S uplynulým rokem kolem nás přibylo otlačků a šrámů, každý trochu jiný. Co s nimi, jak je číst? Možnosti tu jsou. V českém literárním kánonu disponujeme přímo ukázkovou světicí co do rozmanitosti utržených ran: protagonistkou anonymního Života svaté Kateřiny. Veršovaná legenda vznikla patrně někdy na sklonku vlády Karla IV. jako zpráva o velmi rafinovaném utrpení. Dokonale krásná a inteligentní Kateřina se má vdát za následníka římského trůnu, jako křesťanka však sňatek odmítá a chce zůstat věrná svému ženichovi Kristu. U císařského dvora ji proto trýzní. Na jejím těle se po ranách důtkami objevují podlitiny šestera barev: zelené, bílé, červené, černé, modré a žlutě zlaté. Jak ukázal Jan Pulkrábek, tato barevná série je zřejmě inspirována starozákonní Písní Šalomounovou. Barvy nesou význam jakožto odkazy k příběhu o tělesné lásce, který lze spojit se vztahem Ježíše a duše, církve či jiných pozemských veličin tradičně převlékaných do ženských šatů. Potenciálně sadistický požitek z trýznění ženy se tak mění v čitelný znak příběhu o spáse, o nečekaně tělesném provázání božského a lidského – i o „svrhávání mocných z trůnů“, jak se o něm píše v první kapitole Lukášova evangelia. Kateřininy rány čte ve staročeské legendě císařovna, která po scéně bičování navštěvuje Kateřinu v žaláři a postupně sama konvertuje ke křesťanství. Díky této konverzi pak ve zbytku legendy sledujeme destrukci centra imperiální moci a rozvrat opresivní mašinerie. Císař Maxentius krutě hubí svou vlastní manželku, prvního rytíře Porfiria i dvě stě jeho druhů, kteří se všichni pod Kateřininým vlivem stali křesťany. Zkázu dovršuje smrt dalších čtyř tisíc pohanů, které z Boží vůle zasáhnou úlomky roztříštěného kola, na kterém má být Kateřina mučena. Rány jakožto znaky vedou k pádu říše.
I na venkov země, obývaný autorem těchto řádků, dopadá v poslední době pořád něco. Nenápadné údery, všední a očekávatelné, jako když na císařském dvoře někoho bičují. Mýtí se a asfaltuje, ornicí vzlíná roundup, liberalizovaná železniční doprava jen kvete. Z chátrajících domů propadlých v té či oné exekuci se odlupují vločky polystyrenové izolace a pak sněží do záhonů těch, kdo tu ještě zůstávají. Zatím se nezdá, že by čtení těchto modřin někoho „na císařském dvoře“ k něčemu obrátilo. Snadno vzpomenout na jinou kanonickou Kateřinu české literatury, na tu Jirotkovu, ze Saturnina. Tato teta slouží jako model hysterického a v kontextu novely nemoderního ženství, z pohledu elegantně městského vypravěče opatřeného sluhou se jedná o lidskou pijavici, otravnou bytost na okraji rodiny, již bychom rádi škrtli, ale ona je tady pořád a pořád otravuje. Klade si nároky, je důvtipně odmítána, zesměšňována, a přesto nikdy nezmizí. Na konci příběhu se dokonce dovede bohatě provdat. Je to samozřejmě dost krátké spojení, ale finální apoteóza tety u Zdeňka Jirotky může s ohledem na stav venkova, města i světa působit jako varování. I otravná periferní bytost může sáhnout po nové moci, i pro ni jsou tu ženiši. Snad by se tedy slušelo začít různobarevné rány na tělech konečně číst, po vzoru císařovny a Porfiria ze staročeské legendy. Jinak budou jejich barvy dál splývat v šedi a přecházet do hnědé.