Anna Cima, nositelka letošní Magnesie Litery za objev roku, zadoufala ve vyjádření, které zaslala z Tokia pro případ výhry, že snad úspěch její prvotiny Probudím se na Šibuji (2018) povzbudí české nakladatele k častějšímu vydávání japonské beletrie. Její přání nelze nesdílet: na rozdíl od literatury čínské či korejské, jimž se u nás v uplynulé dekádě dostávalo souvislejší pozornosti, zůstalo Japonsko ve stínu vydavatelského zájmu. Je však třeba ocenit, že v uplynulých dvanácti měsících se situace začala měnit a literatura ze země vycházejícího slunce se v těchto dnech dostává na pulty českých knihkupectví v míře větší, než bylo poslední roky zvykem.
Zdá se přitom, že minimálně co do hlavních trendů následují domácí nakladatelé tendenci na anglojazyčném trhu, kde lze už několik let pozorovat zvýšený zájem o japonskou literaturu. Ten se projevuje dvojím způsobem. Za prvé pokračuje postupné doplňování souborů děl klasiků 20. století – po několika „menších“ pracích Džuničiróa Tanizakiho, o kterých jsem tu psal před rokem (viz A2 č. 1/2018), letos přichází na řadu Jukio Mišima, respektive tři jeho dosud anglicky nedostupná díla. Český mišimovský dluh je pohříchu mnohem závažnější: v češtině nemáme k dispozici ani jeho vrcholnou tetralogii. Nakladatelství Rubato ale plánuje koncem roku vydat autorův v pořadí druhý román Zpověď masky z roku 1949. Po sedmdesáti letech se tak konečně dočkáme klíčového textu jednoho z nejvýznamnějších světových prozaiků 20. století. Sám za sebe mám o literární události roku předem jasno.
Druhou linii dnešních překladů z japonštiny tvoří prózy psané ženami, tedy díla, která se donedávna v moderních překladech téměř nevyskytovala. Jakkoli totiž ženy stály u zrodu japonského románu a dost možná první světový román, Příběh prince Gendžiho z 11. století, vytvořila spisovatelka a dvorní dáma Murasaki Šikibu, ve 20. století jako by z japonské literatury – nebo z jejích překladů – vymizely. S počátkem tisíciletí se tento stav naštěstí začal měnit (díky pracím Hitomi Kanehary či Nacuo Kirino) a v posledních letech už snad můžeme hovořit přímo o „japonské ženské vlně“.
Nakladatelství Argo nedávno vydalo knihy Hiromi Kawakamiové Vetešnictví pana Nakana (2005, česky 2018) a Podivné počasí v Tokiu (2001, česky 2019) a Kniha Zlín k tomu přidala prózu Za sklem (2016, česky 2019) od Sajaky Muraty. Obě autorky přitom ledacos spojuje: hrdinkami jejich příběhů jsou mladé ženy, které se protloukají životem v současném Japonsku, přičemž nenásledují předpokládané životní trajektorie, respektive genderové stereotypy. Mírně posmutnělé, epizodické, v podstatě všednodenní a čtenářsky výjimečně přístupné prózy Kawakamiové lze interpretovat jako svého druhu „feel good“ čtení (jež v překladech získává navíc přidanou „hodnotu“ exotického bedekru po exotické zemi), zatímco Murata ironizuje snahu o absolutní zapojení se do společenského systému: její hrdinka je pracovitá „včelička“, která své práci v obchodě s nonstop otevírací dobou dává opravdu vše. Přes jistou subverzivitu, kterou v sobě tato próza ukrývá, se přitom stále jedná o příjemné, v podstatě konformní čtení – čtenář se pobaví, zasměje a možná se i utvrdí v některých stereotypech o „těch Japoncích“: nejdřív automaty na kalhotky, potom předpovědi kvetoucích sakur a teď tohle.
Nezbývá než doufat, že v budoucnu snad i u nás dojde na některé z literárně přece jen zajímavějších a podvratnějších autorek. Jukiko Motoja, jejíž povídkovou knížku Lonesome Bodybuilder (Osamělý bodybuilder) vydalo loni v listopadu malé americké nakladatelství Soft Skull Press, vychází ve svých příbězích z podobných východisek jako Hiromi Kawakamiová či Sajaka Murata, v jejím podání se ale drobné každodenní příběhy nečekaně deformují a autorka ohledává svěže působící prostory absurdna. V historce o asistentce prodeje v butiku s dámskou módou si například nerozhodný zákazník usmyslí nikdy neopustit zkušební kabinku, až je nakonec zpochybněna jeho lidská podstata, a vyprávění o tom, jak si manželé časem začínají být fyzicky podobní, nabývá až hororových nádechů. Další ze současných japonských autorek, Ju Miri, zase svou letos vydanou duchařskou prózou Tokyo Ueno Station (Tokijské nádraží Ueno) otevírá prakticky nereflektované téma japonských bezdomovců. Její próza ale představuje i fascinující dálnovýchodní variaci na psychogeografické prózy.
Díky za Kawakamiovou a Muratu, ale snad se české vydávání moderních japonských spisovatelek těmito dvěma nevyčerpá. Byla by to velká škoda.
Autor je literární kritik a historik komiksu.