Tanec jako prožitek těla

Česká taneční platforma, představující, co pozoruhodného vzniklo za uplynulý rok na poli domácí tvorby, svůj již pětadvacátý ročník absolvovala na několika místech Prahy, vesměs spojených s alternativním divadlem – ve Studiu ALTA, Alfredu ve dvoře, Centru současného umění DOX, La Fabrice, Studiu Hrdinů a Veletržním paláci. Podobné akce se konají i v dalších zemích Evropy, slouží vzájemné informovanosti a dávají mladým tanečním umělcům příležitost k zahraničním angažmá i dalším profesionálním zkušenostem.

Letošní ročník bychom mohli pojmenovat „sezónou prožitku těla“ podle několika výrazných představení, jejichž výpověď závisela na ponoru tanečníků do vlastního těla a hledání jeho jemných pocitových a výrazových nuancí. Šlo převážně o hraniční žánry a komorní formy – polovinu programu představovala sóla, což u oboru, který mimo jiné přináší prožitek pospolitosti, není úplně zdravý stav. Věřím ale, že za to nemůže nějaký zatvrzelý autismus našich mladých tanečních umělců, nýbrž nemožnost dosáhnout na dostatečné finanční prostředky pro velkorysejší a zalidněnější produkci.

Jemné odstíny rovnováhy

Následovat nebude referát o všem, co bylo letos k vidění; zaměřím se na jmenovaný rys – prožitek tančícího těla. Nejpozoruhodnějšími sóly se představili letošní vítěz Platformy Viktor Černický se svým Pli a Martin Talaga s loňským vítězným Faunem. Prvně jmenované dílo se nachází na pomezí instalace, performance a nového cirkusu, ve kterém se jediný aktér pouští do nonsensové rekonstrukce svého světa. Hromadí na sebe kancelářské židle, které tvoří scénografii, a staví z nich malou babylonskou věž. Ta postupně přeroste svého tvůrce a dostávat další a další křesílka nahoru je už zapeklité. Klaun bez nosu to ale vtipnými manévry zvládá, a někdy na věž i sám vystoupá. Na principu absurdního zmnožení tak vytváří v zásadě cirkusový skeč.

Celá ta činnost je contradictio in adiecto – klauniáda i koncept zároveň. Ale obě stránky výkonu jsou autentické. Bojíte se jako v cirkuse: může (to) doopravdy spadnout. Černický si tedy vzal z cirkusového umění jeho autenticitu. Avšak výtvarný řád a upnutost na jeden motiv jsou zase antisepticky konceptuální. Tanečník diváka soustřeďuje na stále jemnější odstíny rovnováhy – rovnováhy, která se neměří měřítky a přístroji, ale vnímá se skrze prožitek citlivého těla. V mezičasech stále náročnějšího eskamotérského výkonu udržuje klaun Černický v nohou ustavičně tepající taneční ostinato.

Faunova melancholie

Martin Talaga uvedl jakožto vítěz minulé Platformy v elegantním bílém prostoru Malé dvorany Veletržního paláce své loňské vítězné sólo Faunus. Talagův Faun je intuitivní přírodní bytost živočišné senzitivity a zároveň jakési zranitelné nevinnosti. Performer si obléká kostým­-nekostým a dává divákům velký dar své nahoty. Je to výmluvná výpověď, neboť nahé tělo obsahuje řadu informací, které oblečené tělo postrádá. Udržuje diváka v ustavičné pozornosti a střehu; pro diváka – stejně jako pro performera – je to nesamozřejmá situace, oboustranně náročná. Nahota nám sice performera emocionálně přibližuje, ale zároveň vzájemný stud obě strany pomyslné rampy vzdaluje. Hodně pomáhá galerijní prostor – licence nahoty je v něm samozřejmější. Z nahého těla je těžké spustit oči, je uhrančivé jako černý voják pro Viktorku. A tak se divák okamžitě ponoří do velmi komplikovaných duševních pochodů.

Faun je bytost napůl lidská, napůl živočišná, instinktivní. Původní Nižinského Faun (1912) způsobil ve své době skandál, jelikož dost explicitně naznačoval erotické téma – zobrazoval Fauna jako bytost silně eroticky toužící. Talagova nahota vyjadřuje naopak soulad s přírodou. A k tomuto čtení nás vedou i scénografické prvky: přírodniny, části rozeklaného větvoví – krásné, velké kusy stromu. To ony jsou zde předmětem Faunovy touhy. Faun se touží větvemi proplést, snad s nimi docela splynout, ztratit se v nich. Možná však, že se Talaga chce proměnit i v jelena, neboť někdy zvedá nad hlavu rozeklané větve připomínající paroží. Může to chvílemi působit eroticky, ale jde to dál, za erotickou touhu, k ne­­utišitelné, bytostné melancholii všelikého těla.

Hudba, trans, let

Tanečnice Tereza Hradílková propůjčila svou krásu postavě hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové a její známé intenzivní senzitivitě v díle nazvaném Nepřestávej. Připomenu, že Hradílková naposledy zazářila jako tvůrkyně představení Švihla (2016), v němž vede monolog za stálého skákání přes švihadlo. Nyní se, v napojení na hudebníka Floexe, uchýlila k minimalistickému přístupu: reagovala na hudbu jemnými, introvertními akcemi a poskytla diváku vedle vjemu krásy i pohled na prožívající tělo. Na jeho dech, jeho vlnění, jeho náhlé impulsy. Vytvářela pohyby na půl cesty, zamyšlená a zasněná gesta, neurotická zneklidnění. Až příliš úzkostlivě se vyhýbala popisnosti, ke které by role dirigentky mohla svádět, a tak v divákovi nakonec zanechala i hlad po obsažnější a intenzivnější pohybové informaci.

V krásné scénografii režiséra Petra Boháče, tvořené širokým kruhem zapíchnutých šípů a zkratkou kostela v podobě několika schůdků a zvonu nad nimi, tři ženy – Cécile da Costa, Kristýna Šajtošová, Markéta Vacovská – zakoušejí svou vzájemnost sesterskými doteky v tanci vydechujícím harémovou atmosféru. Jde o představení Constellations II. Time for Sharing, v němž se mísí prožitky citlivých těl s prožitkem času. Je to citlivost sama.

Za speciální zkušeností těla se vydala Soňa Ferienčíková v představení Everywhen, která v ustavičné rotaci směřovala k transu, a hledala tak, jakoby ve zpětném zrcátku, svou minulost. Trans je zvláštní, krajní stav těla, a přestože ke skutečnému transu dojde málokdy, je stále úběžníkem každého tance. K závratnému zakoušení letu se probírala v představení Leť i tanečnice Markéta Stránská. Její touha po tanci jako letu je o to silnější, že tančí s francouzskými holemi o jedné noze. Stránská je zkušená a inteligentní tanečnice – už v roce 2016 byla mezinárodní porotou nominována na Tanečnici roku za účast v díle Jara Viňarského Chybění, které rovněž tematizovalo její zvláštnost.

Možná by někdo mohl namítnout, že jakýkoliv tanec je bez prožitku nemyslitelný, není však tomu tak. I v jevištním tanci 20. a 21. století se střídají vlny vroucnosti s vlnami „kýč“ odmítajícího chladu, odtažitosti a technicistnosti. Nyní, zdá se, plujeme na emotivnější vlně.

Autorka je taneční publicistka.