Tragédie tří Adolfů

Osamu Tezuka je bezpochyby nejdůležitější japonský komiksový autor. Od prvních let po skončení druhé světové války do své smrti v roce 1989 vytvořil stovky komiksů, od krátkých příběhů po epické seriály, a rozvinul v nich osobitý styl, do velké míry autonomní, i když výrazně ovlivnil komiksové médium minimálně v Japonsku. Komiks Zpráva pro Adolfa (Adorufu ni cugu, 1983–1985), kterým se Tezuka představuje českým čtenářům, je proto dobré chápat spíše jako pohled do univerza konkrétního autora než prostřednictvím terminologie, která se u nás vžila pro třídění a popisování komiksů. Škatulky jako manga, grafický román nebo mainstreamový komiks jsou pro Tezuku nedostačující, jakkoli byl průkopníkem tradice, jež se dnes na Západě označuje jako manga.

Manga svého druhu

K českým čtenářům se Tezukovy komiksy nedostávají v nejlepší kulturní konstelaci pro jejich adekvátní pochopení. V češtině totiž už vyšla řada titulů, nad nimiž jsme si navykli přemýšlet ve zmíněných žánrových škatulkách. Označení Zprávy pro Adolfa za mangu je přitom problematické, protože manga má u nás auru čehosi subkulturního. Na jedné straně zde existuje komunita fanoušků, pro niž je manga bezmála životním stylem, na straně druhé mnoho znalců artových komiksů japonskou produkci zcela ignoruje, protože z Japonska u nás vyšly většinou jen mainstreamové dobrodružné série určené pro dospívající čtenáře a brakové tituly. I ty nejvýraznější z nich, jako seriál Zápisník smrti (Desu nóto), cyberpunková klasika Ghost in the Shell (Kókaku kidotai) nebo horory Džundži Itóa, přitom mají s Tezukou poměrně málo společného.

Rozsáhlý černobílý grafický román, který vypráví epický příběh zasazený do druhé světové války, by mohl zapadat do kolonky autorský komiks. Přestože Tezuka druhou světovou válku jako teenager zažil a děj knihy zasadil z velké části do svého domovského kraje Hanšin, není Zpráva pro Adolfa skoro vůbec autobiografická. Tezuka se ale především nevyhraňuje vůči mainstreamu a nenavazuje na tradici euroamerického indie komiksu. Při porovnávání jeho tvorby se západní tradicí uměleckých komiksů tak narazíme na řadu aspektů, které nám budou připadat příliš přímočaré, líbivě akční, zjednodušující nebo melodramatické.

Kapitola sama pro sebe je Tezukova kresba. Na hony vzdálená expresivitě klasické akční mangy působí obyčejně, až neuměle. Vzhledem k tomu, že má zjevně kořeny v karikatuře a dětském komiksu, v kombinaci s temným válečným dramatem její použití působí jako nečekaná volba. Pro Tezuku to ale žádná volba nebyla. Svůj výtvarný styl si vytvořil ve čtyřicátých letech, kdy pracoval na úplně jiném typu komiksů, a udělal z něj jednu z konstant svého díla. Tezuka ostatně nikdy nebyl brilantní kreslíř, který by uměl přizpůsobit výtvarný výraz zpracovávanému námětu. Velmi podobným způsobem tak kreslil dobrodružnou sci­-fi o robotech, romantické pohádkové vyprávění pro dívky, rodinnou ságu z poválečného Japonska i životopis Gautamy Buddhy. Jeho kresebný styl byl zastaralý už v osmdesátých letech, kdy Zpráva pro Adolfa vznikla, nicméně byl s autorem spojený a domácí čtenáři na něj byli zvyklí.

Vliv Hollywoodu

Na ničem z toho není nic špatného, když si uvědomíme, z čeho Tezuka doopravdy vychází a jak si své inspirace přizpůsobuje. Pokud bychom chtěli hledat hlavní zdroj Tezukovy kresby, na první pohled bychom ho našli v animovaných filmech Walta Disneyho a snad ještě více Fleischer Studios. Ve Zprávě pro Adolfa není tento vliv tak silný jako v Tezukových komiksech ze čtyřicátých a padesátých let, nicméně relativně strohá linka je každou chvíli narušována cartoonovou hyperexpresivitou: vytřeštěnými obličeji, přehnanými gesty a dynamickou akcí.

