Tragická dialektika

Obecně se to ví: Robert Kalivoda, marxistický filosof a historik, v šedesátých letech též jeden z klíčových aktérů renesance pražského strukturalismu, se v raném mládí, za protektorátu, podílel na činnosti okruhu takzvaných spořilovských surrealistů, soustředěných kolem básníka Zbyňka Havlíčka. Ví se také, že jejich vztah, v jehož světle se jeden druhému jevil jako „naplněný archetyp přátelství“, byl poválečným vývojem na dlouhá léta hluboce poškozen. Až v dopise z 12. února 1964 Havlíček deklaroval: „Právě tak, jako jsem vždycky věděl o tomto ‚naposled‘, věděl jsem také vždy o nějakém ‚navždy‘.“

Problém osobní

Kalivoda, který se do té doby prezentoval pouze texty k medievistickým otázkám či k obecným problémům marxistické filosofie, se nyní začíná aktivně účastnit kulturně­-politické rehabilitace české meziválečné avantgardy a společně s literárním vědcem Jiřím Brabcem, estetikem Květoslavem Chvatíkem a surrealis­tickým básníkem a teoretikem Vratislavem Effenbergerem například rediguje třísvazkový výbor z díla Karla Teiga.

Ke svým „surrealistickým kořenům“ se Kalivoda nepřestal znát do svých posledních dní. Výslovně to říká již ve své odpovědi Havlíčkovi z 5. března 1964: „Je třeba, abys to věděl zcela bezpečně (…) že jsem se celá ta léta snažil jednat – i když přirozeně v poněkud jiné dimenzi – tak, aby to bylo důstojné toho, co jsme spolu prožívali, a abych byl zcela otevřený, toho, co jsi mi dal Ty. Prostě snažil jsem se tyto subjektivní hodnoty, tak bytostně poznamenané Tebou, transponovat po ztrátě oné subjektivní dimenze do nějaké objektivní dimenze, anebo zde došlo ke spontánní sublimaci jednoho v druhé. Neboť tím, čím se dospívající člověk stane právě tehdy, když dospívá, je potom už navždycky, ať už v jakékoliv variantě své existence.“

Vyznání je to jistě působivé nejen svým patosem, ale i jistou elegantní sofistikovaností. Snaze uchopit Kalivodův vztah k surrealismu konkrétněji však poskytuje jen jediné vodítko, vyjádřitelné navíc citací z dopisu Havlíčkova: „Setkávám se znovu se starými přáteli jako s latentním snovým obsahem, za balastem recentní důležitosti.“ Řešení problému by každopádně bylo třeba nikoli jen vyčíst z textů, které se k surrealismu či k avantgardě vztahují explicitně, nýbrž zkonstruovat jej s ohledem na celkovou výstavbu Kalivodova osobního filosofického projektu a s ohledem na to, jakou úlohu v této výstavbě hraje právě filosofův vztah k vlastnímu mládí.

Problém heuristický

V nekrologu, jímž ze svého exilového působiště v Kostnici na přítelovo úmrtí bezprostředně zareagoval Chvatík, je Kalivoda vyzdvižen jako „člověk velkých filosofických koncepcí, založených na obsáhlých historických vědomostech i odvážných paralelách“. Každému, kdo se s jeho reflexemi avantgardy seznamuje s alespoň standardní znalostí reflektované problematiky, bude patrně konvenovat hlavně pojmenování oněch „odvážných paralel“. Již v jednom z prvních textů věnovaných české avantgardě si Kalivoda neodpustil tezi o „výrazných a hlubinných“ shodách mezi moderní českou kulturou a „duchovním úsilím české kultury předbělohorské“.

Samotný princip hledání paralel by přitom rozpaky budit nemusel – pakliže by bylo zdůvodněno, že se skutečně jedná o paralely (o přežívání kulturních forem v anachronismech), a nikoli o dějinně filosofickou rekonstrukci konstant (i když podléhajících vývojové dynamice). Již citovaná pasáž z Kalivodovy předmluvy k prvnímu svazku Teigova díla mohla vzbudit podezření, že se zde autorem deklarovaná dialektika kontinuity a diskontinuity povážlivě naklání na pravobok, respektive že jeho akcent na evoluční kontinuitu hrozí „rozorat“ kontury avantgardy coby svébytné kulturně­-historické totality – přitom do avantgard se přece v jisté fázi svého vývoje revolučně zradikalizovala evropská moderna trvající posledních maximálně dvě stě let. Některé další Kalivodovy formulace se pak zdají měnit podezření v jistotu: například v rámci „Druhého kulatého stolu“ revue Orien­tace (č. 2/1966) se Kalivoda nechává slyšet, že „mentální a životní postoj, který lze spojit s pojmem avantgarda (…) nevzniká teprve v 19. století. Genealogii je třeba hledat mnohem dál v minulosti (…) to znamená už asi od 13. století.“

Nicméně zatímco jistota je jistotou, zdání jistoty je možná skutečně jen zdáním: čtěme citát doslovně a nezaměňujme hned s avantgardou – v onom konkrétně historicky vymezeném významu slova – onen „mentální a životní postoj“, který s jejím pojmem „lze spojit“. A přečtěme si k tomu studii vzniklou následujícího roku a posléze, již v atmosféře pražského jara, rozvinutou do závěrečné kapitoly knihy Moderní duchovní skutečnost a marxismus (1968). Nepřehlédněme přitom, že toto rozvinutí namísto původního „revolučně romantického rodokmenu Marxova myšlení“ tematizuje vztahy mezi „marxismem a libertinismem“. Tedy že čtenářova pozornost je zde od otázek genetického zakořenění určitého jedinečného diskursu v nějakém rozsáhlejším celku přechýlena ke vztahům mezi dvěma „duchovními skutečnostmi“, které jsou různého řádu i povahy: libertinismus je obecná psycho-ideologická tendence, kdežto marxismus jedna z historicky podmíněných „konkrétních totalit“, které onu obecnou tendenci pokaždé nově definují. A další takovou „totalitou“ je Kalivodovi diskurs tuzemské meziválečné avantgardy, centrovaný kolem koncepcí poetismu a surrealismu, zde ovšem uvažovaných jako koncepce jediná, jenže vývojově zkomplikovaná.

