Vlci v ovčím stádu

Cestou podél chatařské kolonie míjíme hřbitov domácích mazlíčků a v podzimní noci nás už z dálky vábí rudě nasvícená zřícenina kaple. Musíme dávat pozor, kam šlapeme, abychom nespadli do některého z neoznačených hrobů. Jsme na jednom z nejtemnějších míst v Praze – bohnickém hřbitově bláznů nedaleko psychia­­trické léčebny. Před kaplí je improvizovaný bar z bas od piva, u kterého postávají fanoušci hardcoru i gotici v dlouhých kabátech, připomínající mstitele Vránu ze stejnojmenného komiksu. Potom útržky hovorů a poslušné vrčení generátoru pročísne kytarový riff a členové kapely Bahratal s warpainty na obličejích spustí svůj válečný stroj – jejich panzerfausty jsou směsicí osmdesátkového black metalu, thrashe a noise punku. „Krvácí jak píča Matky Boží,“ řve zpěvák a basák kreslí ve vzduchu obrácený krucifix.

Riziko stylu

Sérii ilegálních koncertů po hřbitovech pojmenovali Bahratal „Triumf vůle“ – podle nacistického filmu Leni Riefenstahlové. Jejich akce by mohly sloužit jako učebnicový příklad blackmetalové estetiky: je zde fascinace zlem, nihilismus, misantropie, pohanství i výsměch křesťanství. Baskytarista Vojta popisuje jeden ze svých koncertních zážitků skoro jako osvícení: „Všechno se to událo tak rychle. V kruhové pohřební kapli nedaleko Mostu hořel uprostřed oheň a my hráli blízko něj. Lidi kolem měli pomalovaný ksichty, my vazbili, bylo to hrozně nahlas, já koukal na nebe – a najednou mě to zlo pohltilo a zatočila se mi hlava.“ Dodává, že na příští rok si jako místo pro vystoupení vyhlédli bývalou nacistickou továrnu u Sokolova. Jde o provokaci, estetiku zla, nebo o politické stanovisko?

Osmatřicetiletý zpěvák skupiny Marek k ideologickému zmatení, s nímž se setkáme v temných vodách extrémních hudebních subkultur, jako jsou industrial, noise a black metal, lakonicky poznamenává: „Je to riziko stylu.“ V podání jeho kapely slouží narážky na nacistickou minulost především jako punková provokace. „Chceme lidi srát,“ říkají členové Bahratal. Z jejich hudby je ovšem cítit spíš fanouškovský zápal. „Víme, kde je naše místo, a naším přesvědčením je solidarita a respekt k lidem, i když na koncerty nosíme nože nebo kosu,“ popisuje ideovou pozici skupiny Marek, který se pohybuje na místní nezávislé scéně už dvacet let a za tu dobu hrál mimo jiné v emohardcorových kapelách Lakmé a Remek nebo elektronickém projektu V0nt.

V jiných případech se ovšem symbolika a estetika zla propisuje hlouběji – do reálného života i politického názoru, který pak snadno sklouzává k neonacismu. Hranice jsou přitom nejasné, zvláště pak při pohledu zvenčí. Často se zdá, že ani sami hudebníci pořádně nevědí, jaké je jejich stanovisko, a jedno jejich tvrzení popírá druhé. Také u nás působí několik otevřeně rasistických nebo maskovaných kapel s mezinárodním renomé. „To spojení black metalu a nacionálního socialismu jsem ale vždycky vnímal jen jako další projev nenávisti a vymezení se proti vnějšímu světu, podobně jako všechno to antikřesťanství,“ říká k tomu Michal, který působil jako zpěvák jedné z takových skupin – severočeských Sekhmet. Zkrátka, zasněžený les z obalů blackmetalových desek je zrádný, dokonce i jeho tuzemský výběžek.

