O jeho světovosti jsme nevěděli

Je známo, že jste náruživý šachista. Jedná se o genetickou vlohu, která prochází celým nabokovovským rodem?

O tom, jaký byl vztah mého otce Rostislava k šachům, nemám zdání. Ale jeho otec Boris Petkevič byl, pokud vím, v meziválečné Praze výborný šachista. Nepamatuji si, že bych s otcem někdy hrál, byl jsem moc malý, když v roce 1960 ve svých devětadvaceti letech zemřel. Rusové ovšem mají – jak známo – šachy v krvi. Mě naučila šachům babička Olga Petkevičová, za svobodna Nabokovová, v mých pěti letech a už odmalička jsem k nim tíhl. Jedním z nejkrásnějších dárků, jaké jsem kdy v životě dostal, byl sborník Sovětská šachová studie, který mi darovala babička a z něhož čerpám od svých deseti let až dodnes.

Jak se část Nabokovovy rodiny sžila s českým prostředím? Nehrozilo vaší babičce po skončení války odvlečení do Ruska?

Část rodiny přišla do Československa v prosinci roku 1923, tedy až téměř po dvou letech od smrti Vladimira Dmitrijeviče Nabokova, který byl 28. března 1922 zavražděn v Berlíně. Žila tady dost chudě, ale byla podporována prostředky z velkorysé Ruské pomocné akce, oficiálně zahájené roku 1921. Někteří členové rodiny si také přivydělávali vyučováním a kondicemi. Jelenu Ivanovnu Nabokovovou podporoval i její syn, spisovatel Vladimir Nabokov, který ji také brával s sebou do Berlína, kde do roku 1937 žil. Rodina měla finanční těžkosti, ale obecně řečeno, československý stát se o emigranty z východu, o Rusy, Ukrajince a příslušníky dalších národností, kteří žili na území bývalé carské říše, postaral opravdu velkoryse, dobře si totiž uvědomoval, že se vyplatí podporovat příslušníky elity, tvořící většinu emigrace. Potomci tehdejších emigrantů na to ještě dnes s dojetím vzpomínají. Soudím, že soužití s českým prostředím bylo za první republiky dost bezproblémové.

Po válce si příslušníci Smerše [zvláštních jednotek sovětské vojenské kontrarozvědky Smerť špionam – pozn. aut.] přišli pro mého dědečka Borise, ten už ale byl dávno v Anglii, neboť dobře věděl, co by ho v případě osvobození protektorátu Rudou armádou čekalo. Nepochybně by ho ihned zlikvidovali, protože v občanské válce bojoval proti bolševikům. Co já vím, tak zatkli mou babičku Olgu, ale kupodivu ji brzy pustili. Měla štěstí – na rozdíl od mnoha dalších emigrantů, z nichž někteří byli vražděni už 11. května 1945, jiní odvlékáni do SSSR. Jednou z prvních obětí bolševické brutality byl například diplomat Vladimir Rafalskij, znalec desítek jazyků, či spoluprojektant Jiráskova mostu Michal Kovalovskij. Zadržen byl také armádní generál Sergej Vojcechovskij, jeden z nejvýznamnějších československých vojenských představitelů. Zatčených přibývalo – do konce roku 1947 bylo zadrženo okolo tisíce osob.

Zanechala vaše babička Olga nějaké vzpomínky na své dětství ve Vyře a Petěrburku?

Pokud vím, žádné vzpomínky se nedochovaly, aspoň jsem je u babičky nikdy neviděl. A o svém dětství toho mnoho nevyprávěla. Teď lituji, že jsem se jí na to v době, kdy už jsem bral rozum, a hlavně později, nevyptával.

Pěstovali jste v rodině kult spisovatele Vladimira Nabokova, o němž mladší sestra vaší babičky Jelena mluvila výhradně jako o „mém bratru spisovateli“?

