Pět let po takzvané Revoluci důstojnosti panuje na Ukrajině deziluze z pomalých změn. Přitom se země od pádu Janukovyčova režimu v mnoha oblastech změnila více než za celé předchozí období od získání nezávislosti v roce 1991. Přes poválečný propad ekonomiky a trvající ozbrojené konflikty u východní hranice jde o pozitivní vývoj.
Euromajdan zrodil silné občanské a dobrovolnické hnutí a také nevládní organizace, které se staly jedním z motorů reformního procesu na Ukrajině. K dalším důležitým hráčům reformního procesu v zemi patří mezinárodní organizace v čele s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem. Spousta reforem sice nebyla dotažena do konce a schválení řady dalších je úspěšně sabotováno parlamentem či lidmi kolem prezidenta Petra Porošenka, i přesto ale dnes na Ukrajině fungují věci, které by dříve byly zcela nemyslitelné.
Větší transparentnost
Po Majdanu byl kladen velký důraz na boj proti korupci. Část nových protikorupčních opatření sice neplní svou funkci příliš dobře, nově zřízený Národní antikorupční úřad je ale velmi efektivní. Problémem je, že protikorupční soud teprve vzniká, a proto je zatím velmi těžké vyšetřované odsoudit. K převratným změnám patří také zavedení transparentního elektronického systému pro výběrová řízení ProZorro, který musí využívat všechny veřejné instituce a jenž je volně přístupný na internetu.
Klíčovou reformou je decentralizace. Ta spočívá v postupném rušení současných místních samospráv a zřizování nových administrativních jednotek v podobě takzvaných sjednocených teritoriálních komunit, které připomínají například systém polských gmin. Následovat by měla redukce počtu okresů. Zásadní součástí této reformy je i decentralizace rozpočtu, díky níž mají místní samosprávy mnohem více prostředků než v minulosti, což se projevuje i v nebývalých investicích na lokální úrovni – například západoukrajinský Lvov se v posledních letech zásluhou množství investic mění doslova před očima.
V rámci decentralizace došlo i na reorganizaci správy silniční infrastruktury, kterou má nyní na starosti bývalý ministr dopravy Polska Sławomir Nowak. Část silnic byla předána samosprávám a stát má pod kontrolou jen hlavní tahy. Zároveň byl zřízen silniční fond, ze kterého jdou peníze na údržbu silnic, a poprvé byl vypracován systematický plán oprav a staveb silnic na několik let dopředu. Nowak se zároveň pokouší rozjet ambiciózní projekt výstavby plnohodnotných dálnic, které dnes na Ukrajině neexistují (kromě krátkého úseku z Kyjeva na mezinárodní letiště Boryspil).
Ekonomická stabilizace
Klíčové je, že se podařilo dosáhnout makroekonomické stabilizace země. Někdejší premiér Arsenij Jaceňuk a prezident Porošenko převzali Ukrajinu na pokraji bankrotu. V letech 2014 až 2016 prošel velkou krizí bankovní sektor, jejž se nakonec povedlo zásadním způsobem transformovat. Tím došlo i k oslabení některých oligarchů, kteří své banky zneužívali k finančním machinacím. Hospodářský růst je zatím sice jen mírný, ale v podmínkách stále trvající války v Donbasu a takřka kompletní reorientace od Ruska na Evropskou unii jde i tak o úspěch.
Právě posílení vazeb na EU je dalším velkým úspěchem. Prakticky bezprostředně po Revoluci důstojnosti došlo k podepsání asociační dohody s Evropskou unií, která zároveň vytvořila zónu volného obchodu. Na jejím základě postupně dochází k integraci Ukrajiny do společného evropského trhu. Ačkoliv Rusko bylo ještě i v roce 2018 díky své velikosti nejvýznamnějším obchodním partnerem Ukrajiny, jeho podíl na ukrajinském vývozu klesl pod osm procent, kdežto do zemí EU Ukrajina vyváží přes 40 procent svého exportu. Zároveň se zemi podařilo zbavit závislosti na Rusku v případě importu ruských energetických surovin, které už se dnes dováží výhradně z EU. Zásadním úspěchem v zahraničněpolitické sféře bylo rovněž zrušení krátkodobých víz pro pobyt v schengenském prostoru.