Zlo je silnější

„Setrvalé utrpení má právě tak právo na výraz jako mučený člověk na to, aby křičel,“ řekl filosof Theodor Adorno. A křik byl nejhlasitěji slyšet v hudbě. Pro provokaci se nemuselo daleko – zlo bylo na dosah v podobě zkušenosti s druhou světovou válkou. Už punkové skupiny v sedmdesátých letech šokovaly svastikami. Genesis P­-Orridge z britské industriální kapely ­Throbbing ­Gristle provokoval skladbou Zyklon B Zombie a jeho posedlost vraždami, nekrofilií, nacismem a dalšími excesy později neunikla ani britské policii. Kontroverzní neofolková kapela Death in June, která míchala pohanství, homoerotiku a nacistické symboly, zašla ještě dál. V osmdesátých letech měla dokonce nějaký čas stejnou adresu jako britská fašistická strana National Front.

Inklinace norské blackmetalové scény ke krajní pravici je známá. O brutálních důsledcích snahy členů kapely Mayhem z norského Osla stát se „nejzlejší“ skupinou na světě se můžeme dočíst v knize Lords of Chaos (Vládci chaosu, 1998). Zpěvák kapely Dead si ustřelil hlavu a ostatní členové pak jako amulet údajně nosili úlomky jeho lebky. K Mayhem se připojil také Varg Vikernes, který se proslavil svým projektem Burzum, ale také vypalováním kostelů a v roce 1993 zabitím zakladatele kapely. „Tehdy mě překvapilo, že vraždu Euronyma moc nerozpitvával, prostě napsal jen ‚jsem momentálně v base‘,“ vzpomíná v rozhovoru pro Marast Music český metalový fanoušek Jakub Jodl, který si v té době dopisoval s norskými blackmetalisty. Vikernes kromě toho vydával vlivný neonacistický fanzin a propagoval krajně pravicovou militaristickou skupinu Einsatzgruppe, která ho potom plánovala vysvobodit z vězení. I díky Vikernesovi se v devadesátých letech vyčlenila národněsocialistická odnož black metalu (NSBM). Na blackmetalové scéně, plné symbolů a provokací, je ovšem těžké odlišit skutečné extremisty od ostatních. Vystihuje to ostatně název knihy Davida Maspera a Maxe Ribarice, která se věnuje právě ideologii a historii NSBM: Wolves Among Sheeps (Vlci mezi ovcemi, 2015).

Britský server The Quietus v této souvislosti varuje: „Umělecká transgrese a subverze jsou vítané prvky jakékoliv progresivní kultury, ale bezmyšlenkovité posouvání hranic toho, co je ještě považováno za přijatelné, ať už umělecky, politicky nebo společensky, není nutně progres.“ Provokace a nejednoznačnost je ovšem lákavá – jak potvrzuje i Marek z Bahratal, který se živí jako psychoterapeut a který byl mnoho let „součástí ideologicky správné hardcorové scény“. Hyperkorektní prostředí a sáhodlouhé debaty o tom, jestli kapela není moc „macho“, když si bubeník na letním festivalu Fluff sundá triko, ho ale začaly unavovat. Teď Marek ve volném čase studuje dějiny druhé světové války, vydává fanzin Kolyma Tales a s precizností historika se zajímá o kapely s hraničními či extremistickými tématy a symbolikou. Rozkrývá pozadí noisových nebo power electronics projektů jako Xenophobic Ejaculation nebo vazby labelu Satanic Skinhead Propaganda, kde vycházejí levicové crustové, ale i neonacistické kapely. Co ho na nich fascinuje? „Ta hudba mě zajímá kvůli extrému… Jsou zajímaví, protože posouvají hudební výraz.“ Marka doplňuje jeho o deset let mladší spoluhráč Vojta: „Někdy se u toho necítím dobře, ale touha poslechnout si to a podívat se na druhou stranu je silnější. V Pánovi prstenů mě taky víc bavili skřeti a lákal Mordor.“

