Gesto vzdorující puči

Javier Cercas, původní profesí vysokoškolský učitel literatury, patří k současným španělským spisovatelům, kteří se ve svém díle vracejí k období občanské války a následné diktatury generála Franka. Celosvětově jej proslavil román Vojáci od Salaminy (2001, česky 2004), jehož tématem jsou právě nezhojené válečné šrámy – a jako postava v něm vystupuje chilský spisovatel Roberto Bolaño. Anatomie jednoho okamžiku (Anatomía de un instante, 2009), která nyní vyšla v českém překladu, se noří do minulosti méně vzdálené, ale činí tak o to důkladněji – pokus o armádní puč z 23. února 1981 je tu zpracován na více než čtyřech stovkách stran. Tato Cercasova próza ale cele nepatří ani mezi romány, ani do kategorie nonfiction. Jde o doku­-dramatickou rekonstrukci, která je ovšem místy velmi osobní a přechází do esejistického přemítání o morálce v politice či o způsobech, jimiž se španělská společnost vypořádávala se svou minulostí.

Trojjediný převrat

Cercasova próza začíná v okamžiku, kdy jednotka Civilní gardy pod vedením podplukovníka Tejera vnikne do parlamentu. Vojáci se samopaly zadrží poslance a vládu, čímž dají signál dalším pučistům, kteří začnou plnit plán, jehož cílem má být „úřednická či prozatímní vláda nebo vláda národní spásy či jednoty“ a hlavně zastavení přechodu země k demokracii. Právě demokratizace je totiž důstojníky spjatými s Frankovým režimem vnímána buď jako krach, nebo jako zrada. Samotný puč, jehož podhoubím byl obecný odliv důvěry v Suárezovu vládu, měl pro různorodost motivací svých účastníků mnoho podob. Hospodářská krize a rozmach terorismu ze strany baskické separatistické organizace ETA byly nepřijatelné pro všechny pučisty, jejich cíle se ale natolik rozcházely, že Cercas mluví o přinejmenším třech pučích, které se večer 23. února propletly v koordinovaný pokus o státní převrat. Anatomie jednoho okamžiku postupně sleduje nitky všech tří. Přitom se věnuje mnoha dohadům a teoriím, včetně těch konspiračních, především o roli vojenských tajných služeb nebo mladého krále Juana Carlose I.

Ústřední postavení má ale v knize titulní okamžik zachycený televizními kamerami, které snímaly dění v parlamentu. Poslanci a vládní činitelé jsou po vstupu vojáků střelbou do stropu zahnáni pod své lavice. Pouze tři muži odmítnou rozkaz k zalehnutí na podlahu splnit. Prvním z nich je končící premiér Adolfo Suárez, druhým jeho zástupce generál Manuel Gutiérrez Mellado a třetím šéf španělské komunistické strany Santiago Carrillo. Gesto těchto tří mužů, zachycené televizními kamerami, obzvlášť pak prvního z nich, je pro Cercase natolik fascinující, enigmatické, a přitom nabité významem, že se mu „anatomie“ tohoto okamžiku stává nejen klíčem k celkové fyziologii puče, ale i východiskem k obecnějším úvahám o průběhu transformace Španělska po smrti generála Franka.

Fascinace gestem

Proti zmíněné trojici vzdorujících „hrdinů ústupu“ – Suárezovi, Melladovi a Carrillovi – stojí trojice pučistů. Politickou hlavou puče byl generál Alfonso Armada, bývalý důvěrník krále Juana Carlose I., připravený hrát roli muže, jenž uklidní situaci. Vojenskou hlavou převratu byl generál Jaime Milans de Bosch, frankistický hrdina občanské války, který následně bojoval po boku nacistů v Sovětském svazu a v době puče působil jako vojenský velitel Valencie, kterou nechal obsadit tanky. Třetí postavou byl podplukovník Antonio Tejero, muž s vizáží i povahou provinčního četníka, jenž snil o zemi uspořádané jako kasárna, a stal se tak ideálním velitelem vpádu do parlamentu. Cercas přesvědčivě líčí, jak tyto i mnohé další frankistické důstojníky svedla dohromady nespokojenost s přechodem Španělska k demokracii, ale také jak skutečnost, že každý z nich toužil po jiném výsledku puče, vedla k jeho ztroskotání.

Cercas událost vůbec nevykresluje jako střetnutí padouchů a hrdinů – a také jeho hodnocení charakterů pučistů je střízlivé. Přesto je patrné pohrdání, jež k aktérům převratu cítí pro jejich zbabělost (Armada), omezenost (Milans) a hloupost (Tejero). Nijak shovívavý však není ani ke svým „hrdinům ústupu“ a k neúspěchům či kompromisům, jež jsou s jejich jmény spojeny. Carrillo byl ochoten obětovat dogmata komunistické strany na oltář stability španělské demokracie, i když cenou za to byl nakonec rozklad partaje. Generál Mellado, který se podílel na Frankově puči v roce 1936, se účastí v Suárezově vládě do značné míry vzdal své důstojnické identity a bývalí spolubojovníci na něj začali plivat. Fascinující je pro Cercase nicméně hlavně Adolfo Suárez a jeho gesto. Jde právě o fascinaci gestem, nikoli o obdiv k politikovi či člověku. Vůči Suárezově osobnosti zůstává Cercas skeptický, byť k němu nechce být nespravedlivý. Premiér, který stál v čele Španělska během přechodu od diktatury k demokracii, sám vyšel z nitra frankismu, kde se projevoval jako bytostný kariérista. To mu však podle Cercase pomohlo úspěšně provést zemi rozkládající se diktaturou a také jej to učinilo přijatelným reprezentantem státu, kde tím či oním způsobem kolaborovala s frankismem naprostá většina obyvatel.

Namícháno s pravdou

Úvahy o generaci rodičů důvěřujících Suárezovi, protože byl jedním z nich, ústí do nej­osobnějších pasáží knihy, v nichž Cercas vzpomíná na debaty o politice, které vedl s otcem. Politika sice ani jednoho nijak zvlášť nezajímala, ale měli si díky ní o čem povídat. Tento autobiografický rozměr ještě více ztěžuje žánrové zařazení textu, v němž se mísí věcné popisy vlastní literatuře faktu s románovými figurami opakování, postavami nasvěcovanými z různých úhlů a způsobem vyprávění, kdy se nitky souběžných pučů postupně splétají a zase rozplétají. Cercas podle vlastních slov nezaručuje, že vše, co píše, je pravda, ale pouze „že je to s pravdou namícháno“, což je způsob, jak se „k pravdě dostat co nejblíž nebo si ji moci představit“. Kamsi na hranici románu a eseje patří i fascinace Suárezovým gestem, která daleko překračuje jeho mediál­ní atraktivitu a je spíše prostředkem k úvahám o morálce, politice, Machiavellim a dobru dosahovaném pochybnými prostředky.

Pro českou postkomunistickou zkušenost je konfrontace se španělskými pokusy o vypořádávání s minulostí jistě zajímavá. Teoreticky bychom pro ně mohli mít lepší porozumění než obyvatelé zemí, které zkušenost s diktaturou ve své nedávné historii neprodělaly. Trvající neklidná minulost, jež se neodbytně připomíná a má sklon vyrývat ve společnosti dělicí linie, je důvěrně známá i nám. Z této perspektivy je pak inspirativní myšlenka, že namísto hledání alternativních hrdinů, jež je v některých vrstvách české společnosti až obsedantní, lze věnovat pozornost nebo i obdiv také „pouhým“ gestům postav, jejichž osobnost je hrdinské jednoznačnosti vzdálena.