Ohlédnutí za hořící vzpomínkou

Francouzská režisérka Céline Sciamma si se svým nejnovějším snímkem Portrét dívky v plamenech v Cannes vysloužila ceny za scénář a za nejlepší film s queer tematikou. Historické drama zasazené do studené Bretaně 18. století v sobě snoubí pečlivě zkonstruované intelektuální teze a jemnocitné zachycení romantické vzpomínky. Nejvíce vzrušujícím a hypnotickým milostným filmovým příběhem loňského roku se Portrét stal, aniž by zachycoval fyzický kontakt hlavních postav. Vystačil si jen s nekonečnými pohledy a třemi polibky.

Trpící hrdinky, doufající diváci

Na počátku jsou dva nenaplněné úděly, jejichž směřování musí hrdinky kvůli svévoli osudu přijmout za své: Héloïse by měla v nedobrovolném manželství převzít roli své zemřelé sestry, malířka Marianne ji má za úkol tajně portrétovat pro budoucího manžela, jelikož jejímu předchůdci nevěsta odmítala sedět modelem. Během zdlouhavých procházek po útesu Marianne pozoruje každý záhyb Héloïsiny tváře, aby večer mohla linku přesně zanést na rozpracované plátno. Objekt jejího zájmu však tyto pohledy opětuje. Z upřených očí, ohlušujícího ticha a sdílené samoty se rodí touha nahlédnout za masku a vzepřít se předurčené cestě. Mezi ženami vznikne intenzivní pouto, které je o to silnější, že se formuje s vidinou brzkého konce. Plameny milostného vzplanutí sice sežehnou vše, ale – stejně jako v každé jednotlivé sekvenci filmu – nakonec musí být pečlivě uhašeny a nadále v postavách přetrvávají jen jako odlesky pravých citů.

Přestože dobový příběh o zakázané lásce může působit konvenčně, precizní prací s diváckým očekáváním Sciamma dokáže emoce kontrolovaně dávkovat a stavět z nich křehký most mezi trpícími hrdinkami a doufajícím publikem. Film záměrně rezignuje na vytváření dojmu autenticity a realističnosti okolí, nevěnuje pozornost minulosti postav, jejich všedním povinnostem ani interakcím mimo jejich vztah. Spolu s ­Héloïse a Ma­­rianne jsme uvězněni v prázdnu několika místností a rozlehlosti ostrovní krajiny, umocňující jejich vzájemnou – a na dlouhou dobu pouze vysněnou – blízkost.

Jak se dělá portrét

Režie tuto prázdnotu ale odmítá blahosklonně zaplnit, naopak v každé chvíli, kdy by konstruované napětí mohlo dosáhnout vrcholu a na okamžik uvolnit nahromaděnou energii, jako by kamera sklopila zrak. Ne však proto, aby nechala pracovat fantazii, která stejně nemůže být sladší než záblesky něhy na plátně, ale abychom alespoň na moment zakusili onen trýznivý pocit nenaplněnosti, jenž obě milenky spojil. Sled scén tak vytváří emočně vyčerpávající kontrasty nálad a vjemů, které se navzájem potlačují a utlumují svévolně se rodící pocity. Názorně tento postup ukazuje obraz, v němž Marianne poprvé krátce reflektuje své city a zároveň vhodí nepodařenou Héloïsinu podobiznu do krbu, načež následuje sekvence z pláže, v níž se před chvílí hořící postava vrhá do ledového moře.

Rozvážný způsob vyprávění příběhu jako by napodoboval a následoval proces malování portrétu. Každý záběr je sám o sobě stejně bezobsažný jako jednotlivé tahy štětcem. Smysl a tíhu pohyb získává až na malířském – nebo filmovém – plátně, nanesený na vrstvu schnoucích barev a doznívajících emocí. Do děje dokonce vstupujeme skrze rám vyprávění Marianne, která při pohledu na svůj obraz Portrét dívky v plamenech vzpomíná na to, jak vznikl. Následující kompozičně pusté a na dialogy strohé výjevy seznamování protagonistek rýsují povahu jejich vztahu podobně opatrně, jako když se Marianne snaží načrtnout obrysy Héloïsiny figury. Čím dále romance postupuje, čím více se ženy sbližují, tím jistěji Marianne vede štětec a tím životnější se snímek stává. I herecké projevy Adèle Haenelové a Noémie Merlantové jsou omezeny ve jménu obrazové statičnosti na naprosté minimum. Téměř bez gestikulace a s naléhavou monotónní intonací zůstává jejich posledním výrazovým prostředkem mimika. Chvějící se víčka, přerývavý dech a třesoucí se rty jsou dlouho jedinými projevy náklonnosti, jimž dovolí proniknout na povrch.

Aktivní múzy

Stěžejním konfliktem filmu nakonec není rozhodnutí mezi dodržováním společenských konvencí a oddáním se skutečnému (ale nepřípustnému) citu. Marianne a ­Héloïse si od prvního setkání uvědomují nucenou pomíjivost svého milostného zahoření a milují se s očekáváním brzkého konce. Žijí rozpolcené mezi přítomností a hrozbou budoucí minulosti – mezi představami, opětovanými pohledy a vzpomínkami na ně. Tento hraniční stav reflektuje promyšleně budovaná analogie s příběhem Orfea a Eurydiky, v němž síla pohledu, paměti a vzpomínání hraje podobně zásadní roli. Marianne má v pozici Orfea svrchovanou moc nad smrtí nebo životem Eurydiky, tedy manželstvím nebo svobodou Héloïse, a její krátké ohlédnutí přináší stejně tragický rozsudek odloučení.

Mýtus v Portrétu ovšem figuruje i na obecnější, politické rovině – dle slov režisérky jsou postavy malířky a jejího modelu také pokusem o demytizaci fetišizované představy o múze jakožto krásné ženě odsouzené k pasivní ­účasti na umělecké tvorbě v roli idealizovaného inspiračního zdroje. Při obdobném feministickém čtení lze mluvit o subtilní kritice zanedbávaného postavení žen­-umělkyň v kunsthistorii nebo interpretovat dějovou odbočku se služkou podstupující potrat jako emancipační moment. Politický statement rozléhající se v aktuálním společenském ovzduší ale jen stěží dosáhne takové palčivosti jako sebepožírající láska Marianne a dívky v plamenech.

Céline Sciamma vytvořila nehybný, všeobsažný obraz, v šerosvitu odkrývající bolestivé vzpomínky a pohledy, kterými všechno začalo. Stejně jako film, malba a paměť, ani Portrét dívky v plamenech nesahá po sterilní objektivitě a přiznaně se nechává vláčet a deformovat tužbami. Neproklamuje obecně platnou pravdu, naopak je zahleděný sám do sebe, protože zpodobňuje realitu, jak by si ji sám přál vidět.

Autorka je filmová publicistka.