Pokus o perverzní vtip

S Bahratal si oba plní své klukovské sny – vracejí se ke kultovním tuzemským kapelám Master’s Hammer nebo Törr, které vznikly ještě za socialismu a na které se odkazují i zahraniční legendy jako blackmetaloví Darkthrone nebo dronemetaloví Sunn O))). Ostatně slogan „Kult násilí a smrti“ si Bahratal vypůjčili z recenze na koncert Törr, která vyšla v Rudém právu roku 1988 a v níž je dění mezi „zfanatizovanými vlasáči“ popsáno takto: „Ruce výhrůžně sevřené v pěst vyletovaly proti usínající obloze. ‚Heil! Heil! Heil!‘ rozléhalo se údolím amfiteátru.“ Jak konstatuje Marek: „V tom metalu je taková ta klasická tupost.“

Historicky mladší noisová a postindustriální scéna – i ta domácí – je přece jen rafinovanější, ale také ambivalentnější. Ideologické pozadí hudebních projektů často působí jako labyrint. Například pražský hudebník vystupující pod přezdívkou Willhelm Grasslich se svým powerelektronickým projektem Uncle Grasha's Flying Circus údajně prozkoumává povahu společenských tabu. „Ten ‚strýček‘ v názvu projektu je archetyp pedofila a zároveň tak Spojenci přezdívali Stalinovi,“ vysvětluje Grasslich, kterého uhranula psychoanalýza, druhá světová válka i hrůzy sovětského režimu. Stačí se podívat na názvy – a obaly – jeho desek Stalinist Nun (2015) nebo Stalinist God (2018). Grasslichova hudba prý má být svědectvím o nejbrutálnějších lidských činech, jež ovšem zároveň prezentuje jako sexuální fetiš: „Dá se to brát jako pokus o perverzní vtip. Využívám estetiku avantgardy a propagandy, kde se všechno prolíná a zároveň stírá.“ K tomu patří i nejednoznačná vyjádření v rozhovorech.

Zároveň ale Grasslich vystupuje na akcích proti rasismu. Vlastní politické stanovisko tedy jeho tvorba přímo neodráží. Svůj přístup shrnuje jednoduše: „Navlékneš si nějakou uniformu a pak ji zase sundáš.“ Jeho laibachovské provokace jsou tedy především „šokovou taktikou“, jak ji popisuje kniha Jennifer Wallis Fight Your Own War (Veď svou vlastní válku, 2016), věnovaná power elektronice a noisu: „Musíte se dostat pod úroveň jednoduchých interpretací, což vyžaduje pečlivou analýzu. Otázky a interpretace posluchačů jsou přitom daleko důležitější než samotná hudba.“

Černá řeč Mordoru

„Jako teenager hledáš úlety. To tajemno, všechny ty zasněžený černobílý lesy, a pižmo – to mě přitahovalo,“ vzpomíná na svou cestu k black metalu Michal, který kromě děčínských Sekhmet nějakou dobu působil také v Moravské zimě. O obě kapely se přitom opakovaně zajímala Antifašistická akce. Dneska si Michal sice rád poslechne Mayhem nebo Darkthrone, blackmetalové scéně se ale vzdálil. Věnuje se LARPu, šije kostýmy, jezdí do přírody a hraje si s přáteli na skřety – je vůdcem kmene Snaga. „Pokud posloucháš black metal nebo inklinuješ ke skřetům, zpravidla to není proto, že bys byl kdovíjakej lidumil,“ zamýšlí se Michal nad spojitostí mezi Pánem prstenů a blackmetalem. Koneckonců i Varg ­Vikernes na jedné ze starších fotografií pózoval před mapou Středozemě, svou dřívější přezdívku Count Grishnack si vypůjčil od Tolkienova skřetího velitele a „burzum“ v řeči Mordoru znamená temnota.

