Povídky jedné z nejvýznamnějších současných ukrajinských spisovatelek, jejíž tvorba se už stačila dostat do školních osnov, před nedávnem vyšly také v obsáhlém českém výboru. Taňa Maljarčuk dnes žije ve Vídni, pochází ale z Ivano-Frankivsku – města, kde se zrodil takzvaný stanislavský fenomén, spojený se jmény jako Jurij Andruchovyč nebo Taras Prochasko.
V tvorbě Tani Maljarčuk lze najít návaznost na postmodernistické tendence, ale i ozvěny magického realismu. Autorka pracuje s vícejazyčností i s různými jazykovými vrstvami ukrajinštiny: často využívá dialektismy a také suržyk – ruštinou ovlivněný jazyk ulice. Její tvorba není úplně neznámá ani v českém prostředí: ukázky se objevily v literárních časopisech a také v obou polistopadových antologiích ukrajinské literatury Expres Ukrajina (2008) a Ukrajina, davaj, Ukrajina! (2012). Loni nakladatelství Větrné mlýny přišlo se samostatným knižním vydáním výboru z autorčiny tvorby.
Soubor Bestiář představuje dvě její povídkové knihy. Zhruba tři čtvrtiny svazku zabírá deset povídek z titulní sbírky Bestiář (Zviroslov, 2009), zbývající čtvrtina obsahuje sedm kratších textů, které vyšly v její druhé knize Shora dolů. Kniha strachů (Zhory vnyz. Knyha strachiv, 2007) spolu se stejnojmennou novelou, jež ovšem v českém vydání chybí. Tento fakt by zasloužil uvést v ediční poznámce, kterou však v knize nenajdeme.
O zvířatech a lidech
Každá z deseti povídek Bestiáře má latinský název tvořený rodovým a druhovým jménem určitého zvířete, v závorce je pak uveden jednoslovný ukrajinský – respektive český – ekvivalent. Kniha odkazuje ke středověkým encyklopediím zvířat, v nichž se skuteční tvorové mísili s těmi bájnými, případně byly skutečným zvířatům připisovány různé nadpřirozené vlastnosti. Klíčovým postupem je zde analogie. Ústřední postava každé povídky je podle své povahy, chování nebo zevnějšku připodobněna k titulnímu zvířeti. Naivní venkovská dívka, která se protlouká drsným prostředím velkoměsta a hledá pro sebe kus „obyčejného štěstí“, je kupříkladu přirovnána ke slepici. Uštvanému psu se podobá občan obíhající úřady ve snaze domoci se opravy výtahu – jednou „štěká“ na úřednici, jindy pokorně sedí za dveřmi, dělá „psí oči“ a čeká, až ho podrbou za uchem. Tělocvikáře, který podvádí svou ženu, Maljarčuk přirovná ke slimákovi.
Jednotlivé hrdiny spojuje jejich všednost, typičnost, ponořenost do každodenních starostí. Autorce jde o vhled do osudů obyčejných lidí, které však pozoruje v poněkud vyhrocených životních situacích (změna zaměstnání, příchod do nového města, automobilová nehoda, nemoc, nenadálé setkání) a umí se přitom zasmát každodenní absurditě či grotesknosti života v kyjevské metropoli. Oznámení v chrámu svatého Cyrila, který v sovětském období patřil psychiatrické léčebně a nyní je z něj muzeum, se v povídce Aurelia aurita (medúza) obrací zároveň k věřícím i k pacientům, a stírá tak hranici mezi světem věřících a duševně chorých: „Žádáme vás, abyste nelíbali stěny chrámu a nekrmili nemocné!“ K podobnému setření hranic dochází i v dalších povídkách. Hrdinové Bestiáře často z bezútěšné reality, poznamenané nedostatkem, frustrací či komplexy, unikají do snění, vzpomínek a romantických představ. Ke katarzi v podobě překonání samoty a strachu se však nakonec může dobrat i malý ukrajinský člověk.
