Jedním z mnoha literárních autoportrétů Vladimira Nabokova je muž se síťkou na lov motýlů. Tento obraz ovšem nepostihuje pouze vášeň, jež spisovatelovi přinášela „prožitek v bezčasí“. Také odhaluje strukturu jeho vyprávění – povahu vzpomínání, které tíhne k detailu.
„‚Fakta‘ totiž nejsou než vrstvy, které jen tomu nejpozornějšímu průzkumu vydají to, kvůli čemu se vyplatí kopat: obrazy, jež vylomeny ze všech dřívějších souvislostí stojí jako skvosty ve střízlivé komnatě našeho pozdějšího vhledu – jako torza v galerii sběratele,“ píše ve fragmentu Vykopávání a vzpomínání z roku 1932 Walter Benjamin. Když se spouští do hlubin své paměti, aby nalezl svět svého dětství prožitého v Berlíně na přelomu století, naráží německý myslitel mimo jiné na obraz chlapce, který se omámený loveckým zápalem vydává „z udržovaných zahradních cest do divočiny“, aby síťkou na motýly ukořistil další drahocenný exemplář do své sbírky.
Světlo intimity a bezčasí
Vladimir Nabokov byl svou lepidopterologickou vášní proslulý. Spolu s literaturou tvořila hlavní náplň jeho života a pasáže, které ve své autobiografii Promluv, paměti (1961, česky 1998) věnuje lovu motýlů, patří bezesporu k těm nejpůsobivějším. Chceme-li postihnout strukturu vyprávění a vzpomínání, kterou Nabokov v této knize rozvíjí, můžeme vyjít z následujícího obrazu: „A největší prožitek z bezčasí – v nahodile zvolené krajině – se dostavuje tehdy, když stojím ve společnosti vzácných motýlů a jejich živných rostlin. To je pro mne blaho, a za oním blahem se nachází něco jiného, co se těžko vysvětluje. Je to cosi na způsob prchavého vakua, do něhož se řítí všechno, co mám rád. Pocit jednoty se sluncem i skálou. Zachvění vděčnosti k tomu, koho se to týká – ke geniálnímu kontrapunktu lidského osudu nebo vlídným duchům, hýčkajícím pozemského šťastlivce.“
Spisovatel seznamuje čtenáře svých pamětí s peripetiemi svého neobvyklého osudu i osudů svých bližních, jak se odvíjely v pohnuté době, ve válkami zmítané Evropě první poloviny 20. století. Vypráví o dětství stráveném v carském Rusku, o emigraci, k níž byla jeho rodina donucena komunistickou diktaturou, o násilné smrti otce a matčině životě v Praze, o svých studiích v Anglii a počátcích spisovatelské dráhy, o narození syna a odjezdu do Spojených států. Na pozadí tohoto líčení se rýsuje svět včerejška, způsob života ruské aristokracie na počátku minulého století, poměry panující v Cambridgi v období mezi válkami, fungování komunity literátů v Hitlerem sužované Evropě. Nejzajímavějšími místy této krajiny, již před námi Nabokov rozvrhuje, jsou však ta, kde se vyprávění sledující nit života na chvilku zastaví a oddá se síle vzpomínky prozářené zvláštním světlem intimity a bezčasí.
Takovými s něhou opečovávanými, nanejvýš drahocennými momenty jsou zvláště vzpomínky na dětství, na dobu, kdy s rodinou pobýval v letním domě ve Vyře, a kdy se také zrodila jeho posedlost motýly. „Nic není tak nádherné či neobyčejné jako přemítání o těch prvních vzrušujících pocitech. Ty totiž patří k harmonickému světu mého dokonalého dětství a jako takové se ukládají v paměti v přirozeně tvárné podobě, která se dá určit s vynaložením minimálního úsilí; teprve se vzpomínkami na dospívání začíná být Mnémosyné vybíravá a podrážděná.“ Nalézá-li tedy Nabokov harmonii v lovu motýlů, nalézá ji také tehdy, když se rozvzpomíná na své dětství. „Připouštím, že jsem asi přespříliš zamilován do svých nejranějších dojmů, jenomže jak bych jim neměl být vděčný? Vydláždily cestu ke skutečnému ráji zrakových a sluchových vjemů.“
Lodní deník paměti
Položme si nyní otázku, jaký modelový čtenář je v Nabokovově autobiografii vlastně konstruován a o jaké narativní struktuře to vypovídá. Jistě jím není někdo, koho zajímají okolnosti vzniku Lolity (1955, česky 1991) či jiných románů nebo kdo by rád dostal klíč k jejich interpretaci. Nabokov hned v úvodu své autobiografie poznamenává: „Čtenář sice najde v tomto díle občasné odkazy na mé romány, ale vcelku jsem se domníval, že jsem se s nimi natrápil dost, když jsem je psal, a že by měly zůstat v prvním žaludku.“ Ten, kdo by se chtěl prostřednictvím líčeného osudu dobrat svědectví o historické skutečnosti, by v Nabokovově autobiografii sice bezpochyby nalezl množství pozoruhodných faktů, v řadě pasáží by však postrádal význam a považoval je patrně za marginální.