Ne, žili jsme za železnou oponou, a tak jsme si neuvědomovali, jak významným spisovatelem Vladimir Nabokov je. Babička ovšem měla doma několik jeho knih v anglickém originále – Bledý oheň, Lolitu, Promluv, paměti… Já jsem se ve svých osmnácti letech učil anglicky třeba právě četbou jeho autobiografie Promluv, paměti. Byla velmi obtížná a až po čase jsem si uvědomil, jak dokonale musel Nabokov umět anglicky, když dokázal napsat tak jazykově vytříbenou knihu. Upokojilo mne, že když jsem se na to zeptal svých amerických vrstevníků, s nimiž jsem se v Praze přibližně v roce 1972 setkal, sdělili mi, že i pro ně je kniha obtížná. Ani nevím, jak se sem mohli za normalizace, která byla už v plném proudu, dostat…

Mám dojem, že ani moje velmi vzdělaná a jazykově vybavená maminka za totality Nabokova neznala a nic o něm nevěděl ani můj nevlastní otec, literární historik Jaroslav Med. V češtině v té době neexistovalo z Nabokova nic, s výjimkou jedné či dvou povídek, uveřejněných v časopise Světová literatura. O žádném kultu tedy nelze mluvit, a babička, která jeho díla četla, se o bratrovi skoro vůbec nezmiňovala.

Kdy jste se tedy seznámil s Nabokovovými romány a který z nich máte nejraději?

Většinou až po roce 1990, již ve svobodné republice, která se konečně zbavila perverzního stalinismu. Už jsem se zmiňoval o memoá­rech Promluv, paměti. Ty jsem četl i rusky pod názvem Drugije berega – Jiné břehy – a česky pak ve skvělém překladu Pavla Dominika, takže jsem z nich měl trojí požitek. Dále je to Pnin a velkolepý poslední ruský román Dar. Moc pěkné jsou i povídky. Lolitu jsem nikdy nečetl, zčásti proto, že jako ortodoxní katolík jsem dost prudérní, zčásti z toho důvodu, že mě tematika knihy nezajímá.

Když jste četl ruské romány Vladimira Nabokova, v nichž se porůznu objevují reálie a detaily pospolitého života rodiny, k níž patřila i vaše babička a váš otec, zakoušíte cosi jako „sebepoznávání“? Čtete je jinak než díla jiných autorů?

Ano, asi mám k Nabokovovým pamětem a ruským románům obecně bližší vztah než k dílům jiných spisovatelů. Naplňují mě touhou poznat život vyšší společnosti v carském Rusku, který bych jako dítě docela rád prožil, neboť Nabokovovi si podle mě mohli dovolit ideální výchovu, žijíce v blahobytu a ­úplné zajištěnosti. Mé dětství bylo ovšem také šťastné – ač prožívané v kontextu všudypřítomného komunistického marasmu a devastace veškerých hodnot. Konfrontace například zmíněných pamětí s dějinnou realitou toho, co po období idylického dětství mých předků následovalo, tedy bolševické revoluce, občanské války a pak státního teroru, mi nahání hrůzu – je obtížné představit si větší kontrast. Děsivé je i to, že v bývalém carském Rusku byla zcela vyhlazena šlechta, nebo byla nucena emigrovat. Čímž nechci říci, že si její počínání ještě za cara nějak idealizuji.

Vazbu na své předky pociťuji především prostřednictvím jazyka. Jak stárnu, stále víc se mi líbí ruština, k níž – jako rodné řeči – mám intimnější vztah než k jazykům, kterým jsem se učil intelektuálně, nikoli odmalička v přirozeném prostředí. A pak už je jedno, čtu­-li Dar či Promluv, paměti, nebo třeba Turgeněva či Čechova.

Nabokovova próza je dílem skvělého stylisty. Které z překladů Nabokova, k nimž jste se dostal, pokládáte za nejadekvátnější?

Já znám vlastně jenom překlady do češtiny, případně autorizované překlady anglických originálů do ruštiny. Nikdy jsem nečetl Nabokova třeba francouzsky nebo německy. Z českých překladů vynikají ty od Pavla Dominika. Přesvědčivě dokládají, kolik toho musí překladatel o autorovi znát, aby se vůbec mohl překladu odvážit. Třebaže sám překládám, i když spíše naučnou literaturu, nebyl bych schopen Nabokovovy texty tlumočit – přece jen nejsem „nabokoved“. Kdysi mi Pavel Dominik navrhl, abychom přeložili Dar spolu, ale to se ukázalo být nad mé síly. Nejde jen o jazyk, ale právě o důkladnou a všestrannou znalost autora, navíc tak enigmatického, jako byl Nabokov. Po dvou stránkách jsem to vzdal. Někdy s Pavlem Dominikem diskutuji o různých překladatelských jemnostech a nahlížím, jakou precizností, erudicí, smyslem pro detail a hlubokým chápáním Nabokovova života, založení i literárního stylu musí být překladatel vybaven, aby co nejadekvátněji přeložil tak složitého a záhadného autora.