Nejhezčí vzpomínky má Michal podle svých slov na koncerty, u nichž se mohli vyřádit s kostýmy. „Zničili svobodu krve slovanské! Jen ať vyčkají příchodu zimy moravské,“ zpívá se ve skladbě Rodný kraj od Moravské zimy. Je to sice nasáklé nacionalismem, Michal si ovšem tento étos spojoval především s fantastickým světem nadpřirozených bytostí, v němž se stavěl zásadně na stranu zla. Také během působení v Sekhmet se prý ztotožňoval spíš se satanismem a misantropií než s neonacismem. Na otázku, jestli nepovažoval texty písní Zyklon B nebo Dějiny nenávisti, které měli Sekhmet v repertoáru, za problematické, odpovídá nepřímo: „Jestli na základě poslechu nějaké kapely půjdeš a někoho napadneš nebo něco zničíš, tak jsi debil.“ Tím ovšem problém poněkud zjednodušuje. Především u teenagerů totiž subkulturní vzory identitu do určité – někdy i značné – míry ovlivňují.

„V krvi je čistota, v krvi je národ, v krvi je síla, spravedlnost a nenávist!“ zní ve skladbě Sekhmet z roku 2006. Hudbu i text složil spoluzakladatel kapely Set, který se podle zjištění Antify pravidelně účastnil neonacistických demonstrací v ústeckém kraji a byl napojen na severočeskou buňku autonomních nacionalistů. „Chtěl bych říct, že do textů Sekhmet národní socialismus netahám. Je to jenom moje osobní přesvědčení,“ řekl v jednom ze starších rozhovorů. Na otázku, jak se k tomu staví dnes, neodpověděl. Dle politologa Jana Charváta, který se dlouhodobě věnuje neonacistickým projevům na hudebních scénách, jde o vcelku stereotypní příběh: „Podle místních Set kdysi nosil dlouhé vlasy a kouřil trávu, pak ho někde zmlátili Romové a on si hlavu oholil.“ Roli ovšem mohla hrát i sociální situace v kraji.

Nenávist na severu

V ústeckém regionu je dlouhodobě druhá nejvyšší nezaměstnanost v zemi, v minulosti se tu konaly masivní protiromské pochody, je zde tradičně silná neonacistická scéna, která slouží jako zázemí i pro ultrapravici ze sousedního Německa, a také se tu konala řada koncertů velkých jmen NSBM. Oblast, kde probíhalo vyhlazování Židů při pochodech smrti i postoloprtský masakr během divokého odsunu Němců, má pro tuto scénu zvláštní auru. V roce 2012 například přijeli do Žatce oslavit Hitlerovy narozeniny finští Goatmoon, koncertující před plachtou s motivem parafrázujícím nacistickou vlajku, přičemž akci spoluorganizoval Hendrik Möbus z německé NSBM skupiny Absurd, který jako teenager se spoluhráčem z kapely zavraždil svého spolužáka. Dnes provozuje vydavatelství Darker Than Black, zaměřené na neonacistické kapely, a píše se o něm i ve zmiňované knize Lords of Chaos. „Když se podíváte na Hitlerův Černý řád a vojska SS bez předsudků, uvidíte jenom vojáky, kteří fanaticky uvěřili vizi a vydali se na misi,“ zamýšlí se na jejích stránkách. Koncert nakonec přerušila policie.

Michal nicméně význam podobných kapel relativizuje s tím, že nenávist a xenofobii dnes šíří i někteří mainstreamoví politici: „Nahánět kvůli tomu nějaké žánrově vyhraněné skupiny undergroundového významu mi přijde kontraproduktivní.“ Koneckonců skupina Ortel s otevřeně rasistickými písněmi zabodovala v Českém slavíku. „Já jsem se nikdy nestavěl ani na jednu stranu. Je to možná alibismus, ale nemám potřebu někoho odsuzovat pouze na základě víry nebo barvy pleti,“ ohlíží se Michal za svým působením v Sekhmet, které přerušil kvůli příliš ortodoxním názorům ostatních členů. „Stejně tak ale nebudu vyhrožovat někomu jenom proto, že má nášivku Burzum, jak se to párkrát stalo mně.“

