Pár dní před vydáním tohoto čísla uplynulo 120 let od narození Vladimira Nabokova, jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století, v jehož románech se pozoruhodně střetává pozdní modernismus se zárodkem postmoderní literatury. Možná i proto je jeho dílo dodnes živé a provokativní. V rozhovoru, který s ním v polovině šedesátých let vedl budoucí futurolog Alvin Toffler, nám ruský spisovatel poodhaluje svou tvůrčí metodu i pohled na umění: „Představivost bez poznání vede jen na dvorek umění primitivů, k dětským čmáranicím po zdech a pořvávání na tržišti. Umění není nikdy jednoduché.“ O roli vzpomínky a vzpomínání v Nabokovových prózách a především v jeho autobiografii Promluv, paměti píše Mariana Prouzová, o jeho ambivalentním postoji k ruské sentimentální próze, k literárnímu kýči, ale i k samotné možnosti psaní ve svém eseji uvažuje Miroslav Olšovský. Vaší pozornosti doporučuji také rozhovor s Nabokovovým prasynovcem, českým lingvistou Vladimírem Petkevičem, který mluví o osudech své rodiny, šachách a ruské emigraci ve dvacátých letech minulého století, ale třeba i o tom, proč si nikdy nepřečetl Lolitu. Mimo téma opět doporučuji reportáž našeho anonymního spolupracovníka NoMada. Tentokrát popisuje porušování práv agenturních pracovníků místního velkoskladu, které ostraha každý den vysvléká do spodního prádla.