O nové sbírce Jana Škroba, která je jednou z knih nominovaných na Cenu Jiřího Ortena, už bylo řečeno mnohé. Zásadní ale je, že v knize operující bojovým étosem chybí jasné pojmenování cílů boje. Básník tak „moralizuje člověka, aniž by mu pořádně vysvětlil, co dělá špatně“.
Nová básnická sbírka Jana Škroba s chytlavým názvem Reál je šestašedesátistránkovým transparentem horlivě pokresleným manifestačními hesly. Jedno z nich pléduje pro upřímnost – „nazývejme/ věci pravými jmény“. Nuže, pojďme to zkusit.
Logorheia a hysterie
Dlouho jsem nečetl sbírku, která by tak plakátově „ztělesňovala“ paradox angažované poezie v obecném slova smyslu. Už sama prostá skutečnost, že se básně dělají ze slov, diskvalifikuje okázale sebestředný nárok Reálu měnit aktuální svět. Vhledem k autorově ambici vyslovit se k problémům současnosti, přesněji řečeno postavit se názorem, poučkou, truismem proti době, má v sobě tohle verbomanické podrývání vlastní výpovědi cosi až sebevražedného. Jsem ten poslední, kdo by možnosti poezie pohnout vědomím čtenáře a v důsledku i realitou jeho života zpochybňoval. Ale chrlení slov, které se zaklíná prolomením všech limitů a uvolněním vazeb mezi skutečností a fikcí, není než svůdným gestem. Chabě básník odolává snadnosti klást vedle sebe nerozlišeně levičácká provolání („líbám tě na krk proti kapitalismu“ – „líbáš mě na krk proti fašismu“ – „jsme silnější než všechen establishment“), biblické parafráze („je čas vstávat čas křičet do telefonu čas rozhazovat kameny“), totemy generační „ikonografie“ (Dračí doupě, Diablo, Halle Berry), banální průpovědi („není/ kouře bez ohně“, „pravé zlo má pevnou strukturu“, „kdo se povyšuje spadne z útesu kdo/ se ponižuje pochopí“) či víceméně zastřené osobní prožitky (z cest), které jsou za daných okolností čtenáři lhostejné. Proti námitce, že jsem právě něco vytrhl z kontextu, rovnou podotýkám, že kde se básník vědomě zříká hierarchie a kompozice, tam je kontextem všechno, co zde je.
Chápu, že verše Reálu byly napsány pro hlasitý přednes, rytmizovaný s patřičnou kadencí, aby zvuk byl stále víc než význam. Ale tady jsme na papíře. Hlas básníka tu supluje zalomení řádků, splývavou stavbu veršů nese tušená emoce, jejíž vratkost mají slova vyztužit, její trvání prodloužit. Čtenář chvatně ručkuje po slovech dál a dál, přes uzly veršových přesahů, až mu provaz básně náhle vyklouzne z ruky a on zůstane viset v prázdnu. Nápadná práce s enjambement je natolik mechanická, že je z ní po pár číslech protivná, předvídatelná macha. Básník tím dociluje „nečekaných“ spojení na poli jednoho verše, ale oblíbil si i další postupy. Přes několik veršů rozprostře zprvu neutrální sdělení, jehož závěr „uhne“ tak, aby ústilo k negativnímu smyslu – „nejvíc ze všeho je/ prý třeba navyšovat/ bezpečnostní opatření plést/ řetězy“. Jindy tělo básně prošpikuje úderným souslovím, které se jí vine jako proslulá červená nit. Naléhavost, psychedelie, rozumím. Ale bojím se, že venkoncem agitovaný mluvčí těchto logorheických veršů bude nařčen z hysterie.
Za co vlastně?
Fakt, že tady tak nemístně přikládám váhu básnickým technikám, je pro mě bohužel neklamným znakem toho, že v Reálu se děje všechno na povrchu, na rovině výpovědi. A to je pak buď, anebo. Nenabíhá si nakonec autor sám verši jako „jsem extremista a je to dobře sedím/ na parapetu piju cuba libre mluvím o/ boží přítomnosti přímo v těle“? Může jeho sbírka otřást uhověnou myslí postkapitalistického farizeje? Může tahle zkusmo nahozená obžaloba najít svého adresáta?
Ani sugesce kritického, válečného stavu není příliš přesvědčivá. Jako čtenáři jsme vrženi do všudypřítomného, permanentního boje, ale, pomineme-li vpravdě militantní propagandu, nevíme, proč přesně válka začala a kdo proti komu v ní stojí. Čteme tu verše „dobrá zpráva je že pořád máme/ za co bojovat“ – ale za co vlastně? U poezie, která chce mluvit na rovinu, mi jasné pojmenování cílů boje jaksi chybí. Nebo jím snad má být staronové naplnění evangelia, boj za „konec kapitalismu a všeobecné kněžství“? Někdo tu moralizuje člověka, aniž by mu pořádně vysvětlil, co dělá špatně.
Účinnost, a podle toho i úspěšnost Reálu je založena na proklamacích, kterým je třeba věřit. Spokojit se s nimi, troufám si tvrdit, dokáže málokdo, a kdo přece, tomu bych rád položil návodnou otázku: Kdys byl/a naposledy v kině? Básně, které se vymykají výše popsaným mechanismům nakládání se slovy a koncentrovaně vypovídají o určitém tématu tak, že jsem jim na moment uvěřil, jsem ve sbírce našel dvě – Holomráz a Tváří ke zdi.
Autor je literární kritik.
Jan Škrob: Reál. Malvern, Praha 2018, 66 stran.