Společnost učitelů českého jazyka a literatury vytáhla s blížícím se jarem do boje za nápravu upadající výuky češtiny na středních školách. Ne že by nebylo co napravovat: plody této výuky opravdu v posledních letech až na výjimky připomínají pláňata rostoucí na ztrouchnivělém stromě kdesi v divočině. Podivuhodné ale je, v čem mluvčí této společnosti, paní Veronika Valíková, vidí spásné řešení (zda přitom mluví za sedm učitelů, anebo za tisíce, nelze z jejich webu poznat).
„Nabylo tolik teorie, že bych ji ze dvou třetin vyházela, protože děti se s tím v praktickém životě nesetkají,“ hlásá na serveru Novinky. „Literární teorie mohutně válcuje četbu a její reflexi,“ tvrdí v rozhovoru pro Respekt. „Reformy ve školství (…) nás mnohdy tlačí k tomu, abychom (…) chtěli po dětech rozbory poezie (…), místo abychom se s nimi bavili o knihách a učili je myslet v souvislostech,“ líčí utrpení, které učitelům nastalo s příchodem státní maturity. Inu, zrušit teorii, to se jistě bude líbit. I ministrovi zastupujícímu stranu, která se chce líbit všem. Ostatně proč ze zeměpisu neodstranit Austrálii a Antarktidu, s těmi se přece děti taky nejspíš nesetkají. A stejné je to bohužel i s oblíbeným třením ebonitové tyče liščím ohonem, protože kdo z nás se s ním setkal někde jinde než právě na hodině fyziky? Aspoň ale nebude nutno pokoušet se studentům přiblížit teorii relativity, protože komu z nás kdy v praktickém životě k něčemu byla, že? Teorie se nám učí špatně, tak pryč s ní.
Víru, že dokážu odhadnout, s čím vším se dnešní patnáctiletí ve zbytku života nesetkají, asi nelze závidět. Vadný je ovšem celý argument. Teorie je založena na abstrahování, na předpokladu obecnin. Proto se v praktickém životě nesetkáme ani s národem či vlastí, s vesmírem nebo se vzdělaností. Zda i tyto pojmy se mají vymýtit, nám snad učitelský think tank sdělí v další části kampaně.
Učitelské tažení proti teorii je založeno na předpokladu, že děti i jejich učitelé jsou nesmírně tvůrčí a bylo by jim spolu krásně, kdyby je erár nechal: „Kvůli zásahům shora zbytečně teorie ujídá čas diskusím o knihách, tvořivému psaní a mluveným projevům.“ A literatura je přitom „pokladnice příběhů, osudů, moudrosti a zkušenosti“. Rozumím-li té představě idyly dobře, každý si z pokladnice vezme, o co má zájem: učitel formalista na Tylově Fidlovačce ukáže, jak pozoruhodně mizerně napsané to drama je. A naopak učitel vlastenec z ní vyhrábne myšlenky, které jsou pořád platné a musíme je šířit, než to smažou. Jeden student bude číst knihy, další zas tvořivě psát. A všem nám půjde o hodnoty a těch je v literatuře pro každého dost a každý si najde ty své.
Takové pojetí lze srovnat s vírou, že vezmu skupinu tříletých dětí, hodím jim míč, nechám je pravidelně se pinožit na plácku a za deset let z nich budou výteční fotbalisté. Samy se hraním naučí vše, co pro vrcholový sport potřebují. Jenže výteční nebudou, protože jim bude chybět – inu, právě ta teorie. Jednak je bude handicapovat neznalost explicitních pravidel – třeba že nesmějí být v ofsajdu, což v analogii k literární teorii představují popisné pojmy typu anafora, polopřímá řeč či psychologický román, které nám umožňují o jevech mluvit přesně a ekonomicky, bez nutnosti pokaždé znovu vysvětlovat, o co jde. Hlavně jim ale bude chybět abstrahovaná zkušenost – vědomí, že právě takhle věci fungují, tedy že když jsem křídlo a získali jsme míč, musím pelášit k soupeřově bráně. Což jsou u literární teorie ty hůře vyjádřitelné, ale stěžejní konceptuální pojmy typu metafora nebo smysl. Ba i lyrický subjekt, který paní Valíková chce též zakázat. To, že báseň se pak bude jevit jen jako nahodilý sled motivů či metafor, ji zřejmě netrápí… Jenže bez podobných pojmů přece nevím, co vlastně mám v textu hledat, co mi má dát. I houbař musí znát „teorii“, aby věděl, že tu puntíkatou krásku sbírat nemá.
Kdyby se pojetí hlásané paní Valíkovou prosadilo, z literární výuky se stane další „výchova“ – vedle té hudební či výtvarné. Nezávazná dojmologie doprovázená pokusy o tvorbu. Hudebka či výtvarka jsou výchovami proto, že nedokážeme děti dovést k tomu, aby tu přesně uchopily význam, třeba kontrastu, jak jej použil Dvořák v Rusalce. A tak si jen povídáme, zda nám to zní smutně.
Literatura není klíčový předmět proto, že by nás vedla k nějakým úžasným hodnotám. „Pokladnicí příběhů, osudů, moudrosti a zkušenosti“ by jistě mohly být i dějiny civilizace či dějiny výroby piva, a přitom je nikdo ve škole nepostrádá. Stěžejní pro přežití této společnosti ovšem je naučit i budoucí generaci, jak vznikají významy, jak procházejí společenským prostorem a jak jsou recipovány. A literatura má výsostnou pozici díky tomu, že nabízí i složité významové celky, komplikované cesty posouvání významů při jejich putování a provazování s významy jinými, a navíc i pojmově formulované rozumění a výklad těchto významů. Pokud mládež nevybavíme schopností kriticky rozumět významům, bude tato společnost i nadále podléhat té nejprimitivnější manipulaci, kdy vše ovládne ten, kdo si zaplatí nejkvalitnější PR tým. Jenže čtenářské kroužky, kam teorie nesmí, k žádnému rozumění významům nepovedou.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.