Sýkorka dosedla na parapet jako zpráva vygenerovaná mlhou

Sbírka Žalmy, za niž polská básnířka Julia Fiedorczuk (rozhovor s autorkou najdete na straně 4) získala cenu Wisławy Szymborské, shrnuje „kacířské“ básně o dětech, válkách, zvířatech a krajinách. Jsou melodické, soustředěné, jejich forma je střídmá, ale přesná. Jsou to žalmy, které oslavují život.

Žalm I

m. m.

některé básně již nelze napsat.

některé se nedalo napsat dříve.

v noci zoufalství kvůli dětem, utopeným

dětem, pověšeným dětem, spáleným

dětem, vyhlazeným dětem, hračkám dětí

v rozbitém letadle, protože mateřství

je doživotí, a zoufalost hledá rozptýlení

a prodejné tvary, aby se nastrojila,

aby se zahalila, aby se ochránila;

takže raději mlč, říkám, takže říkám: žádná

vaše kost nebude zlomená, řekněme,

„nic dobrého vám nebude chybět“, řekněme,

„strom bude zasazený u tekoucí vody“ –

 

 

Žalm IV

čtyřicet jedna let lidského života bez války

stačí snad jedno tělo

(zachráněni po zimě nedobré zvěsti prázdniny)

 

(zachráněni po jaru nedobré zvěsti 2 500 utonutí)

toto jsou tvoji lidé

a lidé ne­-tví

 

(zachráněni ve městech kadeřávku městech bez lepku)

jsme v očekávání života

délka našeho života se zdvojnásobila a nadále roste

 

(zachráněni v obhospodařených zázracích přírody)

neboj se

(v dešti pixelů labyrintu umělého hladu)

 

neboj se dcerko

počet našich expertů se stále zvyšuje

očekávej život

víc a víc života

 

(na červené poušti pod vysokou azurovou vlnou)

neboj se

moje ne­-moje dcerko

 

na zelených pastvinách

moje ne­-moje dcerko

tam je ticho tam je bezedný pokrm

(zachráněni po zimě jaru nedobré zvěsti prázdniny)

toto jsou tvoji lidé toto jsou lidé ne –

 

 

Žalm V

krása existuje, la ermozura egziste, a ráje

nejsou umělé, jak ovšem mít jinanové

vějíře, zelené spolu s hned žlutými a lidské

tváře v slunci, perly architektury a myšlenky

o prachu, kterým se stáváme? O dva dny později

si pamatuji už jenom teorii, co jsme říkali

o matematice Alhambry, a útržky básní, takže se

svlékám rychle, abych to přistihla při

životě, abych se nasytila dary

tvého domu mezi pahorky opásanými

jásotem, kde hledám a nacházím, hledám

a nenacházím, hledám a mizím, a –

 

 

Žalm VII

j. cz.

spatřila jsem kořínky klíčících obilek

právě zde postavím chrám

spatřila jsem úhlednou kostřičku ještěrky

kterou mravenci zbavili těla

právě zde postavím chrám

 

poznávám hlad maličkých

trpké zrno jazyka

šeptaného při zemi

do vytrvalého větru

 

spatřila jsem sloupy slunečního světla

sahající na mořské dno

právě zde budu hledat úkryt

v hejnu ryb beze jména

 

v otrávené vodě

ve strachu lesknoucích se maličkých

ve slaných slovech jazyka

vlna za vlnou

 

„ať nepřítel stíhá moji duši

chytí a zašlape do země

můj život“

právě zde postavím chrám

právě zde budu hledat úkryt

abych se rozkrmila maličkým

vlna za vlnou lidského času vezdejšího

 

a poznala radost spravedlivých plic žaludku ruky

a jazyka

kterým jsem byla řečena

než byla ona než jsem byla já –

 

 

Žalm XV

pod hvězdami, po dešti, v příměří

léta a podzimu, hvízdání příměstského

vlaku a lesa se nezachvěješ? v usmíření

večera a noci, ve vzduchu vlhkém jako půnebí,

tichém jako samohláska, jak dlouho,

než se vysráží: název, zkušenost? někdo

cizí to poté bude připomínat, jako si ty pamatuješ

analogové dítě u řek transportované

kluzkým proudem počasí do hloubi velkého snu,

ve kterém klíčí hlas: to, já –

 

 

Žalm XVIII

v noci se její strach přelévá do mých snů, nic

velkého, probuzené v bavlněném krytu

smějeme se černé vodě, mlze, křídlům

větru ve škvírách domu a varšavské nebe

si potichu dělá své, ukazuje nám pouze podšívku,

dlaň; když se hejno holubů

potápí v jejích očích, bosá duše, duše

s holou hlavou, běží,

honí vítr; počkej,

říkám neústupně času a vteřinu

mi připadá, že –

 

 

Žalm XIX

lidsky zpoždění toužíme po zeleni.

