost řešit společné problémy. Situace se vyhrotí v okamžiku, kdy otec začne desetiletou Sáru zne­užívat. Ta se ve strachu a bez pomoci ostatních členů rodiny uzavře sama do sebe a dělá, jako by se nic nestalo, jako by se nic nedělo. Otřesný zážitek v ní ovšem zanechá hluboké jizvy – trauma se v ní rozrůstá jako „mycelium“. Není divu, že načas skončí v psychiatrické léčebně, což jí ale nijak zvlášť nepomůže. Konečně se rozhoupe ke kroku vpřed a rozhodne se o tom všem promluvit s matkou. Právě tato scéna patří mezi nejsilnější v celém románu.

Když se Sára uchyluje na šumavskou chalupu, vrací se zároveň na místo, kde se ono tragické „podhoubí“ zrodilo. Zde pak začíná se svými útěky do lesa a manickým sběrem hub vyplňuje monotónní koloběh probdělých nocí a unavených dnů, během nichž je nucena neustále se vracet k hrůzám, které zažila. Les, jenž měl být útočištěm, ji postupně vcucne a sevře do chapadel, z nichž není úniku. Závěr románu je ale docela překvapivý a můžeme ho chápat jako rozlomení bludného kruhu, jako pokus vymanit se z tíživých vzpomínek.

Červiví lidé

Houbařka zpracovává hned několik závažných témat, tlumočených prostřednictvím metafor, jakou je v první řadě již titulní podhoubí: „Ale mycelium si stejně vždycky najde cestu na povrch, když přijde jeho čas. Někdy předstírá, že neexistuje. Ani sebelepší houbař by ho pod povrchem nevytušil, může celé měsíce i roky opatrně vyčkávat a na povrch jen sem tam vyslat pár sotva viditelných plodnic, a pak stačí pár dní střídavého deště a slunného počasí a mycelium naplno projeví svoji sílu.“ Poměrně velký prostor je dán i samotným houbám, jejichž popis a třídění často tvoří paralelu ke světu lidí – i ti totiž podle vypravěčky mohou být „červiví“. Skrze tuto lesní, organickou metaforiku temných zákoutí lidské psychiky Hanišová otevírá problematiku selhání rodiče a neschopnosti čelit realitě, což se nakonec nějakým způsobem projeví u většiny postav.

Ty jsou precizně vykresleny, a přestože jsou nám předloženy v perspektivě hlavní hrdinky a vypravěčky, je možné sledovat je s relativně objektivním nadhledem. Mezi důležité aktéry děje patří třeba Sářin kamarád Vojta, s nímž občas chodí na houby a k němuž jedinému projeví důvěru. V náznacích je v podstatě řečeno, že se jedná o autistu – ale právě jeho touha po řádu i sklon k ničemu se nevyjadřovat a na nic se neptat vnese do života protagonistky trochu naděje.

Výstavbou děje Houbařka připomíná klasické drama, kde se od kolize, krize a peripetie dostáváme až ke katastrofě. Jazyk je spíše strohý, díky čemuž děj graduje a zintenzivňuje se čtenářský prožitek. Autorka si vybrala tíživé a poměrně kontroverzní téma, dokázala je však vyjádřit citlivě. Vznikl tak silný příběh s věrohodnou hlavní postavou a působivou tísnivou atmosférou.

Autorka je bohemistka.