Střední a Jižní Amerika mají dlouhou a bohatou historii vojenských zásahů proti ústavně zvoleným prezidentům. Na řadě státních převratů od konce čtyřicátých let 20. století až po nedávný případ Bolívie se přitom přímo podílely Spojené státy americké a za některými stály zájmy amerického byznysu.
Na spočítání zemí Latinské Ameriky, které nemají zkušenost se státním převratem, postačí prsty jedné ruky. Při tom posledním, v Bolívii loni v listopadu, byl svržen Evo Morales. O něco obtížnější je však určit, kdy dlouhá řada převratů začala – tradiční mezníky historie vojenských zásahů proti ústavně zvoleným prezidentům představují Venezuela 1948, Kuba 1952 nebo Guatemala 1954.
V pozadí přitom mnohokrát jako rozhodující činitel figurovaly Spojené státy americké, což ostatně dokazují i Washingtonem odtajněné dokumenty. Intervence USA sahají až do 19. století, avšak v průběhu 20. století dynamika vměšování vzrostla. K invazím a okupacím se přidala takzvaná politika dělových člunů, doktrína zvaná Big Stick (diplomacie velkého klacku) a občansko-vojenské převraty. Ve 21. století se začalo mluvit o „jemných“ státních převratech – to byl případ odvolání biskupa Fernanda Lugy v Paraguayi nebo impeachmentu Dilmy Rousseffové v Brazílii, přičemž oba tahy byly odsouhlasené Kongresem. Vůdci svržení za účasti USA, nebo aspoň za demonstrace jejich síly, se přitom v rámci ideologického spektra zpravidla pohybovali mezi levicí a progresivismem, případně populismem a revolučním nacionalismem. Jen vzácně se jednalo o sesazení pravicových politiků – pokud ovšem nešlo o převrat v rámci převratu.
Strategie nátlaku
Ve své knize Tiempos de oscuridad (Časy temnoty, 2013) chilský sociolog Marcos Roitman Ronsemann tvrdí, že „státní převraty sledovaly postup vlastní strategii nátlaku. Nejprve psychologická válka, důkladná kampaň strachu poukazující na komunistickou hrozbu, potom politická destabilizace, utahování opasků, jež nahrává rozmachu černého trhu a únikům kapitálu, a nakonec výtržnosti fašistických hord, které jen dovrší společenský chaos útoky na sídla dělnických stran a odborů, sabotážemi mostů, železnic a podobně. To vše vyvrcholí žádostí, aby zasáhly ozbrojené sily a učinily konec sociálním nepokojům a bezvládí.“ Citovaná kniha, vydaná s předmluvou argentinského sociologa Atilia Boróna, obsahuje mnoho podobností, jejichž podobnost s aktuální situací v Bolívii rozhodně není náhodná.
Latinskou Ameriku zpustošilo už tolik státních převratů, že rozčlenit je podle regionů, období nebo podmínek, za jakých k nim došlo, není úplně jednoduché. Ronsemann nedávno zveřejnil esej pokračující v argumentační linii výše uvedené knihy. Má titul Por la razón o la fuerza: Historia y memoria de los golpes de Estado (Rozumem, či silou? Historie a paměť státních převratů, 2019). V rozhovoru o své práci, který poskytl španělskému kulturnímu časopisu El viejo Topo, se Ronsemann vyjadřuje k roli velkých korporací při sesazování ústavních prezidentů: „Podle dokumentů amerického ministerstva zahraničí se jejich vliv projevil v Chile, Argentině, Brazílii, Guatemale, Dominikánské republice, ale také v Salvadoru, Hondurasu, Ekvádoru a Bolívii, zkrátka téměř ve všech latinskoamerických zemích včetně Mexika, kde se nezdařil převrat proti vládě generála Lázara Cárdenase po znárodnění ropy. Seznam jmen uvádí společnosti ITT, Anaconda, Ford, ropný kartel Seven Sisters, ale také finanční kapitál a bankovní sektor. Ten seznam je nekonečný.“
Oplocená Amerika
Existují země, které ve své nedávné historii zažily hned několik státních převratů. Venezuela je jednou z nich, navzdory své relativní stabilitě a demokratičnosti mezi lety 1958 a 1998. V roce 1948 vojáci sesadili prezidenta Rómula Gallegose, význačného romanopisce, který ve funkci setrval sotva devět měsíců. Gallegos pak ve svém kubánském exilu – jedenáct let před vypuknutím revoluce v čele s Fidelem Castrem – poukázal na to, že převrat „smrděl ropou“ a že při jeho svržení hrála roli vojenská mise Spojených států. Historie se zopakovala v dubnu 2002 s Hugem Chávezem – ovšem s jedním rozdílem. Lídr bolívarské revoluce po dvou dnech opět převzal moc. Dnes otázka kontroly nad fosilními palivy v zemi, která je klíčovým producentem ropy, visí jako hrozba nad prezidentem Nicolásem Madurem.
V historii státních převratů je přelomový rok 1954, neboť účast CIA v sesazení ústavně zvoleného prezidenta Guatemaly Jacoba Arbenze zůstala zdokumentována. Po čtyřech dekádách Spojené státy zveřejnily tajnou zprávu, která dokládá vojenskou intervenci USA proti prezidentovi, jenž v roce 1952 zavedl agrární reformu. Za intervencí stála společnost United Fruit (UFC), jež v zemi vlastnila tisíce hektarů.
Dominikánská republika zažila intervenci v roce 1965 – v době, kdy invaze do nezávislých států byly obvyklým postupem USA. Prezident Spojených států Lyndon Johnson zásah tehdy ospravedlnil tím, že bylo třeba zamezit další kubánské revoluci v Karibiku. Rok předtím Brazílie nastoupila dlouhé období vojenské diktatury, trvající v letech 1964 až 1985. V oblasti Cono Sur tehdy započala série vojenských převratů, které pokračovaly v Bolívii v roce 1971, v Chile a Uruguayi v roce 1973 a konečně v Argentině v roce 1976, s nejvyšším počtem obětí a s 30 tisíci pohřešovanými.
Po neúspěšné operaci v kubánské zátoce Sviní a v Santo Domingu v první polovině šedesátých let, když se zdálo, že invaze už zastaraly, Spojené státy opět sáhly po tomto prostředku v roce 1983, kdy byl prezident malé ostrovní země Grenady Maurice Bishop spolu s patnácti spolupracovníky popraven poté, co jeho zemi krátce řídila jeho pokroková vláda, již Spojené státy neuznávaly, neboť se přiblížila kubánské revoluci. Šest let nato, v prosinci 1989, více než 20 tisíc severoamerických vojáků vstoupilo po souši, z moře i vzduchem do Panamy v operaci nazvané Just Cause (Spravedlivá věc) s cílem svrhnout vojenského vůdce Manuela Antonia Noriegu, někdejšího spojence Spojených států a spolupracovníka CIA a Úřadu pro potírání drog, který se náhle stal nepřítelem. Právě Panama je spolu s Portorikem hlavním sídlem vojenských základen Spojených států amerických v Latinské Americe. V obou zemích je jich dvanáct. V současnosti – třicet let po intervenci do malé země se slavným průplavem – Bolívie ohlašuje návrat ke klasickým státním převratům. Latinská Amerika je oplocená a dokonce se začíná hovořit o nové operaci Kondor. Vrací se to nejhorší z minulosti.
Autor je novinář.
Ze španělského originálu Breve historia de los golpes en América latina, publikovaného v argentinském webovém deníku Página 12, přeložila Alexandra Moralesová. Redakčně upraveno.