minirecenze

Lidmila Kábrtová

Místa ve tmě

Host 2018, 206 s.

„Sbírka volně provázaných, průzračných povídek,“ píše se na obalu druhé knihy Lidmily Kábrtové. K této trefné charakteristice je krajně obtížné něco dodávat. Hrdinkami prózy jsou dívky i zralé a stárnoucí ženy (často tytéž postavy v různých etapách života), které to v životě nemají lehké. Jako mladičkým jim chce vesnický proutník sahat pod tričko, jako starší jsou buď sexuálně, nebo psychicky týrány, obětují se manželům, zcela zapomínajíce na sebe samé, případně kolem čtyřicítky sice mají houfy milenců, ale přesto tak nějak cítí, že to není ono. Ženy jsou oběťmi, muži zase nesnesitelnými násilníky nebo nevěrníky. Jako kdyby všichni vystoupili z příběhů pro ženské časopisy, jejichž psaním se živí Tereza, jedna z postav. Jsou to prototypy špatných rozhodnutí, učebnicové příklady žen, které „vedou nešťastný život“. Některé figury se vracejí – buď se opětovně stávají ústředními hrdinkami krátkých povídek (obvykle se znovu setkáváme s někdejšími dívkami, jako by jejich pubertální žal měl ozvuky i v dospělosti), nebo se jen mihnou jako stafáž: tu kolabují v tramvaji, tu znenadání vybíhají z čajovny. Pokus jejich trasy propojit nevede ani k silnějšímu vyznění jednotlivých, velmi stereotypních a – ano – průzračných textů, ani k vytvoření vyššího celku, byť autorka v každém příběhu usiluje o silnou pointu. Truchlivé osudy odezní stejně rychle, jako přišly, a nezbývá než se ptát: proč a k čemu…

Markéta Pilná

Leta Semadeni

Tamangur

Přeložil Radovan Charvát

Archa 2018, 121 s.

Románovou formou za půltřetího tisíciletí autoři předvedli ledasco: od veršovaných mytických cest po tehdy známém světě po alegoricky fantastická dobrodružství, výpravy a vypodobnění společenských konfliktů řečí klasickou i experimentální, životy mnoha generací, den a noc i života mžik v jediné knize či foliantech ság přes tucet knihovních polic. Švýcarská autorka Leta Semadeni v útlém románu Tamangur zvolila vyprávění volně vázaných miniatur, spjatých postavou babičky, jak ji spatřuje dítě v perspektivě domova, počínajících životních příběhů a prvních vzpomínek, vyprávění, pohádkových snů, návštěv sousedů, poznávání rodného kraje až do chvíle posledního rozloučení na smrtelné posteli. Příběhy zaujmou úsporností a neotřelostí dětského pohledu. Leta Semadeni proslula nejprve jako básnířka. Svá díla vydává v rétorománštině a němčině. Rétorománštinu má za svoji rodnou řeč přes pětatřicet tisíc mluvčích převážně v kantonu Graubünden, který je součástí Švýcarské konfederace. První písemné památky jsou doloženy v 10. století, v současnosti vychází v rétorománštině kolem dvaceti knih ročně. Rétoromán Tamangur nese název podle majestátního přírodního monumentu – zachovalého borového pralesa na úbočích alpských údolí v graubündenské oblasti. Volám: bravo!

Vít Kremlička

Jaroslava Oválská

Za lyrický subjekt

Druhé město 2018, 100 s.

Bylo na čase, aby si někdo vystřelil z poněkud zmatečné situace, která v české literární kritice a publicistice nastala neopodstatněným nadužíváním termínu „lyrický subjekt“. Z úzce vymezeného nástroje literárněteoretické analýzy se stalo křehké autorské alibi, stylistické rukojmí sugerující odbornost pisatele. Zkreslený obraz pojmu slibovala narušit obratně sestavená sbírka Olgy Stehlíkové a Milana Ohniska alias „debutující“ Jaroslavy Oválské. Jejím programem není, jak by název mohl naznačovat, apologetika imaginární entity plozené básnickým textem, ale, řečeno s Miroslavem Červenkou, hra s fikčním světem díla, jak jej (re)prezentuje „persona“ Jaroslavy Oválské, respektive její stýskání a skopičinky, nad nimiž trůní blazeovaná dvojhlavá saň autorského subjektu, vláčející nebohou Jarunu z ostudy do průseru a zpátky. Výstředními postoji a nemožnými činy Jaruna zosobňuje naši zhůvěřilou současnost, zároveň animuje otravně intelektuálské výboje autorského tandemu, které mají parodovat konstrukční úsilí básníků, kteří jím lakují svou tvůrčí bezradnost. Výborně! Háček vězí v tom, že legrácky se brzo obnosí, čtenář se unaví (například polysémickými či falešně etymologickými hříčkami prováděnými, kdykoli je to jen možné), Jaruna se utopí v perifrázích básnické výpovědi a „vytříbená zábava“, vyráběná v ironickém bezčasí, zvolna přejde v postmoderní kocovinu, při níž rozpustilé hihňání vystřídá cynické škytání.

