Sajjid Kašua
Sledování změn
Přeložila Šárka Melanie Sedláčková
Pistorius & Olšanská 2019, 200 s.
Čtvrtý román izraelsko-palestinského spisovatele Sajjida Kašuy nese opět autobiografické stopy, které se týkají prožitku vykořenění – tentokrát ale nejen duchovního, nýbrž také faktického, jež nakonec vede vypravěče s celou rodinou k emigraci z Izraele do Ameriky. Hlavní hrdina je bývalý novinář a zkrachovalý spisovatel, jemuž za celý život vyšla pouze jedna povídka. Přitom napsal celou řadu knih. Živí se totiž jako ghostwriter a zpravidla na přání potomků zaznamenává vyprávění rodinných seniorů, která oživuje vlastními vzpomínkami. Jde mu to tak dobře, že je za své přijímají i jeho klienti. Kašua zas a znovu osvědčuje smysl pro absurditu společenské pozice izraelských Arabů – palestinský autor zde hebrejsky píše biografie Židů přeživších šoa nebo těch, kteří se jako statisíce dalších podíleli na izraelsko-arabských válkách. Pokud je Kašuovým osudem vyprávět hebrejsky příběh prostých Palestinců, jeho poslední literární alter ego je na tom mnohem hůř. Zaznamenává židovské osudy, přepisuje je a nakonec přetváří do knih, jejichž náklad nepřekročí deset výtisků a na obálkách pochopitelně chybí jméno skutečného autora. Melancholický příběh spisovatele, jenž není doma ani uvnitř vlastní rodiny, sice nedosahuje kvalit předešlých románů, ale civilním způsobem demaskuje situaci mnoha unavených izraelských Arabů, kteří už nemají sílu bojovat a stejně jako hlavní postava románu by mohli prohlásit: „Nevím, kdo je nepřítel a jakou vlajkou mává spojenec.“
Lukáš Rychetský
Paolo Cognetti
Nikdy nevystoupat na vrchol. Cesta do Himálaje
Přeložila Alice Flemrová
Odeon 2019, 128 s.
Po autobiografickém bestselleru Osm hor a deníku Divoký kluk vychází zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Cognettiho, v níž nás ovšem nezavádí do Alp, ale na severozápad Nepálu. Na zapomenutém území, geograficky i etnicky blízkém Tibetu, se udržely tradice a způsob života, který z čínského území vymýtila kulturní revoluce a následná politicko-sociální kolonizace. Autor se ve čtyřiceti letech vydává s přáteli po stopách spisovatele a přírodovědce Petera Matthiessena, který svou pouť popsal v knize Sněžný levhart, vydané v roce Cognettiho narození. Nejde však o to znovu vylíčit, co již bylo napsáno, nebo sledovat, co se změnilo. Cognetti se snaží postihnout smysl putování, monumentální podstatu hor, krásu živé i neživé přírody a sílu přátelství. „Žádné objevy ani vynálezy, žádné války, revoluce, mládežnická hnutí, žádné hroutící se říše a ideologie, žádná hudba a literatura: nic z toho, co se stalo v průběhu mého života, tady nahoře nezanechalo stopu,“ konstatuje Cognetti a dodává, že „tam nahoře se nic nepohybovalo vpřed ani vzad, ale točilo se v kruhu“. Na tento způsob vnímání krajiny i světa odkazuje i titul knihy: pro Tibeťany je klíčové obcházení hory, nikoliv její zdolávání: „Obcházení kolem zdí, klášterů a hor aktivuje modlitby, jež jsou v nich vepsány.“ Namísto dobývání je zde mnohem prostší a méně násilná touha po pochopení místa. Tuto perspektivu si ovšem málokterý ze západních turistů vyrážejících na módní trek do zapadlého konce světa, a nepřímo se tak podílejících na jeho kolonizaci, dokáže uvědomit.
Karel Kouba
Michal Vrba
Kolem Jakuba
Argo 2019, 178 s.
Když v roce 2016 vyšla zcela neznámému Michalu Vrbovi próza s protektorátní tematikou Prak, hodnotila ji kritika jako překvapivě vyzrálé dílo. Povídkový soubor Kolem Jakuba bohužel vzbuzuje jedině rozpaky. Přestože titul slibuje, že půjde o povídkový cyklus spjatý konkrétním krajinným bodem, rybník Jakub je dějištěm jen v první povídce, která je situována do období třicetileté války a svou syrovostí a bezvýchodností evokuje atmosféru válečné doby podobně jako prózy Durychovy či Körnerovy. V následující povídce Poušť u Jakuba se rybník objeví vlastně jen v názvu, ve třech zbývajících už o této lokalitě nepadne ani zmínka. Slibovanou provázanost jednotlivých textů tedy nenacházíme, přestože jsou všechny kromě prvního příběhu zasazeny do doby po skončení druhé světové války. Povídky – snad s výjimkou té první – ovšem nefungují ani samostatně. Zatímco ve Vrbově debutu byla znát poměrně dobrá obeznámenost s dobou příběhu, již autor využil ke smysluplnému tázání se po obtížném hodnocení dějinných událostí a činů, v aktuálních povídkách nacházíme víceméně prefabrikované a nikterak překvapivé historické výjevy. Přiznám se, že mě čtení Vrbových textů vysloveně nudilo, jejich zápletka i pointa je mnohdy předpokládatelná, jazyk a styl zaměnitelný, není tu zkrátka nic, co by čtenáře aktivizovalo k dalšímu čtení. Ne, tato knížka se někdejšímu nadějnému autorovi nepodařila. Doufejme, že si vyzkoušel určitý způsob vyprávění a došel k témuž závěru jako já: příště raději jinak.