Naplní četba knihy Promluv, paměti očekávání čtenáře, který by rád získal jasnou představu o tom, jak se odvíjela nit Nabokovova životního příběhu, jaké události, situace a rozhodnutí byly těmi nejzásadnějšími, uzlovými body, bez kterých by se pisatel nestal tím, kým se stal? Také odpověď na tuto otázku je spíše záporná. Nabokov nám nepředkládá přehled prožitého času, ukázaný ve světle distancovaného pohledu s cílem postihnout souvislosti a dát vlastnímu životu jednoznačný tvar. Nechce minulosti vystavit účet, chce se jí dotýkat, chce ji zpřítomnit – ani ne tak pro čtenáře, jako sám pro sebe. Ideálním recipientem je tedy ten, který sleduje spíše proces než výsledek vzpomínání, který spíše než k celku tíhne k detailu, který je s to zahlédnout v narativu paměti i obrazy, jež se z jeho struktury sice vylamují, ale také záhadným způsobem koncentrují jeho smysl. Nabokovova autobiografie se tak zdá být spíše než vyprávěním vystavěným na vzpomínkách jakýmsi psaním-vzpomínáním či „lodním deníkem“, sepsaným na cestách bouřlivými vodami paměti.
Schrány veteše
Když se americká badatelka Karen Jacobs pokouší odhalit význam Nabokovovy stínové přítomnosti v Sebaldových Vystěhovalcích (1992, česky 2006), všímá si právě orientace na detail a tendence k prodlévání u marginálních, ale pro vzpomínajícího obzvláště drahocenných vzpomínek, jež patří ke konstitutivním elementům Nabokovova stylu. Přítomnost knihy Promluv, paměti a muže se síťkou na motýly v obrazovém a textovém tkanivu Vystěhovalců nepovažuje Jacobs jen za rafinovanou intertextuální hru či za snahu vzdát tímto prostřednictvím hold jednomu z nejslavnějších spisovatelů-vystěhovalců všech dob. Chápe ji jako doklad, že Nabokovova autobiografie, „v níž jsou smíseny autobiografické a fikční elementy, která obsahuje fotografie a je posedlá exilem a pamětí“, představuje pro Sebaldovu práci zásadní inspirační zdroj. Jacobs pak za pomoci Derridova rozlišení detailu jakžto totality a detailu jakožto fragmentu dává Nabokovův způsob psaní do kontrastu se vzpomínáním Sebaldovým. Detail pojímaný jako totalita, jenž může sice odkazovat k „trivialitě, ornamentu a dekadentnímu excesu“, zároveň je ale, jak jsme viděli, uzlinou smyslu v předivu paměti, přitom považuje za typicky nabokovovský, kdežto detail pojímaný jako fragment, v němž totalita nemůže být zpřítomněna, jako výdobytek Sebaldova způsobu psaní.
Citujme však ještě jednou z Nabokovovy autobiografie: „Nejednou jsem si všiml, že poté, co jsem postavám svých románů propůjčil nějakou milovanou drobnost ze svého života, pokaždé v onom umělém světě, do něhož jsem ji tak neurvale umístil, uhynula. Přestože setrvávala v mé mysli, její důvěrná hřejivost, její retrospektivní půvab postupně vyprchaly a ona se zanedlouho ztotožnila s mým románem důvěrněji než s mým původním vlastním já, kde předtím působila dojmem, že je dokonale chráněna před vtíravou dotěrností umělce.“ Z perspektivy vzpomínání se tak Nabokovovy romány jeví jako schrány veteše a odštěpků živoucí paměti.
Autorka studuje komparatistiku.