Martin Lukáš

Tomáš Sniegoň

Zmizelá historie. Holokaust v české a slovenské kultuře

Přeložila Zuzana Krotovychová

Argo 2018, 280 s.

Tomáš Sniegoň je v českém prostředí známý především jako novinář, který zdejšímu publiku referuje o dění v severských zemích. Povoláním je však historik. V devadesátých letech vystudoval ve švédském Lundu a dnes na tamní univerzitě působí v Centru pro jazyk a literaturu. Jeho kniha Zmizelá historie, která vyšla švédsky v roce 2008, následně v angličtině a teprve loni v češtině, se zabývá obrazem holokaustu v české a slovenské společnosti během „dlouhých devadesátých let“, tedy mezi lety 1989 a 2004. Sniegoň identifikuje čtyři ideálně­-typické narativy (československý komunistický, český národně­-liberální, slovenský národně­-katolický a slovenský národně­-evropský), které zároveň zasazuje do kontextu vývoje v západní Evropě i Spojených státech. Tyto narativy nabízejí různé pohledy na první republiku, zahájení války i její vyústění. Podle Sniegoně je však spojuje to, že holokaust stavějí spíše na okraj příběhu a zdůrazňují zejména postavení Čechů, respektive Slováků jako kolektivních obětí. To platí nejen pro osudy Židů, ale zejména Romů: ani český národně­-liberální narativ nepřiznává český podíl na jejich utrpení. Knize škodí kostrbatý jazyk, jenž se bohužel týká i překladu některých analytických pojmů. I tak jde ale o zajímavou práci, která se jednak věnuje nepříliš probádaným oblastem politiky (paměti) devadesátých let, jednak přinejmenším v českém případě pomáhá dekonstruovat vžité představy o národních dějinách.

Jakub Vrba

Jaroslav Kučera zblízka

Režie Jakub Felcman, Tomáš Michálek, ČR, 2019, 66 min.

Premiéra v ČR 4. 4. 2019

Jaroslav Kučera patří k nejvýznamnějším českým kameramanům. Snímal klasické filmy české nové vlny i špičkové populární snímky normalizační éry – příkladem jsou vizuálně velmi výrazná díla Až přijde kocour nebo Sedmikrásky. V posledních letech byla jeho osobnost znovuobjevena díky knize a výstavě Mezi­-obrazy, která představuje Kučerovu pozůstalost včetně fotografických studií, experimentálních snímků i soukromých rodinných videí, tedy tvorby, jež má zvláštní, hraniční charakter, neboť stojí na pomezí mezi privátními a uměleckými počiny. Dokument Jaroslav Kučera zblízka se téhle části režisérovy tvorby v závěru také dotkne, v jádru je to nicméně především připomínka jeho nejslavnějších novovlnných filmů. Je však dramaturgicky uměřená a relativně chytře vymyšlená. Vyhýbá se biografickým údajům i širšímu kontextu a nabízí jen komentovaný sled Kučerových filmových obrazů. Profese kameramana je pro kinematografii klíčová, ale její reflexi nebývá věnován příliš velký prostor. Podívat se na klasické snímky šedesátých let kameramanskou perspektivou je proto osvěžující. O Kučerově práci v dokumentu mluví jeho spolupracovníci a lidé z různých filmových profesí, ale také filmoví historikové. Občas dokument sklouzne do trochu vyprázdněných adoračních frází, ale často se objeví postřehy, které obohatí naše vnímání leckdy notoricky známých děl. Předpokládá se ovšem, že se divák v české nové vlně a v kinematografii obecně dobře orientuje.

