Němečtí postkomunisté ze strany Die Linke se před letošními volbami do Evropského parlamentu sjeli rokovat o svém poměru k evropské integraci. Výsledkem sjezdu je kompromisní program demokratizace evropského společenství.
Letošní volby do Evropského parlamentu, naplánované na konec května, podle mnohých komentářů hrozí nebezpečným vybočením – zásadním ohrožením projektu evropské integrace kvůli vzestupu populistických krajně pravicových stran a hnutí. Nacionalisté všech zemí si nepřejí jednotnou Evropu do takové míry, že se neštítí ani spojení v podobě internacionální solidarity. Na jejich poplašné bubnování proti zániku svrchovanosti národních států zatím s největším ohlasem reagovala skupinka liberálních intelektuálů svým vágním prohlášením o „hodnotách“. Jak se k situaci staví levice?
Podívejme se na dění v Německu, tedy v jednom z hlavních pilířů Evropské unie. Ani tamní levicové síly nemohou usínat na vavřínech – už proto, že žádné nemají. Stranu Die Linke (Levice) obírá o hlasy pravicově populistická Alternativa pro Německo (AfD), a navíc ještě čelí odštěpeneckému projektu Aufstehen (Povstaňme). Delegáti Die Linke se proto v únoru sjeli do Bonnu, aby se postavili čelem k leninské otázce: Co dělat?
Rozdělená levice
Pravicoví populisté ovšem nejsou jediným soupeřem evropské levice. Nebyla by to snad ani levice, kdyby nesoutěžila sama se sebou. Die Linke je v Europarlamentu součástí Evropské levice, proti které kandiduje „sdružení přátel Janise Varufakise“ DiEm25 neboli hnutí Demokracie v Evropě 2025, jehož dlouhodobým cílem je provést demokratizaci unijních struktur. DiEm25 vstupuje do letošních eurovoleb pod hlavičkou kandidátky Evropské jaro, jejíž součástí jsou nejrůznější marginální levicové a liberální strany včetně polských Razem nebo českých Pirátů. Jaký je poměr mezi širokým rozpětím tohoto hnutí a jeho základnou v lidových masách, se zřejmě ukáže teprve ve volbách. Faktem zůstává, že hnutí DiEm25 svým programem vážně konkuruje etablovaným projektům, které si reformu Evropské unie také daly za cíl.
Evropská levice, to jsou dnes hlavně vyčpělé eurokomunistické struktury z éry studené války, které sice ještě disponují (stále se ztenčující) voličskou základnou, dávno jim však ujel vlak. Evropské emancipační síly, které by se mohly postavit na odpor proti nové fašizaci, jsou na tom zkrátka ještě hůř, než tomu bylo v třicátých letech, kdy se demokratické síly mohly opírat o masová hnutí. Nezbývá než slevit z programů maximální sociální spravedlnosti ve prospěch elementárních principů demokracie. Všechna velká hnutí jsou pomalá, a jak se ukazuje, radikálně demokratičtí DiEm25 spolu s Evropskou levicí – možná nevědomky – kráčejí po dvě stě let starých stopách Mladé Evropy italského politika Giuseppa Mazziniho, který snil o republikánském sjednocení evropských národů. Ostatně samotný slogan „Bojovat za lidská práva“, zdobící sjezdové pódium Die Linke, svědčí o tom, že levici opět nezbývá nic jiného než se ujmout agendy liberálů, na kterou oni sami nestačí. Socialisté jsou tak nuceni v konfrontaci s fašismem odhalovat svou humanistickou podstatu.
Hegemon Německo
V Bonnu se střetla dvě hlavní křídla Die Linke. Zasedání se však neúčastnila jedna z nejkontroverznějších, přitom však nejcharismatičtějších tváří strany – Sarah Wagenknechtová, která odstupuje i z vedení svého poněkud národoveckého hnutí Aufstehen. Oficiálním důvodem je nemoc. Frakce, v jejímž čele dlouho stála právě Wagenknechtová a která sama sebe označuje za komunistickou a antikapitalistickou, se stavěla proti Evropské unii jakožto „militaristické, antidemokratické a neoliberální“ struktuře. Ostrá kritika EU však členům radikální skupiny nebránila v obhajobě autoritativního režimu Nicolase Madura, když navrhovali rezoluci nazvanou „Ruce pryč od Venezuely!“. Reformní část Die Linke, reprezentovaná předsedkyní strany Katjou Kippingovou, se naopak snažila „vykrást“ Varufakisův program demokratizace a reformy evropského společenství.
Výsledkem sjezdu byl nakonec kompromis mezi „radikály“ a „reformisty“ v podobě přijetí programu o solidární Evropě „pro miliony, nikoli pro milionáře“. Současná Evropská unie jako mezivládní projekt bez demokratické kontroly potřebuje dle kompromisního stanoviska německé Levice radikální proměnu. Samotný její rozpad by však byl ještě horší alternativou než stávající status quo, neboť Německo by i nadále zůstalo hegemonem kontinentu, ovšem už bez jakékoliv kontroly.
Autor studuje historii.