Zmínit musíme i zlepšení bojeschopnosti ukrajinské armády. Zatímco v roce 2014 byla téměř nepoužitelná a zachraňovalo ji jen neuvěřitelné nasazení dobrovolníků a občanské společnosti, dnes patří podle různých hodnocení k deseti nejlepším v Evropě. Tomu odpovídají i výdaje na obranu, které v současnosti přesahují pět procent ukrajinského HDP, což je více než v jakémkoliv členském státu NATO.
Rozbíjení pomníků
Naprosto zásadní změnou je posun ve veřejném mínění: zatímco v únoru 2014 podle průzkumu kyjevské sociologické agentury Rating hodnotilo Rusko pozitivně 51 procent Ukrajinců a negativně jen 19 procent, v prosinci 2018 to bylo 15 procent ku 54 procentům. Podobně klesla podpora ruských integračních struktur v postsovětském prostoru ze 43 procent v roce 2012 na pouhých 13 procent dnes, zatímco podpora vstupu do EU stoupla ve stejném období z 36 na 53 procent. Část těchto změn je pochopitelně dána ztrátou Krymu a části Donbasu, což byly v těchto otázkách velmi vyhraněné regiony. Především hodnocení Ruska se ale změnilo natolik, že to nemůže být jen dílem ztráty těchto území.
Symbolickou změnou je dekomunizace Ukrajiny, která zemi odpoutává od sovětského dědictví a nahrazuje je novou národní symbolikou. Na začátku všeho bylo svržení Leninova pomníku v centru Kyjeva 8. prosince 2013, které inspirovalo podobné činy v regionech a dalo vzniknout takzvanému Leninopadu. V dubnu 2015 pak na tento proces navázal stát, když parlament schválil čtyři dekomunizační zákony. Postupně tak bylo odstraněno téměř dva tisíce čtyři sta komunistických pomníků. Došlo k přejmenování tisícovky měst a vesnic včetně milionového Dnipra (dříve Dnipropetrovsk podle bolševického revolucionáře Grigorije Petrovského), mezi kterými se našly i tak absurdní názvy jako vesnice Liknep což byla zkratka ze slov „likvidace negramotnosti“. Přejmenování se dotklo i více než 50 tisíc ulic, náměstí a jiných veřejných míst, například Leninova náměstí v Dnipru, které se stalo náměstím Hrdinů Majdanu. V Kyjevě se v rámci procesu dekomunizace objevil i bulvár Václava Havla. Dekomunizaci provází derusifikace veřejného prostoru. Z Kyjeva tak kupříkladu zmizela Moskevská třída, pojmenovaná nyní podle ukrajinského nacionalisty Stepana Bandery, či Tverská ulice, jež dnes nese jméno polského publicisty Jerzyho Giedroyce, působícího v období komunismu v pařížském exilu, kde inicioval debatu o polsko-ukrajinském smíření.
Za součást derusifikace lze považovat i zapsání nezávislé Ukrajinské pravoslavné církve, která vznikla na přelomu minulého a letošního roku a postupně vytlačuje z Ukrajiny dominantní Ruskou pravoslavnou církev. V rámci politiky paměti se rovněž stát stará o memorializaci Revoluce důstojnosti a takzvané Nebeské Setniny, tedy mrtvých demonstrantů z Majdanu. Bylo založeno oficiální Muzeum Majdanu, které zorganizovalo mezinárodní architektonickou soutěž na realizaci památníku a nové budovy muzea.
Ukrajina se tedy za posledních pět let v mnoha oblastech zásadně změnila. Odhodila patologické sovětské dědictví, hospodářsky se přeorientovala z Ruska na Západ a implementovala zásadní modernizační reformy. Mnoho věcí samozřejmě zůstává nedotažených a před Ukrajinci je stále spousta práce. Revoluce důstojnosti a snad ještě více ruská agrese z roku 2014 byly ale zásadním impulsem, který nastartoval dnes už nevratné změny. Rusko tím Ukrajinu, bez níž jsou jeho imperiální ambice odsouzeny k neúspěchu, definitivně ztratilo a Ukrajinci získali jedinečnou šanci zlepšit situaci ve své zemi.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.