Kresba Silvie Vavřinová
Do nového roku vstupujeme s vědomím, že svět už nikdy nebude takový, jaký býval. To jsme ale slyšeli už mnohokrát, ať už jako konzervativní výzvu k návratu k lepším hodnotám včerejška, anebo jako nadějnou vyhlídku na revoluční zítřky. Tentokrát se ale ono vědomí týká proměny, která je bez nadsázky bezprecedentní, přinejmenším tedy v moderní společnosti: mluví se o tom, že na dohled je konec „světa, jak jej známe“. O tom, že už ani o rok déle nemůžeme provozovat styl života založený na znásilňování a vraždění všeho živého a na vykořisťování Země. Extraktivní systém je však kapitalismu vlastní. Nikdo z nás nemůže říct, že by nebyl jeho součástí, ačkoli možnosti i zodpovědnost máme různé. V každém případě musíme najít cesty, jak tento systém rozložit a přeměnit v nějaký jiný, který bude respektovat materiální podmínky biosféry, jíž jsou lidé součástí, ať jsou na jakékoli příčce mocenského a sociálního systému. Příliš dlouho jsme se nechávali ohlupovat cílenou propagandou držitelů ekonomické a politické moci, takže nám nyní nezbývá už nic jiného než lepší zřízení hledat za stavu mimořádného ohrožení: požáry, sucha, povodně a bouře nejsou jen tak nějaká „nepřízeň počasí“. Jak se ale přizpůsobit dramatickým změnám klimatu v globální společnosti, která je po staletí budována na zásadní nerovnosti a nespravedlnosti? Jak čelit suchu, degradaci půdy, znečištění vzduchu i vody a vymírání běžných rostlin i živočichů, a to i v Čechách a na Moravě, když ve volbách máme na výběr jen mezi různými formami nadvlády fosilního a agroprůmyslového byznysu? Jak zabránit ovládnutí znejistěné společnosti neofašisty?
Bez nadsázky i bez korektního sociologického průzkumu lze konstatovat, že znejistění jsou všichni. Reakce jsou ale různé – od prepperů a nejbohatších elit, které si potají budují rodinná útočiště v severních zeměpisných šířkách, přes Fridays for Future a další globální hnutí politické nespokojenosti až po environmentální žal a individuální změny životního stylu bohatší části lidstva. Mezi mocenskými elitami na celém světě bohužel dosud převládá popírání existence samotného problému a více či méně agresivní prosazování přístupu „business as usual“. Svoboda se pak definuje jako egoistické spotřebovávání trojnásobného množství zdrojů, než je planeta schopna poskytnout. V české společnosti třicet let po revoluci, jež měla radikální zlepšení konzumních možností jako jeden ze svých cílů, je pak popírání problému mimořádně rozšířené: podle předvánočního průzkumu má obavy ze „zhoršení životního prostředí“ jen pětina lidí.
Optimistický komentář se budu – poněkud nepravděpodobně – snažit najít v jednom z momentů, které přinesly oslavy třicátého výročí listopadového převratu a polistopadové revoluce: došlo mi, že stále více pociťuji podobnost dnešní komunikační situace s koncem osmdesátých let. Stejný pocit úplného míjení mediálního diskursu a státní politiky s tím, o co ve skutečnosti jde, co každodenně prožíváme a co už se nedá skrývat, si pamatuji z poloviny osmdesátých let – jako by šlo o dva nesouvislé světy. Tehdy to byl výsledek komunikační strategie vládnoucí moci koncentrované v rukou myšlenkově impotentní komunistické strany: šlo o to uklidnit situaci tím, že se nebude mluvit o krizi. Veřejně ji pojmenovat bylo povoleno jen zcela povrchně, nanejvýš s odkazem na individuální pocity a činy. Jako nositelé vědomí, že není vše úplně v pořádku, byli prezentováni „mladí“, tedy nezkušení a naivní jedinci, kterým se sice naslouchá, ale rozhodovat pak o nich i o všem ostatním budou zralí, zkušení a prověření držitelé skutečné moci. K veřejnému projevu odporu se občas odhodlala jen malinká menšina, které dočasné překonání nesnesitelného rozdvojení mezi stavem ducha a stavem veřejné komunikace přinášelo očišťující a povznášející pocit.
Jistě, je tu nepopiratelný rozdíl v použití státního násilí – dnes hrozí za ostřejší veřejné projevy odporu vůči zcela a záměrně neschopné vládní environmentální politice jen krátkodobé zadržení policií. Represe byla v neoliberálním stylu převedena na peníze, takže má podobu „jen“ likvidačně vysokých pokut. Konvenčněji vyslovovaný nesouhlas je možný bez postihu. Existuje otevřený mediální prostor, v němž můžeme díky troše vybraných peněz a malé státní podpoře svobodně bojovat o čtenáře, diváky a posluchače s rozsáhlými aparáty dobře placených privátních médií, s vyprázdněnou zábavností velké části médií veřejnoprávních a se zlovolnou rozkladností neméně skvěle finančně dotovaných sítí lži. Stačí se na Twitteru podívat, jaký je mentální obzor českých politických a mediálních elit: zcela svobodně si hluboké krize klimatu i biosféry buď vůbec nevšímají, anebo ji rovnou zesměšňují a popírají. Na maličkém českém pískovišti trčí jeden kůl v plotě vedle druhého. O lidmi způsobené degradaci života na planetě záměrně nemluví ani nejúspěšnější „nepoliticky politická“ iniciativa Milion chvilek pro demokracii. Připomíná mi přitom nejvíc ze všeho osmdesátkové Hnutí Brontosaurus: čistit potoky a zachraňovat žáby je skvělé, upřímné a jednoznačně chvályhodné – ale to nestačí, protože o tom podstatném se i tady mlčí.
Trhlina mezi tím, o co dnes skutečně jde, a tím, o čem se veřejně mluví, je nicméně místem optimismu. Asi takovou trhlinu nemůžeme politologicky, historicky či psychologicky označit za příčinu či roznětku revoluce. Jakmile ale rozpor dostatečně zesílí, už ho nepůjde překlenout, zdánlivě pevná realita se roztrhne a otevře se nejdřív průhled a poté i cesta někam jinam. Připadá mi to jako jedna z mála nadějí, o kterých lze na počátku roku 2020 mluvit. Ostatně, na Nový rok 1989 také nikdo netušil, co všechno se do Vánoc stane.
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.