Jak se vyrovnat s přítomností?

Inscenace Oči v sloup týmu Jiřího Adámka navazuje na dřívější tvorbu kolektivu – rozhlasovou Hru na uši (2018; k poslechu jako podcast na webu stanice ČRo Vltava) a projekt Skončí to ústa (2016), pracující s experimentální poezií šedesátých let. Všechny tituly dohromady tvoří volnou „trilogii smyslů“, trojici her s vnímáním, jak naznačují ústa, uši a oči obsažené v názvech jednotlivých realizací.

Oči v sloup do popředí stavějí zrak, pohled a tvář lidí pozorujících i pozorovaných. Tvůrci se inspirovali například vizuálními básněmi Jiřího Valocha, prací postkonceptualisty Jána Mančušky, tvorbou spisovatele Alaina Robbe­-Grilleta nebo dílem španělského barokního malíře Diega Velázqueze. S každým odkazem se pracuje v jiné souvislosti, prostřednictvím všech se však zdůrazňují elementární skutečnosti odehrávající se v divadle. Robbe­-Grilletův nový román, který se namísto dějů a postav zabýval popisem věcí a jevů bez logické souvislosti a časové následnosti, evokuje přenesení důrazu z figury na pozadí. Velázquezova slavná malba Dvorní dámy z roku 1656 zase zachycuje moment, kdy malíř za dohledu osazenstva madridského dvora portrétuje panovnický pár, který je na obraze přítomen pouze v matném odrazu zrcadla za umělcovými zády. Divák jako by se na plátno díval očima ztvárňovaných vládců. Podobně se v inscenaci Oči v sloup rozehrává vzájemná pozice herce a diváka. Během představení dochází k důkladnému průzkumu našich vjemů, tělesných pocitů a hnutí mysli. Zároveň herci komentují své prožívání role, kdy už v ní jsou a kdy ještě ne. Hra tak tematizuje vztah mezi divákem a hercem a povahu jejich interakce. Verbalizace prožitků přitom způsobuje jejich vyprázdnění, ale i znejistění, zbystření pozornosti. Tím dochází k posunu vnímání, k nucenému vyrovnávání se s okamžiky čisté přítomnosti, které nám v záplavě neodbytných myšlenek, pocitů a představ protékají mezi prsty.

Čekání na Lukrécii

Režisér Jiří Adámek a výtvarnice Zuzana Sceranková stavějí na síle minimalistického prostoru Studia Hrdinů. Čistotu rozlehlého sálu postupně narušují nadbytečné předměty, které pětice postav vrší, tahá, koulí, hází nebo sune. Objekty přitahují divákovu pozornost a celý výjev působí jako pohybová groteska doplněná o komentář toho, na co se všichni dívají.

V úvodu je osvětleno prázdné jeviště, což vyvolává očekávání. Herci nepřímo oslovují diváky tím, že předjímají, co která z postav udělá, a své počínání hodnotí ve stylu „co se stane, když udělám či neudělám toto a jaká bude vaše reakce“. Popisování prožívaného aktivizuje divákovo vnímání a jeho odstup od emocí. Dochází k holému uvědomění si viděného. Například konstatování, že všichni nesmyslně pozorují botu, zrcadlo či ramínko, diváky přiměje, aby se na dotyčnou věc opravdu podívali, což se ovšem stane předmětem dalšího komentáře. Tímto zdánlivě improvizovaným a neuspořádaným způsobem, který pracuje s pohledem, se rozvíjí textová linka. Pozornost však poutá především jedna věta: „Ach, hlesla Lukrécie a pohnula levou paží směrem k zátylku.“

