Smooth Criminal

Hudební, filmové i jiné hvězdy nejsou lidé z masa a kostí. Mezi člověkem jménem Elvis Presley a hvězdou téhož jména je ve skutečnosti řada podstatných rozdílů. Hvězda je abstraktní mediální konstrukt, složitý chimérický shluk významů a představ, generovaný mnohohlasem textů, hlasů a obrazů – zdaleka nejen autorskými díly, ale také všemožnými mediálními obsahy, které se příslušné celebritě věnují. Filmový historik Richard Dyer tuto abstraktní anatomii hvězd označuje termínem strukturovaná polysémie. K fyzické osobě Elvise Aarona Presleyho se přitom mediální hvězdná image „Elvise“ nevztahuje, spíše ji překrývá. Potká­-li někdo na ulici Presleyho, pak nespatří člověka, ale hvězdu.

Jeden z nejvíce fascinujících aspektů zdánlivě jednoduchého dokumentu Leaving Neverland, věnovaného Michaelu Jacksonovi, spočívá právě ve zproblematizování vztahu mezi hvězdou, tvůrcem a soukromou osobou. Permanentně připomínaný, ale zároveň znatelně absentující hrdina se ve filmu vynořuje a zase mizí jako nepolapitelné monstrum ukryté v labyrintu vlastní polysémické aury.

The Way You Make Me Feel

Čtyřhodinový dokument Leaving Neverland se skládá především z dlouhých rozhovorů se dvěma protagonisty a jejich rodinami. Wade Robson a James Safechuck v nich detailně popisují, jak je Jackson coby děti několik let sexuálně zneužíval. Přes extrémní stopáž film z tohoto velmi přesně vymezeného tematického pole nikam neuhýbá. Tvůrci se ani nesnažili oslovit další osoby, které také mohly být oběťmi zneužívání, včetně slavného herce Macaulaye Culkina. Znamenalo by to totiž nutit je, aby se znovu, a nikoli z vlastní iniciativy, vyjadřovaly k celé kauze. Také se vůbec nepokoušejí dávat Robsonovy a Safechuckovy výpovědi do vztahu k Jacksonovu životu, například k jeho problematickému dětství. Uvědomují si totiž, že podobné poznámky by byly pokusem obhájit neobhajitelné. Nejde tu o rekonstrukci kriminální kauzy ani o snahu Jacksona definitivně usvědčit. Fanatičtí zpěvákovi fanoušci, kteří před jeho kauzami v minulých desetiletích zavírali oči, je mohou zavírat i nadále, jen to teď budou muset dělat o dost úporněji. Leaving Neverland totiž nechává jen hodně malý prostor pro racionální pochyby.

Projev obou mužů je zvláštně odevzdaný. Robson i Safechuck mluví velmi podobným klidným tónem, ve kterém je cítit melancholii i nostalgii. V řadě recenzí opakované přesvědčení, že snímek může sloužit jako studie emocionálních dopadů sexuálního zneužívání, je jistě do určité míry pravdivé. Zároveň si ale musíme neustále připomínat, že Jacksonův případ je v mnoha ohledech unikátní. Jackson byl přece jen jednou z největších celebrit 20. století a žádný jiný pedofil pravděpodobně nepředstavoval pro děti takovou autoritu jako on. Žádný také pro své oběti nevybudoval obří ranč, fungující jako promyšlená past plná atrakcí. Ze zneužívání se díky tomu stala zkušenost spojená s hrou a láskyplným vztahem k osobě, která pro oběti byla zbožňovaným hrdinou, zkušeným dospělým i nejlepším kamarádem.

Jacksonovy činy jsou zároveň nesrovnatelné s jinými případy sexuálního obtěžování v showbyznysu, třeba s aférami Kevina Spaceyho nebo Harveyho Weinsteina. Daleko blíž mají k pedofilním kauzám v církvi, tedy k případům zneužití důvěry vkládané v určitou autoritu. Ale ani tohle srovnání nevystihuje unikátní Jacksonovu pozici, plynoucí z jeho statusu všemi milovaného „krále popu“ a multimilionáře s mimořádným společenským vlivem.

