Kamenitá půda mužského srdce

Stephen King se ve svých příbězích rád za­­obírá dětstvím a dětskými hrdiny. Nekonečná léta zalitá sluncem však v jeho podání tají temné stíny – a to jak nadpřirozených hrozeb, jako je tomu ve slavném románu To (1986, česky 1993), tak děsivé dospělé budoucnosti, kterou si uvědomují hrdinové novely Tělo z roku 1982. Stejně často však musí čelit monstru z těch největších – svým rodičům, především pak otcům propadlým šílenství. Takovým otcem je i Louis Creed z románu Řbitov zviřátek (1983, česky 1994). Chicagský doktor, který se s manželkou, synkem, dcerkou a jejím kocourem přestěhuje na mainský venkov, je konfrontován se smrtí a propadne temnému kouzlu záhadného indiánského pohřebiště, z jehož nesvaté půdy mohou povstat revenanti. Má to však háček – ti, kteří se vrátí na svět, už nejsou stejní jako dříve. Louis Creed přesto skálopevně věří, že „příště už to udělá správně“ a jeho milovaní se vrátí přesně takoví, jací byli.

Zatímco hrdina letošní filmové adaptace v režii Kevina Kölsche a Dennise Widmyera je vykreslen jako otec, jenž udělal jednu chybu z žalu a už ji nebyl schopen napravit, v knize se jedná o mnohem komplikovanější postavu, neustále ve svém otcovství selhávající a trestající spíše své okolí než sebe sama. Proto také jde i podle samotného Kinga o nejděsivější knihu, jakou kdy napsal. Zlo, které zničí jeho rodinu, nepřichází k Louisovi zvenčí, ale pramení z jeho nitra a Louis o něj na kamenité a trpké zahrádce svého srdce svědomitě pečuje až do hořkého konce.

Rodina, brána do světa hrůz

Věřit rodičům se v Kingových příbězích nevyplácí. Buď tvoří součást problému, nebo jsou na jeho vyřešení příliš slabí. Ostatně sám King se nijak netají tím, že opovrhuje svým vlastním otcem, který opustil rodinu, když byly budoucímu spisovateli dva roky. A ani on sám v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy propadl závislosti na alkoholu a kokainu, jistě neaspiroval na otce roku. Naopak halucinoval o tom, jak vlastním dětem ubližuje, a fakt, že jeho manželství přežilo a potomci s ním nejen mluví, ale občas i spolupracují, je pro něj malým zázrakem.

Alkoholismus, drogy a nemístné představy jsou v Kingových knihách častými motivy. Ovšem nejsou příčinou toho, že se z rodičů stávají monstra. Pouze vyjevují jejich pravou podstatu. Například Jack Torrance, hrdina Osvícení (1977, česky 1993), je notorický alkoholik, který už několikrát zranil vlastní dítě a ve finále podlehne našeptávání přízraků paradoxně právě ze strachu, že malému Dannymu ublíží znovu. Rodinu Tada Baumonta z románu Temná půle (1989, česky 1997) zase ohrožuje jeho zlé „dvojče“, oživlý pseudonym George Stark (King zde zpracoval zkušenosti s vlastním pseudonymem), a i když je zlo v tomto případě zažehnáno, pesimistickým dovětkem k románu je malá poznámka v Nezbytných věcech (1991, česky 1993), že Tad nakonec svou rodinu stejně ztratil a spáchal sebevraždu – a to nikoliv kvůli nadpřirozenému zlu. Přehlídkou vyšinutých otců je pak román To. Nejvýraznější z nich je Al ­Marsh, násilník a alkoholik, který ve své dceři čím dál více vidí sexuální objekt. Mimochodem, dětští hrdinové, kteří se v boji s vraždícím klaunem Pennywisem nikdy nemohli opřít o své rodiče, v dospělosti zůstanou bezdětní – což je kvalita, kterou má i řada dalších Kingových hrdinů. Rodičovství v jeho příbězích každopádně není metou, finální zkouškou dospělosti, ale spíše branou, kterou se vchází do světa hrůz. Rodina, a děti zvlášť, se stávají slabým místem, zdrojem neustálého strachu z vnějších hrozeb i vlastního selhání.

