Věda je zpravidla spojována s „objektivitou“. Ta ale často spočívá hlavně ve složitosti až kryptičnosti sdělení. Kreativní nonfikce oproti tomu přiznává nutnou subjektivitu výzkumu, nebojí se osobní angažovanosti, a zvláště v sociálních vědách se tak stává srozumitelnou technikou psaní, propojující vědu s literaturou a empirii s imaginací.
„Nikomu to neříkejte, ale zastávám názor, že textu by měl rozumět jenom jeho autor.“ Když mi tuhle větu jako začínající doktorandce jeden učitel řekl, chvilku jsem se cítila slavnostně: díky tomu, že se mnou šlechtic akademické sféry sdílí iniciační tajemství, i proto, že jsem vstupem do světa vědy získala povolení vytvářet intimní literární světy. Ta věta mi hlodala v paměti. I když bylo pohodlné ji přijmout – vědecký status vědy, které nikdo nerozumí, se snadno obhajuje – a v proudu doktorandských povinností scházela energie ji systematicky zpochybňovat, dráždila mě.
Sociologická poezie
Se zapouzdřeností, kterou onen učitel ospravedlňoval, by ostatně velká část akademiků nesouhlasila. Představa, že skutečná věda spočívá v produkci a kumulaci poznatků kdesi ve slonovinové věži, se rozpadá a spolu s tím vznikají různé druhy angažovaného výzkumu i nové způsoby, jak vědu přiblížit lidem mimo akademickou sféru: jak o výzkumu psát poutavě a srozumitelně. Od šedesátých let minulého století se začaly objevovat mezižánrové způsoby psaní vědy (tehdy především vědy sociální), které jsou dnes obvykle souhrnně označovány jako „kreativní nonfikce“. Jedná se o způsob psaní, který využívá literární techniky zpravidla spojené s fikcí (dialogy, líčení, příběhovou linku) k vyprávění o skutečných lidech, místech nebo událostech. Jako žánr akademického psaní kreativní nonfikce kombinuje výzkumné poznatky s imaginativním narativem. Míra imaginativnosti se přitom pohybuje na škále od důrazu na vlastní zkušenost a detailní popis až po vynalézání fiktivních dějových linek. Pro takovou kombinaci empirie a imaginace existují i různé méně rozšířené názvy: Charles Wright Mills v jistém dopise z roku 1948 mluví o „sociologické poezii“; Clifford Geertz imaginativní psaní o reálných lidech v reálném prostředí označuje jako „fakci“; Bruno Latour zase v jedné ze svých prací propaguje „scientifikci“.
Podle některých autorů vznikla kreativní nonfikce z takzvané nové žurnalistiky – proudu novinářství, který zdůrazňoval narativní linku reportáží a subjektivitu reportéra. Kvalitativní metodolog Douglas Ezzy ale u zrodu transgresivních žánrů vidí feministickou a poststrukturalistickou kritiku tradičních způsobů sociálněvědního psaní a jimi ustavovaných mocenských pozic „autorů“ vůči „výzkumným subjektům“. Právě to je na citované úvodní větě nejproblematičtější: přitakání absolutní moci pisatele nad předmětem textu a jeho postavami a bariéře mezi autory a aktivními protagonisty.
Mezi pozorovateli a aktéry ale žádné pevné hranice nestojí. A obdobně lze souhlasit s Gérardem Genettem, když tvrdí, že domény fikční literatury a vědy zdaleka nejsou tak vzdálené a homogenní, jak se často domníváme. V praxi se obvykle neobjevuje ani čistá fikce, ani zcela rigorózní způsob faktického narativu, který by se dokázal vyhnout románovým prostředkům. Princip kreativní nonfikce pak spočívá ve zdůraznění existujících četných průniků mezi fikčním a faktickým narativem.
