Sbírka Žalmy, za niž polská básnířka Julia Fiedorczuk (rozhovor s autorkou najdete na straně 4) získala cenu Wisławy Szymborské, shrnuje „kacířské“ básně o dětech, válkách, zvířatech a krajinách. Jsou melodické, soustředěné, jejich forma je střídmá, ale přesná. Jsou to žalmy, které oslavují život.
Žalm I
m. m.
některé básně již nelze napsat.
některé se nedalo napsat dříve.
v noci zoufalství kvůli dětem, utopeným
dětem, pověšeným dětem, spáleným
dětem, vyhlazeným dětem, hračkám dětí
v rozbitém letadle, protože mateřství
je doživotí, a zoufalost hledá rozptýlení
a prodejné tvary, aby se nastrojila,
aby se zahalila, aby se ochránila;
takže raději mlč, říkám, takže říkám: žádná
vaše kost nebude zlomená, řekněme,
„nic dobrého vám nebude chybět“, řekněme,
„strom bude zasazený u tekoucí vody“ –
Žalm IV
čtyřicet jedna let lidského života bez války
stačí snad jedno tělo
(zachráněni po zimě nedobré zvěsti prázdniny)
(zachráněni po jaru nedobré zvěsti 2 500 utonutí)
toto jsou tvoji lidé
a lidé ne-tví
(zachráněni ve městech kadeřávku městech bez lepku)
jsme v očekávání života
délka našeho života se zdvojnásobila a nadále roste
(zachráněni v obhospodařených zázracích přírody)
neboj se
(v dešti pixelů labyrintu umělého hladu)
neboj se dcerko
počet našich expertů se stále zvyšuje
očekávej život
víc a víc života
(na červené poušti pod vysokou azurovou vlnou)
neboj se
moje ne-moje dcerko
na zelených pastvinách
moje ne-moje dcerko
tam je ticho tam je bezedný pokrm
(zachráněni po zimě jaru nedobré zvěsti prázdniny)
toto jsou tvoji lidé toto jsou lidé ne –
Žalm V
krása existuje, la ermozura egziste, a ráje
nejsou umělé, jak ovšem mít jinanové
vějíře, zelené spolu s hned žlutými a lidské
tváře v slunci, perly architektury a myšlenky
o prachu, kterým se stáváme? O dva dny později
si pamatuji už jenom teorii, co jsme říkali
o matematice Alhambry, a útržky básní, takže se
svlékám rychle, abych to přistihla při
životě, abych se nasytila dary
tvého domu mezi pahorky opásanými
jásotem, kde hledám a nacházím, hledám
a nenacházím, hledám a mizím, a –
Žalm VII
j. cz.
spatřila jsem kořínky klíčících obilek
právě zde postavím chrám
spatřila jsem úhlednou kostřičku ještěrky
kterou mravenci zbavili těla
právě zde postavím chrám
poznávám hlad maličkých
trpké zrno jazyka
šeptaného při zemi
do vytrvalého větru
spatřila jsem sloupy slunečního světla
sahající na mořské dno
právě zde budu hledat úkryt
v hejnu ryb beze jména
v otrávené vodě
ve strachu lesknoucích se maličkých
ve slaných slovech jazyka
vlna za vlnou
„ať nepřítel stíhá moji duši
chytí a zašlape do země
můj život“
právě zde postavím chrám
právě zde budu hledat úkryt
abych se rozkrmila maličkým
vlna za vlnou lidského času vezdejšího
a poznala radost spravedlivých plic žaludku ruky
a jazyka
kterým jsem byla řečena
než byla ona než jsem byla já –
Žalm XV
pod hvězdami, po dešti, v příměří
léta a podzimu, hvízdání příměstského
vlaku a lesa se nezachvěješ? v usmíření
večera a noci, ve vzduchu vlhkém jako půnebí,
tichém jako samohláska, jak dlouho,
než se vysráží: název, zkušenost? někdo
cizí to poté bude připomínat, jako si ty pamatuješ
analogové dítě u řek transportované
kluzkým proudem počasí do hloubi velkého snu,
ve kterém klíčí hlas: to, já –
Žalm XVIII
v noci se její strach přelévá do mých snů, nic
velkého, probuzené v bavlněném krytu
smějeme se černé vodě, mlze, křídlům
větru ve škvírách domu a varšavské nebe
si potichu dělá své, ukazuje nám pouze podšívku,
dlaň; když se hejno holubů
potápí v jejích očích, bosá duše, duše
s holou hlavou, běží,
honí vítr; počkej,
říkám neústupně času a vteřinu
mi připadá, že –
Žalm XIX
lidsky zpoždění toužíme po zeleni.