„jako rek, když běží k cíli“ se úsvit

v dubnu směje na město a okna

našeho domu opásaná horečkou tramvají,

nalitá břinkotem vrtulníků a slovy

ptáků – absolutním zpěvem sečtených

dní:

 

bříšky prstů otvírám tvůj sen.

mapy žírných řek na skráních, průběhy

dechu – myslí svého srdce to sleduji

a démoni, králové chaosu, se na okamžik

vracejí do bran ledových pekel,

když zde vyrostla (jako vyrůstají listy)

něha:

když naše pomíjivost

v květinách má svůj trůn –

 

 

Žalm XXVII

pozdní červenec, když si všímáš předvoje

podzimu a pouze takto, v čase, je možný

náš dotek: rez

v kraji živých, na zkroucených

listech jírovce, a kosé světlo

nad tvým stanem z paží

a přimhouřených očí, když přinášíme

ruce přinášíme ústa

přinášíme strach

 

ztracené světlo za plentou z molekul

v nestabilních snímcích paměti

rozhýbaných šelestem dechu

takto a nejinak;

slunce procezené přes větve lípy

přesně takto,

přijímáš?

 

 

Žalm XXXI

r. k.

sýkorka dosedla na parapet jako zpráva

vygenerovaná mlhou, říjen

přecházel v listopad v břízách dubech olších,

mrazuvzdorných květinách, na hřbitovech,

kde si naši otcové nevedli zápisníky,

ke by nepoznali naše děti, naše

básně ani nás. televize vysílala Polsko,

které zhynulo a poté nezhynulo, a poté opět

zhynulo, poté ne a poté slunce

odrazilo vystřihovánku větví, těžko říct, kdy

se sýkorka vpila do nebe, než jsem stihla říct

pamatuj, zapamatuj si mě –

 

 

Žalm XXXIV

taková kresba by se ti líbila:

prázdno s hustými žilami jsoucího.

do nicoty vnořené svaly, šlachy a tepny

světa, tedy našich proseb, jejich vyslyšení

i nevyslyšení, toho počasí s nebem

protnutým večerem na světlou a tmavou

polovinu – této a každé jiné:

tvé osamělé

smrti pod zářivkami a vzpomínky na ni

o dvacet tři let později, vyvolané

světlem pod mraky jako plameny v očích,

o kterých říkají, že je mám po tobě –

 

 

Žalm XXXIX

toho rána, včera, předevčírem, před

měsícem, vedra: vybroušený smaragd, moře,

tvá ruka v mé, společné

vznášení se na vodě, pokoj. a téměř

mě napadlo: takhle vplout

do nicoty mnoha jmen, kde se miliony

živí tělem velryby přes životadárné dekády,

kde jeho kostra je bytelný dům, takhle:

* * *

 

zevnitř tělesné jednotlivosti

vypouštím něžná prasátka.

nevěřím v sebe sama, ale v někoho

jiného, kdo se staví na návštěvu

náhodou nebo protože

 

chce: veliká želva vznášející se ve vlnách

nedaleko loďky horkého dne neodplula

hned – byla zvědavá také ona na nás? delfíni

nahlíželi celičké léto, vlaštovky

oblepily zdi domu hnízdy.

 

a v to, čeho se bojím, protože by mě

to mohlo sníst a sní, věřím: želva bývá po smrti

domem pro tucty rodin. člověk

je před smrtí bytem pro maličké,

krmí vlastní konec, aby holý život

 

mohl plynout dál a libovolně se vybarvit.

v ženu s oranžovým deštníkem,

když léto minulo, my byli ve Varšavě,

věřím. kvůli ní jsem sama sebou zcela

jinak, kvůli němu, kvůli tobě.

 

a v tento déšť: poněvadž kapky

padají z nebe, padají ze střechy,

padají ze stromů, jejich nevyhnutelný let

je kvintesencí

mojí svobody.

 

 

Z polského originálu Psalmy (Fundacja im. Tymoteusza Karpowicza, Vratislav 2017) přeložil Michael Alexa.