Antonín Tesař

Lőrinc Borsos

The Third Half

Galerie TIC, Brno, 20. 2. – 4. 5. 2019

„Jeden ze základních principů logiky, zákon o vyloučení třetího, stanovuje, že jeden ze dvou protichůdných výroků musí být pravdivý. Neexistuje třetí, prostřední možnost.“ Tento logický princip vyvrací Lőrinc Borsos, fiktivní androgynní entita s vlastním kreativním vědomím, kterou v roce 2008 vytvořila maďarská tvůrčí dvojice Lilla Lőrinc a János Borsos. Pohlaví, sexuální orientace a intelekt této entity jsou charakterizovány bipolaritou, ale jak název výstavy napovídá, syntéza dvou opačných pólů byla doplněna o svou třetí část, neboť dalším spolutvůrcem se stal Daniel Hüttler. Hlavním motivem je černá barva a její symbolické významy. Výraz „black“ totiž ve staré angličtině označoval lesklou „dobrou čerň“, která světlo odráží, na rozdíl od matné „špatné černi“, zvané „swart“. Černá přitom v kombinaci s různými materiály a předměty (email, tuš, lak, koberec) dostává nové, nečekané kontexty. Celkový koncept výstavy, v němž kromě logických axiomů autoři řeší také „zákon identity“ a „paradox homunkula“, je ale natolik překombinovaný, že se ve výsledku poněkud ztrácí hlavní sdělení (zrušení dichotomie světa). Nicméně práce s optickými a haptilními kvalitami děl je působivá. Výstava plná fetišistických objektů postupně graduje až k poslední místnosti, kde je k vidění skvělá instalace Trinity Model (Version II): na protilehlých stěnách vytvářejí rudé paprsky laseru v černočerné tmě výmluvná slova „I AM… WHO U R“.

Petra Willerthová

Johann Wolfgang Goethe, Jan Klata

Faust

Divadlo pod Palmovkou, Praha, psáno z reprízy 1. 4. 2019

„Grapefruit proslavila americká sexpertka a odbornice na felaci a orální sex Auntie Angel z Chicaga, která přišla na to, že když se toto ovoce rozpůlí, do jedné z polovin se vyřízne otvor a ten se nasadí na penis, dá se s ním jezdit nahoru a dolů,“ informovaly v polovině dubna svou neotřelou a autorsky výraznou formou Novinky.cz. Polský režisér Jan Klata v Divadle pod Palmovkou tuto ovocnou evokaci vnějších rodidel doplnil o kiwi, mandarinku a avokádo a vložil ji do svého výběru z prvního i druhého dílu Fausta – spolu s výsměchem psychickým nedostatkům světců (v Česku, které křesťanství vzpomíná jen ve chvíli, kdy potřebuje oponovat stále nepřicházející muslimské invazi, vskutku odvážný tah), obsazením drobné herečky potácející se na botách­-kopytech do role Mefista, zmrzačením Markétky (v zaslepenosti lze zbožňovat i kripla, sic), realtime snímanou projekcí a pár výrazně spektakulárními obrazy (sošky panenky Marie levitující v závěrečné scéně). K výše uvedenému si ještě musíme přimyslet covery starých hitů, u nichž se můžeme prvních pár vteřin bavit – asi jako při poznávačce vypreparovaných mrtvol v kabinetu přírodopisu. To je přibližně vše, co z více než tři hodiny tažené kaše uvízne v paměti. Utrpení násobené trapnosti diváky snažící se vsáknout do polstrování sedadel sice nebývale sbližuje, iniciační rituál lecjakého vysokoškolského bratrstva by ovšem posloužil stejně dobře jako tahle provokace polského diváka uvedená v bezpečí libeňské křižovatky a byl by přitom pro mučitele i mučené jistě zábavnější.

Marta Martinová

Death in June

Essence!

CD, New English Recordings 2018

Ačkoli není občas na škodu cítit se na tomto světě jako ryba ve vodě, poslední deska neofolkového projektu Douglase Pearce je přesně ten případ, kdy hrozí, že si při poslechu začnete připadat jako voda v rybě. Z hlediska používání prověřených postupů a ingrediencí patří do stejného ranku jako aktuální tvorba projektu Current 93 Pearceova bývalého přítele Davida Tibeta. Dvanáctistrunná akustická kytara, minimalistické klávesy, zvonky, ornamentální ruchy a smyčky, melancholické melodie i temně romantické texty silně připomínají alba Death in June z první poloviny devadesátých let, a třebaže využití elektrické kytary je příjemné osvěžení, ven z ryby vás to nedostane. Těžko říct, co je smutnější, zda to, že někdo dělá pořád ty samé věci, nebo skutečnost, že skoro nikdo vlastně o nic nového nestojí. Nebylo by ale nakonec smysluplnější netvořit vůbec nic? Vzhledem k tomu, že klíčovým tématem provázejícím celou Pearceovu kariéru je exploatace, obraťme pozornost k pražskému katu Mydlářovi, jehož kápi si skupina vypůjčila na obal. Když Mydlář popravoval v roce 1621 české pány, po jedenáctém stětí měl už zcela tupý meč a po osmnácté exekuci byl natolik vyčerpaný, že musel nejprve pověsit tři měšťany, kteří měli přijít na řadu poslední, a až poté setnout šest zbývajících hlav. Mydlář pak úspěšně pokračoval v dráze staroměstského kata až do roku 1632, kdy poprvé minul a odešel na odpočinek. A kdy si odpočine Douglas Pearce? Najde stárnoucí cvalík s knírkem, který se zamiloval do choroby, svou Nemesis?

Jan Klamm