Historky a traumata
Povídky z druhé části souboru se vyznačují osobnějším tónem – napůl přiznanou autobiografičností, někdy zdůrazněnou totožností hlavní postavy, vypravěče a autorky. Maljarčuk se tu, jak se zdá, vyrovnává s lidmi, věcmi a jevy, v jejichž blízkosti vyrůstala. Rodinné historky střídají vzpomínky na dětství – vztah k sestře, návštěvy příbuzných na venkově a podobně. Povídka Muž a jeho pes vtáhne čtenáře do nedávné minulosti Ukrajiny. Příběh o rodinné kletbě, který lze metaforicky vztáhnout na celou zem, naznačuje, jak často se v průběhu 20. století z katů stávaly oběti a z obětí anonymní položky, které nikomu nestály za sepsání příběhu.
Povídka Cvětka a její já popisuje komplikovaný a nejednoznačný vztah dvou sester, který místy nabývá lesbické, a tedy incestní polohy – zařazení této povídky do školních osnov vyvolalo před několika lety pozdvižení. Námětem pro povídku Já a moje posvátná kráva jsou letní prázdniny, které dětská hrdinka tráví u babičky na venkově, kde pase krávu (což je zkušenost společná milionům Ukrajinců, jejichž rodiče odešli z vesnic do velkoměst během sovětské industrializace). Téma návratu ke kořenům se tu střetává s nemilosrdným popisem vesnického života se všemi jeho patologickými jevy – chudobou, sexuálním zneužíváním, alkoholismem a pokrytectvím.
Jazyk ulice a jazyk překladu
Na českém překladu se podílelo jedenáct překladatelek a překladatelů. Jde o kolektivní dílo studentů či absolventů všech tří českých ukrajinistik: pražské, brněnské a olomoucké. Vedle jmen zcela neznámých najdeme zavedené překladatelky, jakými jsou Rita Kindlerová, Karolina Juráková nebo Tereza Chlaňová, která překladatelský kolektiv vedla. Srovnání s originálem ovšem vyvolává určité otázky.
Jak na loňském Světě knihy poznamenala sama autorka, zahrnuté knihy vznikaly v různé době a jsou psané poněkud jiným jazykem. Zatímco Shora dolů těží ze západoukrajinských dialektů, v Bestiáři je významně zastoupen suržyk kyjevských ulic. Podobné jazykové rozdělení ovšem v překladu nenajdeme. To sice přispívá k soudržnosti českého vydání, také to ale texty poněkud zplošťuje. Suržyk, tedy hybridní, okleštěná směs ruštiny a ukrajinštiny, se hojně užívá v neformálních, specificky dvojjazyčných prostředích a v povídkách má dokumentární funkci – autorka na rozdíl od překladatelů nezastírá a nepřikrašluje jazykovou realitu Kyjeva a v dialozích se vyskytují rusismy. Použití suržyku v literatuře je zároveň spojeno s určitými hodnotovými a prostorovými souřadnicemi fikčního světa. U Maljarčuk je suržyk téměř vždy mluvou ulice či spodiny, která zdůrazňuje chmurný, téměř dystopický charakter anonymní megapole. Ukrajinštině jsou v dialozích vyhrazeny opačné koordináty: jedná se o jazyk domova, vnitřních dialogů, osobní integrity a kontaktu s blízkými, ale také o nástroj komunikace s autoritami, prostředek harmonického soužití a rovněž o médium romantického snění či nadpřirozených zjevení. Proměna promluv tak koresponduje s vývojem, kterým postavy procházejí. O to je bohužel český překlad ochuzen. Skutečnost, že u nás obdobná jazyková situace neexistuje, ovšem ještě neznamená, že je vhodné na převod tohoto příznakového kódu zcela rezignovat.
Autor je spisovatel a překladatel.
Taňa Maljarčuk: Bestiář. Přeložili Lidiya Dorosh, Jan Hanáček, Tereza Chlaňová, Taťana Duricka, Karolina Juráková, Rita Kindlerová, Helena Kolářová, Ulyana Masliy, Helena Pazdiorová, Jasna Skotáková, Jarmila Zalubilová. Větrné mlýny, Brno 2018, 430 stran.