Když se řekne zázrak, člověk by čekal něco velkolepého. V novověku zpravidla něco, co „se“ dělá samo, v rozporu s obvyklým řádem přírody. Zázrakem techniky jsou automatické šachy, strojní tkalcovský stav nebo tereminvox. Dřív to ale bývalo jinak.
Pro svatého Augustina, architekta středověkého pojetí zázračnosti (a lecčeho jiného), například do kategorie stěžejního zázraku života spadá sotva slyšitelný a docela banální zášleh dětského hlasu, který si někde u sousedů zpíval „vezmi – čti, vezmi – čti“ (viz závěr 8. knihy jeho Vyznání). Zázračnost spočívala v tom, že Augustin, zmítající se v existenciální krizi pod fíkovníkem na zahradě přítele Alypia, byl tato slova přes ptačí zpěv a vlastní pláč schopen zachytit a pak podle nich jednat – vzít Bibli, vnořit do ní na náhodném místě prsty, otevřít ji a číst, v tomto případě pasáž z listu Římanům, která ho z krize vyvedla. Pokud celý svět povstal z ničeho (a Augustin nepochybuje, že se tak stalo), je zázrakem všechno, i ty nejvšednější věci. Dětský hlásek, který Augustina zachránil před nejrůznějšími možnými způsoby sebezahubení, je toho dokladem. Vše jsoucí podle koncepce tohoto teologa ukazuje k prapůvodnímu divu: je tu něco namísto ničeho. I vzkříšení o Velikonocích „jen“ opakuje, obnovuje a do nových důsledků dovádí tento zázrak stvoření.
O sbírce galicijsky zrýmovaných vyprávění o mariánských zázracích Cantigas de Santa Maria z druhé poloviny 13. století už byla řeč v jednom z předchozích sloupků. Pořád je k nezaplacení. Lze na ní demonstrovat zvláštní úspornost středověkých zázraků, i těch explicitně velikonočních. V jedné z písní má Marie podle refrénu přímo napodobit velkopáteční děj. „Tak jako Ježíš Kristus přibitý na kříž spasil zloděje, tak Panna Marie uchránila jiného zloděje před smrtí,“ čteme tam. Ten zloděj se jmenoval Elbo, žil na okraji společnosti, ve dne spal a v noci kradl. Jeho jediným chvályhodným rysem bylo to, že se před každou noční výpravou pro štěstí modlíval k Matce Boží. Přesto ho ruka zákona jednou dopadne a drtí, Elbo má být popraven, už ho vedou, už mu na krk dávají oprátku, už podrážejí stoličku. Teprve v tu chvíli mu na pomoc přichází světice a podkládá mu nohy, aby se nezhoupl. A to je všechno. Elbo zůstává na šibenici. Když si konečně nějaký biřic všimne, že oběšenec dýchá, upraví mu oprátku, aby se lépe dusil. I v tu chvíli mu Marie pomůže, ale zase jenom tak, aby nedošlo k nejhoršímu. Elbo se poté osmělí, zavolá na biřice, vypráví mu o zázraku a teprve tehdy, po třech dnech visení o hladu a žízni, je „kvůli lásce Panny Marie sňat“.
Podobně jako u Augustina, i tady se pro zloděje Elba zázračná intervence omezuje na určitou míru, patrně nejmenší možnou. Ani v jednom z případů nesestoupili z nebes andělé, aby lidské příjemce zázraků rázem zbavili všech nesnází. A oba zachránění se obrátili k práci, jakou lze od lidí takto utvrzených ve víře očekávat. Elbo zbytek svého života dle písně stráví v klášteře pilnou prací a modlitbami. Z Augustina se stává kněz a biskup. Zázrak jim nakonec usnadňuje máloco, ale oba obrací jinam, dává jim jinou (z hlediska křesťanského světonázoru samozřejmě mnohem kvalitnější) orientaci. Rámec světa se od těch dob změnil. Ale při pohledu zpět pořád můžeme vidět vzorové příběhy o obnovování člověka a o práci bez zoufalství. A ty nám mohou velmi brzy přijít vhod.