Erik Gilk
Petr Hlaváček (ed.)
Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019
Academia 2019, 371 s.
Kolektivní monografie Nesamozřejmý národ? obsahuje téměř třicet esejistických úvah autorů nejrůznějších profesí i světonázorů o politickém a kulturním vývoji posledních třiceti let. Vedle jmen jako Václav Bělohradský, Petr Pithart, Petr Drulák, Jakub Patočka, Michael Žantovský, Petr Placák, Tomáš Halík, Michael Hauser, Vladimír Špidla nebo Pavel Šafr mimochodem figurují jen tři ženy. Nejčastějším tématem je problematika nacionalismu a krize různých konceptů národní identity. V knize narazíme i na zdánlivé paradoxy: někteří autoři se snaží o nabourání nacionálních mýtů z konzervativních pozic (na nedostatky meziválečné koncepce „československého národa“ věcně upozorňuje Pithart, zatímco Placákův text vyniká spíš agresivní rétorikou a schematičností), koncept národa v jeho občanské podobě je zase obhajován levicovými autory (Patočka rehabilituje masarykovské ideje, Hauser kritizuje postavení Česka jako hospodářské semiperiferie Evropy). Šafr, pod jehož vedením rozdmýchával časopis Reflex vlny protiuprchlické hysterie, názorně předvádí snad všechny orientalistické stereotypy, spojující Západ jednostranně s pokrokem, lidskými právy a demokracií, Východ naopak s nekulturností a nesvobodou. Reflexi sociálních a ekologických otázek se většina autorů vyhýbá; výjimkou je příspěvek Dušana Radovanoviče, asi nejpronikavější text knihy. Monografie často zabředává do neplodného historismu – ale i v tom navazuje na některé rysy někdejších táhlých polemik o české otázce.
Vojtěch Čurda
Dva papežové
(The Two Popes)
Režie Fernando Meirelles, USA, 2019, 125 min.
Premiéra v ČR 20. 12. 2019 (Netflix)
V roce 2012 arcibiskup Bergoglio posílá papeži Benediktu XVI. dopisy, ve kterých žádá o svolení k rezignaci. Papež namísto toho Bergoglia, ze kterého se o pár let později stane papež František, pozve do Vatikánu na soukromou návštěvu. Námět, na němž je snímek Dva papežové postaven, je ovšem z větší části fiktivní. Vykonstruovaná konfrontace obou mužů vychází především z jejich dlouhodobých názorů a z biografických údajů – a v tomto ohledu zůstává bohužel poměrně povrchní. Často se zdá, že sledujeme reklamu na Františka, který má působit jako uvolněný, civilní a pokrokový „hodný“ papež oproti upjatému, rigidnímu a společensky neohrabanému „zlému“ papeži Benediktovi. Tento stereotyp je sice ve filmu občas zlehka nabourán, přesto je však hlavní pozornost upřena na Bergoglia: snímek například dlouze rozebírá problematické období jeho kariéry za tzv. špinavé války v Argentině. Neméně fascinující osobnost Josepha Ratzingera je oproti tomu představena jen prostřednictvím anekdot typu sledování seriálu Komisař Rex. Benedikt XVI. jako by jen ztělesňoval místo, které má být uvolněno pro skutečnou papežskou personu. Dva papežové tak zůstávají především přehlídkou suverénního herectví Anthonyho Hopkinse a Jonathana Pryce. Jde o konverzační drama složené z nápaditě napsaných dialogů a podané nezvykle eklektickým stylem, jenž neváhá střídat neklidnou ruční kameru se stylizovanými černobílými scénami a autentickými dokumentárními záběry.
