Portrét moderního mučedníka

Vojcek Georga Büchnera (poprvé inscenovaný roku 1913) je nadčasovou studií neklidu, který roste v okolnostmi zmítaném vojáčkovi Františkovi, jenž kvůli finančnímu zabezpečení partnerky Marie i dítěte podstupuje ponížení ze strany vrchnosti jako holič i dobrovolný objekt pochybného lékařského experimentu. Veškerá vydaná energie je mu v důsledku k ničemu, protože se mu Marie, domněle bývalá, leč stále praktikující prostitutka, odvděčí aférkou s plukovním tamborem. Zoufalství dovede Vojcka k tomu, že ji zavraždí. Na svou dobu nebývale sociálněkritický a expresivní materiál má velkou přednost: Büchner hru nestačil dopsat, a tak se inscenátorům otevírají široké, ne­-li nekonečné možnosti výkladu, případně zásadního převyprávění celého příběhu. I z nádherného textu lze neinvenčním přístupem vytvořit prázdný paskvil, jako se to podařilo například režijnímu duu SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) v otřesné inscenaci z plzeňského Divadla J. K. Tyla. V zatím poslední české inscenaci v brněnském HaDivadle naštěstí k podobnému přešlapu nedošlo. Nad Vojckem se zde setkali dramaturg Matěj Nytra a režisér Miroslav Bambušek. Jejich spojením vzniklo svébytné a dramaturgicky inovativní dílo, jevištní revoluční manifest.

Revoluce na skládce

Inscenátoři Büchnerově postavě sice ponechávají původní, německé jméno, ale svět, ve kterém jejich Woyzeck žije, činí daleko komplikovanější, než pro jaký vznikl. Text dostavují, proměňují, prohlubují jednotlivá témata. Woyzeck v tomto představení není holič, nýbrž pracovník na jakémsi smetišti – symbolickém místě, které jednak odkazuje k HaDivadlem dlouhodobě sledovaným ekologickým tématům, ale také podprahově připomíná, že všechny revoluční myšlenky vlastním přičiněním nebo špatným výkladem končí na skládce. Woyzeck se v charakteristickém žlutém plášti totiž přehrabuje v hromadě skartovaných politických manifestů skoro jako filosof hledající odpovědi na své otázky. K uspokojivým závěrům však nedospívá, místo toho jej ovládnou delirantní vize a vyčerpání, vidiny vzdálených světů i vět, které se mu v průběhu života vypálily do sítnice. Při každém nepříjemném flashbacku zpod bílé látky, jež ­pokrývá scénu jako pavučina, prosvítají nasprejovaná slova plná bolesti.

Inscenátoři navíc velmi originálně přepisují party i dalších postav a nechávají je upadat do podobné smyčky šílenství. Büchnerovy brilantní, leč často nahrubo rozvržené groteskní figury tak v aktuální úpravě docházejí k vlastnímu grandióznímu klimaxu. Nejde pouze o zvráceného doktora Jiřího Miroslava Valůška či blazeovaného tambora Jana Lepšíka. Nejsvrchovanější z nich, hejtman démonické Simony Pekové, působí jako čiré zlo, nejohavnější z oligarchů. Po Woyzeckovi vyžaduje sofistikovanější a perverznější služby než holení. Hejtman se zároveň belhá o holi, v čemž je možné spatřovat aluzi na současného českého prezidenta.

Vrchnost versus poddaní

HaDivadlo ve své v pořadí 44. sezoně pod souhrnným označením Práce akcentuje rozkol občanské společnosti a neustále ohledává proměnu významů slov „vrchnost“ a „poddaní“. Motivem v inscenaci výrazně posíleným je neschopnost elit nahlédnout skutečnost, natož na ní něco v pozitivním smyslu změnit. Jsou už příliš dlouho odtržené od reality. Inscenace Woyzeck nevyžaduje znalost Büchnerova textu – je to jízda i pro diváka, který jej nezná; a pokud ho zná, je to jako sledovat skvělou komiksovou adaptaci, která vám o oblíbených postavách řekne více, než jste sami věděli.

Inscenátoři ve Woyzeckovi budují portrét moderního mučedníka, jehož rozhodnutí katalyzuje řadu antisystémových proměn. Jeho pouť je okázalou světelnou show, ­metalovým kabaretem, z nějž čiší nespoutanost a radost z dekonstrukce. Zároveň ­představení ­předkládá nepříliš přitažlivou vizi ­současnosti i budoucnosti. Premisy inscenace prolínají i celou sezonou, a dávají tak repertoáru HaDivadla s rozmanitými poetikami jednotný myšlenkový background.

Autor je divadelní kritik.