Bad

Fakt, že se Leaving Neverland nesnaží být mnohovrstevnatým dokumentárním filmem, který by se událostem věnoval z více úhlů pohledu, má své etické důvody. Je to však také pozoruhodný dramaturgický tah s ohledem na způsob, jakým se vztahuje k Jacksonově hvězdné personě. Obraz, který film konstruuje, není ani reprodukcí jeho polysémantického mediálního obrazu, ani pokusem proniknout do jeho soukromí (které beztak vždycky zůstane do určité míry neproniknutelné). Nejde tu v žádném případě o to pochopit, kdo mrtvý muž jménem Michael Jackson doopravdy byl. To je totiž tajemství, které hvězda důsledně udržovala svým stylizovaným vystupováním, plastickými operacemi a dalšími hrami s vlastní identitou. Tvůrci se tak snaží postihnout pouze to, kým byl Jackson pro Robsona a Safechucka. Výsledný obraz je prudce konfrontační a neustále naráží na zpěvákovu obecně přijímanou image. Leaving Neverland nás tak nutí přehodnocovat identitu Jacksona jako hvězdy. Pochopit zpěváka jako osobu tu není tak důležité jako vyrovnat se s tím, co znamenal a co nyní má znamenat pro nás. Další podstatný problém, který snímek vyhroceným způsobem nastoluje, souvisí se statusem zkompromitovaných hvězd. Což je problém, který bude s ochotou společnosti podobné případy odkrývat stále akutnější.

Momentální gesta typu odmítání hrát Jacksonovy písně v rádiích nebo stažení epizody Simpsonů, kde zpěvák vystupoval, jsou tak povrchní, že vyznívají jen jako bezmocné plácnutí do oceánu zpěvákových mediál­ních reprezentací. Pokud to má být výzva k vymazání Jacksona z historie, pak je stejně nesmyslná jako marná. Bohužel i jiné současné pokusy vyrovnat se se starší popkulturou, která neodpovídá dnešním etickým nárokům, jsou podobně přímočaré a v důsledku vedou spíše k zavírání očí před problémy než k jejich zvládnutí. Nejen zpěvákovi skalní fanoušci, ale i miliony lidí, kteří oceňují jeho hudbu, se nyní prostě musí vyrovnat s tím, že její autor byl zároveň sexuální predátor, jenž promyšleně, rafinovaně a dlouhodobě zneužíval malé děti. Zcela se zřeknout Jacksonova komplexního odkazu v popkultuře je v tomto případě stejně krátkozraké jako tvářit se, že se nic nezměnilo, a dál jeho osobu adorovat.

Leaving Neverland je výzvou k něčemu daleko náročnějšímu – k intergrování zpěvákových zločinů do jeho hvězdné persony. Jackson byl nepochybně geniální popový skladatel, výrazná osobnost afroamerické popkultury, neopominutelná figura osmdesátých a devadesátých let – a také pedofilní sexuální agresor. Skutečné vyrovnání se s Leaving Neverland znamená odvrhnutí zastaralé a zjednodušující romantické vize umělce, který se zračí ve svém díle. V mnoha ohledech extrémní případ Michaela Jacksona ukazuje, že vztahy mezi soukromím umělců, jejich veřejnou pověstí a tvorbou jsou mnohem komplexnější.

Dangerous

Dalším zásadním kontextem, který je třeba zohlednit v souvislosti s tím, co Leaving Neverland dělá s Jacksonovým mediálním obrazem, je americká popkultura osmdesátých a devadesátých let. Jackson byl součástí širokého proudu populární tvorby zaměřené především na mládež, přičemž samozřejmě nešlo jen o hudbu, ale také třeba o film, komiks nebo videohry. Ostatně Jacksonova kauza přímo souvisí se zmíněným Macau­layem Culkinem, který byl jednou z největších dětských hereckých hvězd této éry. V kontextu eticky hodně problematického prostředí dobové popkultury orientované na děti se ukazuje, že Jackson nebyl monstrum, které se vynořilo odnikud. Bylo to monstrum, jež se chopilo nabízející se příležitosti.

Titulní Jacksonův ranč Neverland se při zpětném pohledu mění v hrozivý monument jeho sexuálních útoků. Jacksonova rezidence je dnes víceméně ve stejném stavu, v jakém byla v době zpěvákovy smrti, a je stále na prodej. Robson a Safechuck ranč líčí jako ohromující stavbu plnou nástrah na dětské oběti, úkrytů a hlídaných míst, skýtajících zpěvákovi při styku s dětmi naprosté soukromí. Neverland se tak v dokumentu stává podobně uhrančivým, temným místem jako Jackson monstrózní bytostí. Kromě toho symbolizuje situaci, ve které se nyní tváří v tvář Jacksonovu odkazu nacházíme: Mínotaurus je mrtev, ale labyrint pořád stojí. Je otázka, jestli ho chceme srovnat se zemí, nebo máme odvahu procházet se jeho prázdnými chodbami.