„jako rek, když běží k cíli“ se úsvit
v dubnu směje na město a okna
našeho domu opásaná horečkou tramvají,
nalitá břinkotem vrtulníků a slovy
ptáků – absolutním zpěvem sečtených
dní:
bříšky prstů otvírám tvůj sen.
mapy žírných řek na skráních, průběhy
dechu – myslí svého srdce to sleduji
a démoni, králové chaosu, se na okamžik
vracejí do bran ledových pekel,
když zde vyrostla (jako vyrůstají listy)
něha:
když naše pomíjivost
v květinách má svůj trůn –
Žalm XXVII
pozdní červenec, když si všímáš předvoje
podzimu a pouze takto, v čase, je možný
náš dotek: rez
v kraji živých, na zkroucených
listech jírovce, a kosé světlo
nad tvým stanem z paží
a přimhouřených očí, když přinášíme
ruce přinášíme ústa
přinášíme strach
ztracené světlo za plentou z molekul
v nestabilních snímcích paměti
rozhýbaných šelestem dechu
takto a nejinak;
slunce procezené přes větve lípy
přesně takto,
přijímáš?
Žalm XXXI
r. k.
sýkorka dosedla na parapet jako zpráva
vygenerovaná mlhou, říjen
přecházel v listopad v břízách dubech olších,
mrazuvzdorných květinách, na hřbitovech,
kde si naši otcové nevedli zápisníky,
ke by nepoznali naše děti, naše
básně ani nás. televize vysílala Polsko,
které zhynulo a poté nezhynulo, a poté opět
zhynulo, poté ne a poté slunce
odrazilo vystřihovánku větví, těžko říct, kdy
se sýkorka vpila do nebe, než jsem stihla říct
pamatuj, zapamatuj si mě –
Žalm XXXIV
taková kresba by se ti líbila:
prázdno s hustými žilami jsoucího.
do nicoty vnořené svaly, šlachy a tepny
světa, tedy našich proseb, jejich vyslyšení
i nevyslyšení, toho počasí s nebem
protnutým večerem na světlou a tmavou
polovinu – této a každé jiné:
tvé osamělé
smrti pod zářivkami a vzpomínky na ni
o dvacet tři let později, vyvolané
světlem pod mraky jako plameny v očích,
o kterých říkají, že je mám po tobě –
Žalm XXXIX
toho rána, včera, předevčírem, před
měsícem, vedra: vybroušený smaragd, moře,
tvá ruka v mé, společné
vznášení se na vodě, pokoj. a téměř
mě napadlo: takhle vplout
do nicoty mnoha jmen, kde se miliony
živí tělem velryby přes životadárné dekády,
kde jeho kostra je bytelný dům, takhle:
* * *
zevnitř tělesné jednotlivosti
vypouštím něžná prasátka.
nevěřím v sebe sama, ale v někoho
jiného, kdo se staví na návštěvu
náhodou nebo protože
chce: veliká želva vznášející se ve vlnách
nedaleko loďky horkého dne neodplula
hned – byla zvědavá také ona na nás? delfíni
nahlíželi celičké léto, vlaštovky
oblepily zdi domu hnízdy.
a v to, čeho se bojím, protože by mě
to mohlo sníst a sní, věřím: želva bývá po smrti
domem pro tucty rodin. člověk
je před smrtí bytem pro maličké,
krmí vlastní konec, aby holý život
mohl plynout dál a libovolně se vybarvit.
v ženu s oranžovým deštníkem,
když léto minulo, my byli ve Varšavě,
věřím. kvůli ní jsem sama sebou zcela
jinak, kvůli němu, kvůli tobě.
a v tento déšť: poněvadž kapky
padají z nebe, padají ze střechy,
padají ze stromů, jejich nevyhnutelný let
je kvintesencí
mojí svobody.
Z polského originálu Psalmy (Fundacja im. Tymoteusza Karpowicza, Vratislav 2017) přeložil Michael Alexa.