Tuto sentenci, která představení otevírá, herci během večera opakují. Pohybová akce na jevišti se ale s jejím významem neustále míjí, krouží kolem ní, ale nikdy její obsah nenaplní. Opakování přesto budí dojem, že by věta mohla být klíčem k uchopení sledovaného. Zároveň ale dochází k vyprázdňování jejího obsahu. Kdo čeká, že by se nějaká Lukrécie třeba mohla objevit, je na omylu. V závěrečné části sice všechny postavy opravdu paží směrem k zátylku pohnou, a gesto se tak vizualizuje, význam obrazu to však nijak neposune. Žena v dlouhé sukni sedí s jednou nohou před a druhou za zrcadlem, hlavu má skrytou a zrcadlo jí dokresluje druhou polovinu těla, takže vidíme člověka bez hlavy. Rukou přitom pohybuje k pomyslnému zátylku, který zůstává mimo obraz vytvořený zrcadlem. Také muž s hlavou uprostřed sloupu v závěru dělá zmiňovaný pohyb paží. Sloup je v půlce rozdělen, část visí ze stropu, část stojí na zemi. A pak je tu kočička kývající tlapkou, která je nasvícena tak, že v pozadí jeviště vytváří pohyblivý stín.

Divák vidí víc

Pětice účinkujících oblečených do rozličných kostýmů, jako je drátěná košile, dlouhé šaty s vlečkou, stříbrná sukně nebo vévodský plášť, vykonává nejrůznější činnosti s množstvím zdánlivě nesouvisejících předmětů rozházených po členitém prostoru. Postavy si hrají s věcmi, ale i věci si hrají s postavami. Stejně tak se střídá, kdo je ve světle a kdo v přítmí, a rozvíjí se tak cyklická hra s prostorem. Hlava, tvář a oči jsou často zakryté, stejně jako je mnoho skutečností utajených našemu zraku – pohled totiž vždy můžeme zaměřit jen na jednotlivost, zbytek jsme schopni vnímat pouze periferním viděním.

Zajímavý je klaunský gag, kdy se celá skupina postav snaží sundat míč z plošiny či stříšky nad hlavami. Sice by to šlo, například po­­užitím tyče nebo nějakého většího předmětu, kterých je kolem dost, ale postavy berou do ruky nevhodné věci, s nimiž podnikají marné pokusy, směšné svou naivitou, a přitom vážností. Diváky baví jistota „prohry“, to, že mohou situaci předjímat. Je jim umožněno, aby měli nad herci navrch, protože vidí víc než oni.

Inscenace pracuje s očekáváním, s nenaplněným odhadem, ale zároveň má blízko ke „klasickému divadlu“, ve kterém je hlavním nositelem výrazu člověk­-herec rozvíjející lineární děj. To, co se na scéně odehrálo, nebyla performance. Všechny události měly význam pro následné akce – inscenace pracuje na rovině postav i předmětů vrstvením a návazností. Každá z postav měla například šanci stát se protagonistou. Některé toho využily, jiné ne – například muž v drátěné košili zůstal po celou dobu postavou vedlejší. Pohyboval se v přítmí, a když na něj zasvítil reflektor, posunul se k okraji, k hranici světla a stínu. Naopak hlavní mužskou postavou se v průběhu představení stal „vévoda“. Nelze se však ubránit dojmu, že pouze rozvinul možnosti dané jeho kostýmem, tvořeným kombinací moderního oblečení a doplňků evokujících šlechtické portréty.

Přenesení důrazu

Oči v sloup jsou výrazným posunem od inscenace Skončí to ústa. Herci se mnohem více vztahovali k tomu, co se na scéně právě děje, sledovali vzniklou situaci a rozvíjeli dění. A stejně tak diváci – ať chtěli či nechtěli – mnohem více reagovali na jevištní akci. Když herec v úvodu vyzval diváky, ať se podívají za sebe, pokud jsou zvědaví, a pokud nejsou, ať jen sedí a pozorují prázdnou plochu v popředí, každý se musel rozhodnout, co udělá. Adámek navíc vyzdvihl osobnostní herectví, nechal vyniknout jednotlivé aktéry. Na scéně se pohybují herci, kteří zdánlivě nehrají, jen působí svou neobyčejnou výrazností. Představení přitom staví na přenesení důrazu z figury na pozadí, tedy na něco, co je neměnné a trvá. Děj drží naši pozornost, nečekanost situací podněcuje náš zájem. Inscenace Oči v sloup měla díky tomuto zdánlivě jednoduchému posunu nezvykle obrodný účinek – přinesla publiku intenzivní prožitek přítomného.

Autorka je divadelní kritička.