Problém ideový

V dopise z 1. září 1986, jímž informuje Chvatíka o nedávném úmrtí Effenbergerově, ovšem Kalivoda přichází s vyznáním, jež nás ve světle výše řečeného nemůže nepřekvapit: „Já jsem nikdy nebyl surrealista, jsem od mládí poetista a vyrůstal jsem z klasického Teiga, jehož se Vratislav pokoušel ‚effenbergerovským surrealismem‘ překonat.“ Ono překonání se týká především Teigových integračních aspirací, tedy snahy obsáhnout všechny oblasti moderní civilizace – filosofii, vědu, technologie i poezii a umění – a napomoci jejich budoucímu skloubení, díky němuž bude proces socialis­tické přeměny společnosti završen nastolením nového životního slohu. Na rozdíl od Effenbergera se Kalivoda od tohoto integračního modelu uvažování odmítal odpoutat, což ilustruje další replika pronesená během „Druhého kulatého stolu“, v níž Kalivoda v reakci na výroky Jindřicha Chalupeckého vysvětluje své pojetí rozdílu mezi avantgardou a avantgardismem: „Avantgardismem rozumím určité používání, obměňování či proměňování estetických postupů avantgardy bez nějakého navázání na totalitní povahu avantgardy právě v tom, co nemá jen nějaký umělecko­-artistní význam. Vyvstává přirozeně otázka, do jaké míry je u těch historicky nejrozvinutějších projevů avantgardního hnutí naprostá organická sepjatost teoreticko­-filosofické, mimoumělecké činnosti a činnosti básnické už prostě conditio sine qua non. Musíme si být vědomi, že avantgarda dosáhla v jistém období tohoto stupně totality.“ Kalivoda v této souvislosti sice nezapomíná zformulovat otázku, „do jaké míry je pro nás tento historicky dosažený stupeň měřítkem pro to, jak a zda lze vůbec navazovat nebo ne“, sobě samému ji však rozhodně neadresuje.

V březnu a dubnu 1968 se v Městské knihovně v Praze coby doprovodná akce ke zdejší výstavě pařížské surrealistické skupiny konala série veřejných přednášek, kde vedle Effenbergera, Havlíčka nebo filosofa Ivana Svitáka vystoupili též nejmladší čeští surrealisté. Jeden z nich, Stanislav Dvorský, tehdy v přednášce o surrealistické ideologii definoval surrea­­lismus obecně jako „takový způsob myšlení a výrazu, v němž se projevuje střetnutí revolučně romantické mentality s těmi stránkami civilizace a kultury, které jsou příznačné pro naši dobu“. Jestliže si doplníme, že příznačné stránky soudobé civilizace a kultury spatřovali surrealisté Effenbergerova okruhu výslovně v jejích krizových jevech, nepřekvapí nás, že Effenbergerova jinak velice pochvalná recenze na Kalivodovu Moderní duchovní skutečnost je zakončena výtkou vůči autorově přílišné fixaci na „model asymptotického přibližování k harmonickému člověku“, respektive vůči nedostatečné akceptaci toho, že tvorba nesená primárně svou „kritickou funkcí“ se pro překonání „ryze negativistické“ gestikulace vskutku nepotřebuje „zaklínat harmonizačními ideály“.

K patrně nejostřejšímu nesouladu mezi Kalivodou a Effenbergerem došlo ovšem při přípravě druhého čísla revue Analogon (aktua­lizováno vyšlo až v roce 1990) – v diskusi nad pamfletem Hanba básníků od Benjamina Péreta, v němž se tento surrealista a anarchokomunista v roce 1945 ostrými slovy vymezuje proti francouzské vlastenecko­-antifašistické poezii. Péretovo ortodoxně surrealistické stanovisko, podle něhož „poezie nemá vlast“, se ukazuje jako zásadně cizí Kalivodovu pojetí internacio­nalismu, na němž nadále míní setrvat a který rozhodně vztahuje i na svou představu správné socialistické kultury, dovolávaje se přitom mravní autority Halasovy a Vančurovy.

Přesně deset let před svou smrtí – a deset let po smrti Zbyňka Havlíčka – věnoval Kalivoda Havlíčkově památce esej Tragická dialektika básníkova osudu. Odium vznešenosti, které dokázal dát jak své věrnosti idejím socia­listické kultury v té jejich konkretizaci, jež poznamenala jeho mládí, tak i svému vzdoru vůči jejich „reálsocialistickým“ defraudacím, činí „dialekticky tragickým“ i jeho vlastní osud. Tragickým nikoli snad ve smyslu něčeho dramaticky smutného, nýbrž ve smyslu prohry nesené s noblesou a důstojností.

Autor je literární historik.