Estetický posun
Společnost ale potřebuje jasné kategorie, a tak se předpokládá, že vymýšlet imaginární říše smějí romanopisci, básníci a děti, zatímco o faktech mají vyprávět novináři a vědci. Novinářská kreativní nonfikce, zastoupená v knihovnách tituly od Toma Wolfea, Trumana Capotea, George Orwella, Petera Mathiessena nebo Patricka Chauvela, nikoho nepobuřuje. S kreativní nonfikcí ve vědě to ovšem bylo dlouho jinak. Přestože kombinace faktů s narativními prvky, nebo dokonce fikčními příběhovými linkami v sociální antropologii mají dlouhou tradici, ve většině akademických kontextů byly a stále jsou považovány za experimentální, marginální či přímo v rozporu s vědou.
Přesto se od devadesátých let přístup ke kreativní nonfikci ve vědě stává čím dál příznivějším. V roce 2016 dokonce její stoupenkyně Kathleen Galvin a Monica Prendergast psaly o „estetickém posunu“ v humanitních a sociálních vědách, čímž myslely i rozšíření a akceptaci imaginativnějšího, čtivého psaní. Vznikají romány kombinující fikční narativy s reálnými daty nebo akademické články prostoupené intimními vzpomínkami autorů, a i dokonce taneční performance nebo choreograficky ztvárněné přednášky. Na YouTube například najdete nedávnou taneční přednášku sociální vědkyně Cristiny Archetti o nedobrovolné bezdětnosti, spojenou s vyprávěním o momentu, kdy zjistila, že se nikdy nenaplní její touha stát se biologickou matkou.
Sebereflexe ve výzkumu
Imaginativní, nebo dokonce fikční narativy umožňují ilustrovat, co se „děje“ ve výzkumných datech, a tím zpřítomnit některé poznatky a čtenáře je „nechat pocítit“. S tím souvisí i výhoda plynoucí z možnosti využívat metafory a alegorie více, než je obvyklé. Mnozí autoři se shodují na tom, že právě metafory dokážou zachytit a nést mnohem komplexnější významy než „suché“ výzkumné zprávy. Podle amerického antropologa Ivana Bradyho, který už několik desetiletí publikuje sociologické básně v prestižním žurnálu Qualitative Inquiry, poetické a metaforické formy psaní umožňují lépe formulovat afektivní a estetické dimenze lidské zkušenosti. A Latour přímo tvrdí, že metafory nás přibližují realitě.
Imaginativní narativy leckdy dokážou rozplést zamotané klubko informací a představit je formou smysluplného příběhu. Nezanedbatelná je však i skutečnost, že kreativně nonfikční výzkum je v principu čtenářsky přitažlivější, a pokud se zároveň pokouší být angažovaný a něco ve společnosti změnit, například šířením povědomí o určitém sociálním problému, je potenciálně vlivnější. A konečně, kreativní nonfikce je dobrým prostředkem nenásilného zapojení sebereflexe do výzkumu. Například medioložka Mona Livholts do své studie mediální konstrukce maskulinity ve zprávách o yorkshirském rozparovači včlenila vyprávění o tom, jak analýza reportáží o sexuálním zločinci aktivovala její vlastní vzpomínky z života v patriarchální společnosti.
Setkání s kreativní nonfikcí nicméně v akademické sféře stále vyvolává nedůvěru. Prohlášení typu „Tohle přece není věda“ nechme stranou, protože jejich relevance závisí na profesní ideologii i na přesvědčení, co by sociální věda měla dělat. Pak je tu obava, že kreativní nonfikce je nebezpečná, protože narušuje už tak nepevné hranice mezi fakty a výmysly (fake news). Nato lze opáčit, že naopak narativy performující svoji vševědoucnost a objektivní odstup zakrývají autorovu zodpovědnost i situovanost jeho perspektivy a zkonstruovanost vědeckého textu. A především, kreativní nonfikce neznamená opuštění ontologického realismu: imaginativní neznamená totéž co lživý. Akademici, kteří si chtějí vymýšlet, k tomu kreativní nonfikci nepotřebují. Metodoložka Helen Kara dokonce ukazuje, že kreativní myšlení je typicky spojeno s pokornějším a etičtějším přístupem k výzkumu. Kreativní nonfikce tak propojuje estetické s etickým. Čím víc lidí textu rozumí, tím může být jeho autor spokojenější.
Autorka je socioložka médií.