Scénář Zprávy pro Adolfa má románovou strukturu, která ve spletitém dramatickém příběhu na pozadí reálných historických událostí paralelně sleduje několik ústředních postav, klene se přes celou druhou světovou válku a vrcholí dlouho po ní. Přes všechnu epičnost je ale znát, že východisko Tezukova vypravěčského mistrovství leží ve filmech klasického Hollywoodu, které japonský tvůrce nadšeně sledoval od útlého mládí. Vliv hollywoodského filmu je znát z toho, jak do svého příběhu zapracovává akční scény a vypjaté emoce, i na výstavbě zápletky. Dokumenty odhalující Hitlerův židovský původ slouží jako typický „MacGuffin“, postavy jsou konstruovány na základě jednoduchých, silných motivací, jejich povahy se vzájemně zrcadlí a hollywoodské filmy připomene i brilantní práce s fázováním akce do panelů, členěním obrázků na stránkách a plynutím děje. Ve Zprávě sice nenajdeme moc avantgardních prvků, kterými Tezuka zdobil některé své temné komiksy ze sedmdesátých let, tím je ale jeho důmyslná práce s médiem nenápadnější a suverénnější. Do jisté míry lze Tezuku přirovnat k hollywoodským režisérům typu Alfreda Hitchcocka, Douglase Sirka nebo Billyho Wildera a v této společnosti by mu zřejmě bylo lépe než mezi nestory japonské kinematografie Jasudžiró Ozuem, Kendži Mizogučim nebo Mikio Narusem. Přesto je Tezuka něčím víc než jen japonským komiksovým ekvivalentem Hollywoodu, a právě Zpráva pro Adolfa to dobře ukazuje.

Vyděděnci a monstra

Tezuka představuje jakýsi překlad klasického Hollywoodu do japonské kultury, ovšem s tím, že v jeho komiksech chybí útěšnost; naopak převládá tragický tón. Některá jeho vrcholná díla, v čele se sérií Hi no tori (Fénix, 1967–1988), přímo pracují s ideou karmy a s představou o pozemském světě jako o koloběhu nekonečného utrpení. Zpráva pro Adolfa je specifická v tom, že se staví k druhé světové válce z pohledu, který sice není výlučně japonský, ale v němž je Japonsko výrazně akcentováno. Skvěle se to projevuje zejména v tom, jak se v komiksu tematizuje rasismus. Tezuka koneckonců i v jiných svých příbězích v mnoha obměnách vypráví o hrdinech, kteří se kvůli svým vlastnostem ocitají v pozici vyděděnců. Jeho slavná dobrodružná sci­-fi Tecuwan Atom (Mocný atom, 1952–1968) vypráví o perzekuci vnímavých a citlivých robotů, považovaných ovšem za nemyslící stroje, drama Kirihito sanka (Óda na Kirihita, 1971) pojednává o tom, jak se změní postoj společnosti vůči jedinci, který začne kvůli exotické chorobě vypadat jako psovité monstrum, hrdinou seriálu Black Jack je zase chirurg, jenž má špatnou pověst, protože pracuje mimo zdiskreditované a zkorumpované oficiální lékařské kruhy. V japonské společnosti, která si tradičně potrpí na budování pocitu národní výjimečnosti i na potlačování individuality, Tezukovy příběhy o minoritách a výlučných jedincích obzvlášť rezonují.

Ve Zprávě pro Adolfa je toto téma rozehrané neobvykle bohatě. Dvě ze tří hlavních postav nesoucích jméno Adolf jsou etničtí míšenci. Adolf Kaufman je po otci Němec, po matce Japonec a vyrůstá v Japonsku. Tezukova fiktivní verze Adolfa Hitlera má „árijskou“ i židovskou krev. A třetí z Adolfů je židovský pekař žijící v Japonsku. Všichni tito hrdinové se v mnoha variacích dostávají do konfliktu mezi svými individuálními zájmy a touhami a obecnými představami o etnikách, k nimž patří. Platí to o úvodu, kdy se německý a židovský Adolf skamarádí, protože jsou v Japonsku oba opovrhovanými cizáky, i o daleko fanatičtějších a fatálnějších střetech. Příběh tří Adolfů je přitom především tragédií veškerého nacio­nalismu, který by chtěl redukovat národy na „nic než národy“.

Čtení Tezukovy knihy vyžaduje nepředpojatý přístup. Dokud v češtině nevyjdou další díla nejen tohoto autora, ale i dalších výrazných osobností japonského komiksu, jako jsou Jošihiro Tacumi, Taijó Macumuto, Suehiro Maruo nebo Tezukův žák Naoki Urasawa, zůstane Zpráva pro Adolfa vzácnou možností seznámit se v českém překladu s japonským komiksem, který neodpovídá tradičním stereotypům toho, co je manga. A také možností přečíst si dílo, které se vymyká západním nárokům jak na mainstreamový, tak na autorský komiks.