Uteč z žánrových konvencí

Jordan Peele, původně komik a tvůrce úspěšného skečového pořadu Key & Peele (2012­­–­–2015), se stal mediální senzací poté, co jeho hororová satira Uteč (Get Out, 2017; recenze v A2 č. 10/2017) sklidila téměř nekritický ohlas odborné i laické veřejnosti a byla nominována na několik Oscarů. A jelikož anglo­-americká kritika věci ráda nafukuje, vytváří instantní mánie a dlouhodobě velebí snímky, které tematizují rasovou problematiku, případně bojují proti genderovým stereotypům, stala se z Peelova debutu diskutovaná událost. Když tvůrce ohlásil další snímek My, veřejnost automaticky očekávala suverénní dílo převracející žánrová pravidla.

Rozpadlí dvojníci

Zatímco ale Uteč stálo na pevném základu a režisérovi se povedlo přes drobná zaváhání vytvořit skutečně koherentní celek, My jsou spíše úpornou snahou rozvést daný koncept do širších souvislostí. Peele v jednom z rozhovorů prozradil, že jej ke vzniku filmu inspirovala jeho oblíbená epizoda z kultovního seriálu Zóna soumraku (The Twilight Zone, 1959–1964), jehož remake od streamingové platformy CBS All Access produkuje. Hlavní postava se v onom dílu shledá se svým dvojníkem. Tato jednoduchá premisa sice nabývá v dvouhodinovém formátu konkrétnějších a prokreslenějších kontur, přesto se zdá, že se film po většinu času snaží obhájit svou celovečerní stopáž hledáním způsobů, jak děj co nejvíce zahustit a vyplnit.

Pocit neucelenosti provází film na několika úrovních, nejvíce však kvůli žánrové ne­ukázněnosti, která už není tak organická jako v případě debutu. Skloubení společenské satiry, hororu a komedie tentokrát nepůsobí přesvědčivě – dané žánrové prvky vyznívají silněji v izolovaných segmentech, v nichž je na ně položen akcent. Například celá druhá třetina snímku, kdy je rodina v domě terorizována svými dvojníky, je až úsečně jednotvárná a předvídatelná, jelikož sestává z těch nejjednodušších klišé, z jejichž průhlednosti si už v devadesátých letech utahoval film Vřískot (Scream, 1996). Zde jsou však součástí naprosto neinvenční pasáže, která neposkytne ani žánrové uspokojení ani kýženou porci „hitch­cockovského“ napětí, které by vtáhlo diváka do dění. Film přitom nefunguje ani na rovině humoru, který tentokrát není tak podvratný a sklouzává k prvoplánovým vtipům, rozmělňujícím pracně budovanou temnou atmosféru a ubírajícím traumatické situaci, kdy jde rodičům i jejich dětem o život, na závažnosti.

Skleněná vize

Je to škoda, protože produkčně je snímek zpracován na vysoké úrovni (zejména kamera a hudba) a také herecký výkon držitelky Oscara Lupity Nyong’o se dá považovat za velmi zdařilý. Film je ovšem srážen k zemi nepropracovaným scénářem, který by býval potřeboval dramaturgický zásah. Peele zkrátka přišel s vizí, jež z hlediska nastavení fikčního světa, alegorického poselství a podaných narativních informací nedává valný smysl. Vznikl nekoherentní tvar, který se sice odlišuje od většiny současné hororové produkce, ale také se sám rozpadá.

Vlastně jde o podobně autorsky nabubřelý a polarizující film, jakým je letošní snímek Skleněný (Glass) režiséra M. Night Shyamalana, jenž byl také přesvědčen o sofistikovanosti a neotřelosti svého díla, nicméně přišel s tak naivním a doslovným pojetím (včetně vysvětlujícího monologu), že většina dění ztratila význam. Protože Uteč mělo nečekaný komerční a kritický úspěch, Peele se tentokrát patrně rozhodl být ještě ambicióznější a společensky ožehavější. Dílu to ale uškodilo. Kdyby si zápletku schoval do pětačtyřicetiminutové epizody svého restartu Zóny soumraku, možná by udělal lépe.

Autor je filmový publicista.