Jste jedním z mála žijících potomků nabokovovského rodu. „Vytěžují“ vás proto literární vědci? Vyplývají z toho pro vás nějaké společenské povinnosti?

Ani ne tak literární vědci, jako spíše novináři a lidé zajímající se o Nabokovovo dílo či pečující o jeho odkaz. Nedávno například ruská televize natáčela v Praze dokument o ruské meziválečné emigraci. Nebo se teď aspoň na dálku angažuji ve snaze zachránit další trvání Nabokovova muzea ve spisovatelově rodném domě v Petěrburku. Počet zaměstnanců se redukuje, v muzeu pracuje pouze ředitelka – mimochodem výtečná žena! – a ještě jeden pracovník a na Petěrburské státní univerzitě není po příchodu nového rektora vůle ­muzeum dále podporovat. Je to hrozné, uvážíme­-li navíc, že právě v těchto dnech, 22. dubna, si připomínáme sto dvacet let od spisovatelova narození. Podepsal jsem aspoň dopis ministru kultury za záchranu muzea. Je děsivé, jak v putinovském Rusku zacházejí s výsostným kulturním dědictvím. Čím větším než starou kulturou se současné Rusko může prezentovat?

Vaše překladatelské dílo je poměrně rozsáhlé. Kterých titulů si ceníte nejvíce? A které byly překladatelsky nejsložitější?

Přeložil jsem téměř třicet knih z různých jazyků, hlavně z němčiny, kterou pokládám za překladatelsky nejvděčnější. Překládám knihy z oborů, jako jsou dějiny, náboženství, filosofie, etika, jazykověda, politologie, výjimečně literaturu beletristickou. Před přibližně pětadvaceti lety jsem například přeložil knihu Po stopách Ježíšových od východoněmeckého katolického kněze Gerharda Krolla. Je to rozsáhlá faktografická a výpravná kniha o Svaté zemi v Ježíšově době. Sám jsem se z ní hodně poučil, kniha mě dokonce přiměla učit se řečtině Nového zákona, ponořit se do knih historiografických, do biblistiky… Přeložil jsem také spolu se dvěma výtečnými překladatelkami Dagmar Pohunkovou a Danie­­lou Blahutkovou knihu Židovství od švýcarského teologa Hanse Künga. Z beletrie jsem přeložil velmi obtížné Ohromné maličkosti od Gilberta Keitha Chestertona, ze svého oboru pak knihu Jindřicha Tomana Příběh jednoho moderního projektu. Pražský lingvistický kroužek 1926–1948. V současnosti překládám dvě životopisná díla o Kristu: z francouzštiny Život Ježíšův od francouzského nobelisty Françoise Mauriaka a spolu s vynikajícím překladatelem Karlem Šprunkem slavné dílo Pán od německého filosofa a teologa Romana Guardiniho. Z němčiny překládám také Křesťanství, rozsahem obrovské dílo o tisíci stranách od zmíněného švýcarského teologa Künga.

Nakladatelství Paseka prý uvažuje o vydání překladu Nabokovových literárněvědných přednášek…

Ano, záměrem Paseky je vydat přednášky, které Vladimir Nabokov pronesl ve čtyřicátých a padesátých letech na předních amerických univerzitách Wellesley, Stanford, Cornell a Harvard. Jsou to mimořádně hluboké literární eseje, které vrhají velmi osobité světlo na vybraná díla ruské i světové literatury. Na tomto projektu se hodlám podílet jako překladatel a editor a velmi se na něj těším. Světově proslulý spisovatel se v úžasných studiích zamýšlí nad dílem svých předchůdců – Puškina, Dostojevského, Gogola, Turgeněva, Kafky, Austenové, Joyce a dalších.