Antonín Tesař
David Střeleček a Šimon Levitner
Všekazi
Galerie 35M2, Praha, 13. 12. 2019 – 10. 1. 2020
David Střeleček a Šimon Levitner představují v žižkovské galerii 35M2 nový společný projekt s názvem Všekazi. Autoři dlouhodobě spolupracují nejen jako umělecká dvojice, ale také jako členové kolektivu BCAA system. Instalace Všekazi ostatně volně navazuje na video No ~ one Is an Island, se kterým kolektiv vyhrál diváckou cenu v soutěži Jiné vize na loňském ročníku festivalu PAF, a to zejména tématy ekologie a hledání naděje a také apelem na změnu přístupu k našemu bezprostřednímu okolí. Pojítka najdeme i ve fantaskním pojetí námětu – instalace vypráví příběh, na jehož konci objevíme pohádkového trolla. Přestože je prostor galerie omezený a vytvořit zde lineární příběh se může jevit jako nemožný úkol, umělecké dvojici se to podařilo – a to díky prapodivné vyvýšené ploše, která zprvu lehce odrazuje od vstupu do zadní místnosti. Tato plošina, která působí poněkud vratkým dojmem, jelikož vypadá jako velký kus vosku, podestlaný chmýřím a slámou, nutí návštěvníky, aby se zastavili a důkladně prozkoumali terén, přes který mají přejít. Zmíněná plocha tak není bariérou, jak by se zprvu mohlo zdát, nýbrž prvkem vtahujícím návštěvníky do příběhu či snad přímo do vnitřku „ulity“, jak instalaci popisuje kurátor František Fekete. Autorům se v tomto mikrokosmu podařilo přesně to, čeho se svými díly snaží docílit: vyvolat v divácích větší míru vnímavosti k nejbližšímu okolí i vzájemnému působení.
Natálie Drtinová
Thomas Vinterberg a Mogens Rukov
Komúna
Astorka Korzo ’90, Bratislava; psáno z reprízy v Divadle v Dlouhé, Praha, 7. 12. 2019
Autobiografický příběh dánského režiséra Thomase Vinterberga původně vznikl na objednávku jako divadelní text pro vídeňský Burgtheater a následně ho Vinterberg i zfilmoval. Soubor bratislavského divadla Astorka Korzo ’90 v čele s režisérem Jurajem Nvotou zpracoval původní divadelní verzi, na níž se podílel dánský scenárista Mogens Rukov. Hra vypráví o pokusu učitele architektury Erika (Juraj Kemka) a jeho ženy Anny (Zuzana Konečná) oživit manželství komunitním spolužitím ve zděděné vile, na jejíž provoz by sami jinak neměli. Do postupně se rozrůstající skupinky jsou přijati sympatická zpěvačka Mona, lehký alkoholik a starý rodinný přítel Ole, imigrant Virgil a pak ještě jeden manželský pár. Fungování komuny je přitom nahlíženo očima Erikovy a Anniny dospívající dcery. Trochu rušivě působí zařazení hudebních vstupů, jimiž se ilustruje vzájemné sbližování nových obyvatel vily i jejich postupující nesoulad, naopak účelné je předvedení nepříjemné blízkosti cizích emocí zrušením čtvrté stěny. Inscenaci se povedlo nastolit rovnováhu mezi komičností a dramatičností předlohy – komunitnímu způsobu života se tu překvapivě nedostává výsměchu ani odsouzení, jen se ukazuje, že nastavovat kaši vyčpělého vztahu z cizích zdrojů nemůže vést zrovna k idyle. Každá komunita je totiž jen tak silná jako její nejslabší článek – a pokud je jím náhodou majitel domu, v němž se skupina usídlila, na dramatický konec je zaděláno.
Marta Martinová
Kari Faux
Cry 4 Help
CD, Change Minds 2019
Hudební publicisté s přehledem o nejnovějších trendech možná nejsou kdovíjací myslitelé, i tak ale dosahují jisté uvědomělosti, například v otázkách genderu a etnických minorit. Projevuje se to nezájmem o bílé muže s kytarou, zpravidla heterosexuály, často otce nebo dědečky s manželkami ve věku svých dcer či vnuček, leckdy sexisty s obludnou minulostí – zkrátka o antikvární rockové hvězdy, díky kterým se pop kdysi stal tak vzrušující. Mají pravdu. Mnohem zajímavější je věnovat pozornost současným posttrapovým R&B zpěvačkám, jež nás svými hlubokými hlasy vábí do komplikovaného světa žen narozených po roce 1990, a když se zrovna nevlní ve sportovním prádle Calvin Klein, objevují se před námi – pomalu stárnoucími heterosexuály s čím dál obludnější minulostí – v retro modelech z osmdesátých let, které decentně zahalují jejich snědá těla. Pokud se snad někdo domnívá, že po desetiletích emancipačních bojů nelze z genderu nebo z etnika dělat módu a pracovat s prvky identity jako se stylovými příznaky, hudební průmysl ho rychle vyvede z omylu: stejně jako v pravěku, kdy po pódiu skákali chlupatí neandertálci napodobující kopulační pohyby, i dnes směřování popu vymezují souřadnice pohlaví, barvy kůže a věku; pouze se mění jejich aktuální hodnoty. A na publicistech je, aby tyto posuny nadšeně vítali. Stará gesta se přitom objevují na nečekaných místech – viz obal sedmnáctiminutového alba Kari Faux, na němž americká zpěvačka vystrkuje najednou zadek i prostředníček. Tady se nelze splést – tahle nahrávka stojí za poslech.
Billy Shake jr.