Pojedeme na Floridu

Románový Louis Creed by mohl výše uvedeným hrdinům dělat mluvčího, jakkoli má na první pohled své démony pod kontrolou a žije svůj americký sen. Ovšem z jeho chování a tužeb je jasně patrné, že otcovství je pro něj boj, v němž pomalu, ale jistě prohrává. V jedné ze svých představ rodinu opouští a vyráží začít nový život na Floridu (motiv, který se mu vrátí jako bumerang) a i v mnoha jiných scénách je jasné, že mu děti a jejich potřeby vyloženě lezou na nervy. Za této situa­ce má být přestěhování na venkov novým impulsem a způsobem, jak se dát dohromady.

Louis si s sebou nese kingovské stigma – sám otce ztratil jako dítě a chybí mu autorita, kterou alespoň dočasně nachází v osobě starého souseda Juda. Jejich dlouhé rozhovory vedou k přátelství, ale zároveň je v nich od začátku cosi zneklidňujícího – objevují se záblesky Kingova názoru, že muži selhávají nejen jako otcové, ale i jako partneři už ze své podstaty. Moudrý, dobrácký Jud v jednu chvíli Louisovi vysvětluje, že každý muž své manželce lže, a mnozí ji i podvádějí, a že je naopak naprosto přirozené plně se otevřít dalšímu muži. Zdůvodňuje to tím, že „půda mužského srdce je kamenitější“. A právě okleštění Judovy postavy je asi největší slabinou nového filmového Řbitova. Zatímco v románu je až do poslední chvíle falešným otcem, přesvědčeným o svých dobrých úmyslech a nabízejícím otrávené jablko poznání, ve filmu je jen zmateným staříkem.

Ani náhradní otcové, jakkoli často plní funkci jakési záchranné brzdy, tak nejsou prosti Kingovy kritiky. Vyloženě patologickou se stává podobná figura v novele Nadaný žák (1982, česky 1991), ale komplexněji je uchopená v sérii Temná věž. Jejím hrdinou je poslední pistolník Roland, jehož otec je nepřístupná královská figura a jenž sám svého „syna“ Jakea vědomě obětuje, což představuje jakýsi bod obratu na cestě k lidskosti. Strach o rodinu se zde organicky propojuje se vztekem. Při správném zacílení obého mohou některé postavy dosáhnout svého druhu vítězství, při nerovnováze však dochází k tragédiím.

Matkám, ženám, dcerám

Svou nedůvěrou King poctil i matky, které dusí děti opičí láskou (Sonia Kaspbraková) nebo náboženským fanatismem (Margaret Whiteová), případně představují slabé oběti svých partnerů (Wendy Torranceová). Nikdy však nedosáhly tak obludných a ve svém selhání tragických rozměrů jako jejich mužské protějšky. King často ženám nepokrytě fandí a ve „střízlivém“ období své karié­ry jim věnoval celou řadu knih, v nichž se snažil zpracovat úděl týraných, vykořisťovaných nebo prostě životem semletých hrdinek. Jeho snaha dát ženám ve fantastice a hororu výraznější hlas nicméně naráží na mantinely osobního prožitku. Otce alkoholiky a feťáky, nezodpovědné partnery i agresivní hovada dokáže vykreslit skvěle, protože jimi aspoň načas sám byl. Ženu na útěku, starající se bez pomoci o děti nebo čelící opovržení okolí, mohl pouze pozorovat. I z takových pozorování však vzešly skvělé příběhy, jakým je například debutová Carrie (1974, česky 1992). Zároveň však řada z nich sklouzla ke klišé a naivní tezovitosti – jako novinka Růženky(2017, česky 2018).

Stephen King – a svým způsobem také nový filmový Řbitov zviřátek, založený na seskládání několika oblíbených hororových motivů bez větší invence – tak potvrzuje, že pro jakékoliv umění je důležitý pocit autentičnosti. Dokonce i pro takové, kde zmrtvýchvstalý kocour slibuje apokalypsu a zvuky z mikmackého pohřebiště se nesou jak ve starých hororech studia Universal. Vlastně – dost možná právě tam je autenticita nejdůležitější.

Autor je literární publicista.