Tělo samo je příběhem

Působíte jako tanečník­-intelektuál. Není spojení intelektu a tance neobvyklé?

Možná existuje představa, že tanečníci nepřemýšlejí. Snad je to povahou tance samotného – je to jiný typ prožívání než ten racionální. Zatímco sledování divadelního představení se v lecčems podobá čtení románu, kde je vše logické a obsahu se dá rozumět v rámci dějovosti či psychologické motivace, tanec víc připomíná báseň. Nelze říct, co se stalo, nezáleží na příčinných souvislostech či ději, fungují tam jiné zákonitosti, které celek drží pohromadě – tělo, kinestetika, pohyb, který je společně zakoušen.

O představení Pli, za které jste získal hlavní cenu na letošní České taneční platformě, se v anotaci říká, že je inspirováno Gillesem Deleuzem a jeho pojetím záhybu, kterým francouzský filosof reflektuje Gottfrieda Leibnize. Je filosofie běžnou inspirací současného tance?

Sám jsem viděl třeba duet Vocazione all’Asim­metria s Franceskou Foscarini inspirovaný Lévinasem, Jaro Viňarský svému Touch of the Open říká „tělesný esej“. Není to tak neobvyklé. Pli ovšem nevnímám jako tematizaci filosofického textu. Na Deleuze jsem narazil v průběhu zkoušení, nicméně mě ovlivnil natolik, že se stal jádrem představení. Otestoval jsem jeho myšlenky tancem. Když jsem v Parolapoleji, své předchozí inscenaci, pracoval s dvěma tyčemi a všude jsem viděl jen linii a rovné čáry, napadlo mě, zda je možné pracovat na typu představení, kde nic není rovné, ale naopak zahnuté – zkrátka založené na záhybu. Druhou inspirací Pli byla představa úsilí, které je příliš velké na to, aby se dalo zvládnout, a které přesto stále trvá.

Deleuze mluví o tom, že baroko je doba, kdy docházelo k horečnému úsilí odhalit principy, jež by potvrdily váhu teologie. Najdeme i v Pli takové násobení principů?

Deleuze popisuje Leibnize jako podivuhodnou postavičku, která neustále vymýšlí nové principy, jimiž snaží přesvědčit sám sebe i ostatní o existenci Boží, a pokud někdo zpochybní jeho myšlenku, on vymyslí další princip, kterým zpochybnění přebije. Připadalo mi to v něčem velmi hravé, není to žádná sedavá filosofie. To představení jsem udělal naprosto čisté, během prvních sekund jsou rozdány všechny karty. Jednoduchý pohyb a jednoduchý objekt se neustále skládá, rozkládá a překládá, takže zmnožené je tam vše, co jde.

Žádná sedavá filosofie? Proto ta kupa židlí?

Židle je použita ve všech významech, jen ne těch sedavých. Když jsem Pli prezentoval v Žilině, někdo zmínil Esej o židli od Daniely Hodrové, kde se autorka ptá, jak se židle stává židlí: co determinuje židli? Její tvar, nebo funkce? Je židle vždycky židlí, nebo jen pokud na ní někdo sedí? A pokud ji někdo opustí, stává se něčím jiným? V Pli právě pracuji s něčím, co rozpoznáváme jako židli, ale nepoužívám to tak.

V Parolapoleji ale nešlo tolik o objekt, jako spíš o abstraktní linii. I tam jste akcentoval rozdíl mezi prostředkem a tématem vyjádření?

Za tu dobu, co se tématem zabývám, jsem narazil na spoustu věcí, které se staly jeho součástí. Nejprve mě zajímala tyč, postupně jsem objevil, že mě baví i pád, a nakonec jsem došel k otázce, zda je jednání člověka reakcí na okolí, či zda člověk koná sám za sebe. Ne­­ustále odporujeme gravitační síle – už jen tím, že stojíme nebo sedíme, se neustále přizpůsobujeme okolním silám. A tyče v Parolapoleji byly impulsem k pohybu.

Není tedy Parolapolea protichůdcem Pli, které představuje vyšponovanou aktivitu – marné snažení?

Nemám dojem, že se to bije. Je snad rozdíl mezi tím, že teď sedím na židli a odporuji pádu, a že jsem zdvihl hrnek? I odporování pádu je aktivní – pokud přestanu být aktivní, moje postava se zhroutí na zem. Nový cirkus pracuje s tím, že skrze performera procházejí různé vnější síly. Strach, že někdo může selhat a spadnout, je v cirkuse mnohem větší než kdekoliv jinde. Rozumím tomu, že se i o mých inscenacích někdy říká, že jsou novocirkusové, protože v jedné se s gravitací pracuje tematicky a druhá je na možnosti zhroucení založená.