Podobná nestrannost je ale diskutabilní. Zatímco totiž mnozí příslušníci blackmetalové scény tolerují NSBM kapely jako součást žánru, levicové skupiny naopak odsuzují. Ukázaly to reakce na antifašistickou blackmetalovou kompilaci Jdi a dívej se (2016), na níž se objevily mimo jiné kapely Marnost a Smuteční slavnost, jejichž členové dnes tvoří Bahratal. Výtěžek z prodeje šel na podporu kampaně Good Night White Pride. Na blogu Echoes Zine se tehdy objevily pochyby o tom, proč „tahat do black metalu jednu z organizací, která proti žánru z nejasných důvodů de facto brojí“. Autor svůj příspěvek uzavřel dost ne­určitě: „A vůbec, netahejte politiku do muziky. Je to píčovina. Nehledě na fakt, že black metal byl vždycky proti všem a všemu.“

Zahnat stíny

„Pokud ti záleží na integritě, tak člověka s ná­šivkou Burzum z hardcorového koncertu vyhodíš,“ vyjadřuje se Charvát o levicové HC scéně. Na tuzemském metalovém festivalu Brutal Assault je triko Burzum naopak téměř povinná výbava, ale k vidění je i na kutnohorském festivalu Creepy Teepee, kde zároveň visí antifašistické plachty a hrají queer umělci. V tomto do velké míry levicovém kontextu jde o součást „hipsterské“ mnohoznačnosti. Otázkou ovšem je, kde končí racionální reflexe a kde už jde o čirou fascinaci, jejímž stvrzením je nekritická identifikace.

Satanismus, nacismus nebo stalinismus mají pro příslušníky extrémních subkultur hodnotu především jako příklady absolutní negace, s jejichž pomocí se vymezují vůči světu a konformitě. Podle Charváta „to vymezení nemůže být úplně racionální nebo intelektuálně jasně ukotvené, protože by to pak kapely musely vysvětlovat“. Těžko rozluštitelné rébusy ovšem zároveň skrývají nebezpečí, že se za provokaci nebo kontroverzní metaforu schová nenávistná ideologie. Ortodoxní rasismus dnes málokoho osloví, a krajní pravice proto musí hledat nový jazyk – anebo se maskovat v subkulturních scénách. Podle Charváta texty a estetika kapel mohou znamenat různé věci, rozhodující jsou však reálné činy – třeba to, jestli skupiny koncertují na neonacistických festivalech, nebo jakých se účastní demonstrací. To ovšem neznamená, že by se všemožné provokace – byť často primitivní – měly zlehčovat či ignorovat. Spolu se vzestupem krajní pravice v USA a Evropě se ostatně k politickým tématům stále častěji vyjadřuje i metalová scéna. Letos v únoru se například v New Yorku konal metalový festival Black Flags Over Brooklyn, který se jasně postavil proti neonacismu. Podle publicistky Kim Kelly je to pro scénu příležitost zamést si před vlastním prahem, aby nebyla „živnou půdou pro krajně pravicový extremismus“. Kelly se v této souvislosti ve svém textu pro New Yorker ptá: „Opravdu je to přílišná cenzura, když odmítnete koncert kapely pro její narážky na genocidu?“

Nejde však jen o ideologii, ale o tematizaci zla, násilí a „temnoty“ obecně. Každý máme hranici přijatelnosti nastavenou trochu jinak a záleží i na tom, z jakého prostředí k extrémní hudbě přicházíme, v jakém kontextu ji vnímáme a co si neseme uvnitř sebe. „Během terapeutické praxe jsem nepotkal moc lidí, které by pohltil stín a temnota. Šlo spíš o strach nebo o potřebu zahnat stíny zpátky. Vyhnat je z vědomí je částečně možné, ale podle mě je zdravější je kultivovat a pěstovat. K našemu zrání zkrátka patří i temná část,“ uzavírá Marek z Bahratal. Je přitom na každém, kam až chce zajít.

Autor je hudební publicista.