Kurátorství myšlení

Patrně jedním z nejvýznamnějších současných „kurátorů myšlení“ je německý filosof Peter Sloterdijk: při bližším pohledu se ukáže, že jeho práce nespočívá v ničem jiném než v produkci trefných, aktuálních a zajímavých metafor, jimiž pojmenovává specifickou konfiguraci už existujících idejí, které přebírá od řady myslitelů, Nietzschem počínaje a Fukuyamou konče. Invenčnost jeho obrazů a nesporná literární zručnost přitom zakrývají, že pouze obléká známé ideje do nových šatů. Sloterdijk nicméně stále patří do staré školy, protože – ač je myšlenkovým kurátorem – se i nadále domnívá, že jeho úkolem je především psaní knih (jež mají podobu extrémně dlouhých kurátorských textů, držících citlivě prst na pulsaci dobových trendů). Právě médium autorské knihy přitom v jeho profesi zaostává. Favorizována jsou jiná média – především sborníky a konferenční příspěvky (přičemž první je ideálně produktem druhého).

Kouzlo sborníků spočívá hlavně v tom, že je možné je vyprodukovat relativně rychle, protože jsou dílem více autorů. Zdráhám se ale říct, že jsou kolektivním dílem, protože jen málokde vychází atomizovanost současné akademie najevo tak silně jako právě v tematických sbornících a na konferencích, kde se jednotliví autoři často jen elegantně míjejí, bez šance, že by se jejich příspěvky mohly stát vnitřně soudržným kolektivním počinem. Práce editora jakožto kurátora myšlení pak zpravidla spočívá hlavně v sepsání úvodní studie, v níž se snaží vysvětlit, že ve skutečnosti nedošlo k dalšímu selhání, nýbrž k pluralitě perspektiv, žádoucí pestrosti nebo naplnění ducha interdisciplinarity.

Politika populismu

Jedním ze sborníků, které v tomto ohledu stojí za pozornost, je publikace Para­-Platforms: On the Spatial Politics of Right Wing Popu­lism (Paraplatformy. Prostorová politika pravicového populismu). Tento titul splňuje snad všechna kritéria myšlenkového kurátorství: vznikal u příležitosti stejnojmenného sympozia, které se konalo před dvěma lety jako součást Design Festivalu ve švédském Göteborgu, přičemž původní trojice autorů si přizvala několik zvučných jmen, zvolila aktuální téma (pravicový populismus) a výsledné dílo vydala v prestižním německo­-americkém nakladatelství Sternberg Press.

Daří se tak vytvářet vynikající první dojem: kdo ze světa designu, umění a teorie by se nechtěl začíst do textů německé umělkyně a teoretičky Hito Steyerl, teoretika designu Benjamina H. Brattona, holandského umělce a aktivisty Jonase Staala nebo teoretičky Patricie Reed? Jsou to všechno jména nejen zvučná, ale i tak nějak aktuální, protože v zásadě reprezentují novou generaci levicově orientovaných intelektuálů, kteří postupně nahrazují odcházející generaci teoretiků vyrůstajících ze zkušenosti šedesátých a sedmdesátých let. A rozdíl je tu významný: zatímco „stará“ generace ještě pamatuje éru před nástupem neoliberalismu, nová generace už se do neoliberalismu narodila a žádnou jinou zkušeností nedisponuje. Jak se to na současné teoretické práci projevuje, je nicméně problematika, pro jejíž rozvinutí zde není místo.

Špatný krok správným směrem

Zdá se však, že ona „coolness“, doprovázející propojení designu, umění, současné filosofie a aktivismu, funguje především jako marketingová vějička, za níž se skrývá obsah, jehož relevance je velmi kolísavá. Zatímco příspěvek zmíněného Jonase Staala o podobách současné propagandy nebo úvodní text Mahmouda Keshavarze o vztahu designu a politiky mají co říct, Bratton sklouzává jen k obratné rétorice a Steyerl zde předkládá jeden ze svých nejslabších textů. Nina Power sice přichází se zajímavým modelem „negativního univerzalismu“, nicméně formát knihy jí nedovoluje ambiciózní teorii rozvinout. Někteří z autorů a autorek pak jenom opakují známé teze, které v nezředěné podobě už publikovali jinde.

Na závěr snad lze alespoň dodat, že se ve výsledku jedná o špatný krok správným směrem – boj proti novým formám fašizace dost možná vyžaduje i nové analýzy a strategie. Postupně se zvyšující naléhavost praktických problémů, do kterých jsme se dostali, ale začne velice rychle odhalovat, kterou teorii skutečně potřebujeme a kterou nikoli.