Takže rozdíl mezi tanečním a novocirkusovým představením spočívá v tom, že se v cirkuse víc riskuje?

Rozdíl mezi tancem a cirkusem podle mě spočívá v tom, že cirkus je primárně spjatý s objektem – tak, že s ním člověk manipuluje nebo objekt využívá, aby ukázal svoji artistnost, zatímco v tanci je vztah mezi performerem a objektem ambivalentní a spíše vyrovnaný. Žonglér dokáže velmi schopně manipulovat s objekty a to nás dovádí k úžasu, protože my tuto schopnost postrádáme. V tanci v první řadě nejde o objekt, přestože já sám s ním pracuji. Jsem někde na hraně těch oblastí, a možná, že kdyby přišel na Pli výtvarník, označil by ho dokonce za výtvarnou performanci. Pracuji zkrátka s divadlem těla, které je spektakulární a je fascinující se na něj dívat. Tělo samo o sobě je příběhem.

V čem se pak liší výtvarná a taneční performance?

Myslím, že podstatný je kontext, ten ovlivňuje způsob čtení. Určitou dobu jsem uvažoval o tom, že by Pli bylo performancí hranou v galeriích. Pli má silnou vizuální stránku, nakonec je však stavěno choreograficky v tom nejzákladnějším smyslu – jako organizování těl v prostoru a čase. Nevím, jakou podobu bude mít moje další inscenace. Třeba se za dva roky budu zabývat plaváním. Odpovědět na tuhle otázku by znamenalo dívat se na věc svrchu, jako na příběh, který směřuje z bodu A do B. Tak to ale nefunguje. Každý zažije tolik náhod, které ho postrčí tam či onam. Když jsem byl v Itálii, setkal jsem se tam s tanečníkem Alessandrem ­Sciarronim a viděl jeho představení Chroma, v němž se tři čtvrtě hodiny jen točí. Vyprávěl nám potom, že vystudoval alternativní divadlo, deset let hrál v divadelním souboru a najednou se jednoho dne začal točit – nejdřív to vydržel dvě minuty, pak pět, deset, třicet, až vzniklo to představení. A někdo mu řekl: Poslechněte, to je vlastně taneční performance, co kdybyste to nabídl nějakému tanečnímu festivalu? A tak rozeslal DVD na pět festivalů a čtyři mu odpověděly, ať přijede. Stal se z něho choreograf Národního baletu v Lyonu, kde učil baleťáky, jak se mají točit… Se mnou to bylo podobné. Neplánoval jsem být tanečník, až ve třiadvaceti jsem se rozhodl, že se začnu hýbat. Ale nejde jen o náhodu, sám jsem tomu musel podat ruku.

Otázka, jestli má umění něco měnit ve společnosti, vás nezajímá?

Pokud má někdo potřebu vyjádřit se umělecky ke společenské či politické situaci, ať to udělá. Mě baví dělat věci, kterým není možné racionálně rozumět, ale dotknou se vás jiným způsobem a časem třeba uzrají v artikulaci nějakého tématu. Občas vidím představení, která jsou tak tezovitá, že v nich nakonec nezůstane žádný prostor pro vlastní vstup diváka – hovoří třeba o tom, jak nadřazeně se Evropané dívají na Asii. To by šlo jistě napsat do novin, ale proč o tom dělat divadelní představení a proč podceňovat diváka a jako školáka ho pořád jenom poučovat?

Mají tedy umělci nějakou zodpovědnost za podobu světa?

Možná existuje představa, že bychom coby umělci měli vědět vše lépe než ostatní. Nikdo na sebe nemůže vzít zodpovědnost za druhého. Každý intenzivně prožívá svět a sám sebe v něm a jeho myšlenky a pocity jsou stejně hodnotné a autentické jako ty umělcovy. Takže netuším, proč jako umělci máme pocit, že bychom měli být hlasem ostatních. Pokud budeme přebírat cizí zodpovědnost, nebo se naopak budeme tvářit, že ji nemáme, budeme nakonec volit superhrdiny, kteří nebudou respektovat žádná pravidla – jako je to v marvelovských komiksech a filmech.