V člunu je vody dost i bez slz

Zde, uprostřed střední Evropy, jsme náchylní k tomu myslet si, že se migrace jako společensko­-politický fenomén i jako osobní zkušenost týká spíše těch druhých: jiných států, jiných kultur, jiných lidí. Ale tak jednoduché to není. Nemusíme pochopitelně hned tvrdit, že stěhování a snaha zabydlet se na novém místě představují náš životní způsob nebo že v nich spatřujeme pravou podobou svého pobývání ve světě, je nicméně přece jen dobré si uvědomit, že subjekty i prostory migrace jsou různorodé a že se tato pluralita kulturních forem a společenského dění týká i nás. Román pro mladé čtenáře Kluk odnikud (Nowhere Boy, 2018) od americké spisovatelky Katherine Marshové je důležitý právě pro tento pohled. Příběh o migraci je vyprávěn skrze paralelní životní osudy syrského chlapce Ahmeda a amerického kluka Maxe, a vyprávění tak reprezentuje nejen „jejich“ zkušenosti, ale i ty, které jsou nebo mohou být „naše“.

Sochy ctností a hodnot

Obě migrační linie se protnou v okamžiku setkání protagonistů. Čtrnáctiletý Ahmed prchá z válečného Aleppa, zažije bombardování, ztrátu rodiny, nebezpečnou plavbu na nafukovacím člunu přes Egejské moře a nakonec se osiřelý a opuštěný pokouší začít nový život. Budoucnost ale nevypadá nadějně: ukrývá se v centru Bruselu bez jediného známého, bez kontaktů a bez peněz. Přibližně stejně starý Max se do Bruselu dostane ze Spojených států se svou rodinou a život přistěhovalce se mu rovněž nezdá růžový: rodiče s ním jednají jako s figurkou na šachovnici, zapíšou ho do francouzské školy, kde ničemu nerozumí, školní řád i kultura jsou mu cizí, a navíc se stává terčem školní šikany.

Chlapci se setkají ve sklepě rodinného domu na bruselské Albert Jonnart, kde jeden bydlí a druhý se tam ukrývá. Přestože adresu na mapě lehce najdeme, jde o místo reálné a imaginární zároveň. Katherine Marshová, která po roce 2015 se svou rodinou v tomto domě nějakou dobu žila, si začala pohrávat s představou, jaké by to bylo, kdyby se tam ukrývalo dítě prchající před válkou. Mohlo by se sem vůbec dostat? Mělo by šanci se tu zachránit? A jak by trávilo své dny? Ono „jaké by to bylo, kdyby“ přitom inspiroval příběh Ralpha Mayera, židovského chlapce, kterého ve stejné ulici ukrýval během druhé světové války belgický advokát Albert Jonnart, jehož jméno ulice nese. Mikropříběh z evropských dějin je románem znovu zpřítomněn, stává se z něj dokonce předloha přemýšlení a jednání dětských hrdinů. To, že příběhy ovlivňují naše životy a sehrávají v nich klíčovou roli, ukazuje knižní zápletka zcela explicitně, až doslovně.

Seznámení a později přátelství Maxe a Ahme­­­­da neznamená pro chlapce jen rozptýlení samoty, kterou oba v různých podobách prožívají. Vzniká mezi nimi spiklenectví, vrcholící pokusem o nemožné: přátelé se chtějí postavit čelem migrační krizi v době po teroristických útocích v Paříži a v Bruselu a rozhodnou se pro útěk přes hranice. Skrze románovou rekonstrukci v mnoha ohledech naivního, ale také univerzalisticky humánního postoje dvojice teenagerů se autorka snaží o překódování zaběhnutých vzorců vnímání uprchlíků, a zvláště muslimů, a pokouší se přepsat rasis­tické a xenofobní myšlení, ale také demaskovat politicky korektní, kultivovaný nezájem o lidské utrpení. Tato vyprávěcí strategie má ovšem určité – nejspíš nedomyšlené – konsekvence. Obě postavy jsou totiž mytizovány. Souběžně s tím, jak si čtenář hrdiny oblíbí, jsou vykreslováni stále jednostranněji, jako sochy ctností a občanských hodnot, a jako takoví se vzdalují lidem z masa a krve, v nichž by se mladí čtenáři mohli poznat.

Možnosti identifikace

Tato mytologizace postupně zahrne čtveřici postav. Kromě obou migrantů jde ještě o dva místní dětské hrdiny, belgického chlapce Oscara a Farah, muslimskou dívku z rodiny pocházející z Maroka. Přes zprvu konfliktní vztahy tato skupinka dětí působí jako tablo multikulturní výchovy, jež se výběrem etnické a kulturní různorodosti navlas podobá představám a reprezentacím, které autorka tohoto článku jako malá holka v socialistickém Československu kreslila křídou na chodník před školou a které zachycovaly Číňanky, Afričanky a bělošky, jak se drží za ruce. Tento ideál komunistického internacionalismu byl kupodivu velmi podobný ideálu multikulturního kosmopolitismu, jak se objevuje v soudobých románech pro děti a mládež.

Mytologizace postav přitom sama o sobě nemusí znamenat falšování, odvracení se od reality, zkreslení nebo pokřivení skutečného. Jakožto textuální strategie mytologizace dává výraz abstraktním ideálům, obrazotvorně vyjadřuje ideje, a naplňuje tak svět významem: a to určitým a zformulovaným z nějaké perspektivy. Je­-li cílem zpochybnit xenofobní myšlení, je třeba proti němu postavit vlastní mytizaci, jak to udělala Marshová. Namísto rozpoznání sebe sama v románové postavě pak dochází k identifikaci se vzorem, namísto čtení o někom, kdo je jako já, se klade čtení o tom, kým bych být mohl. Autorka dobře vystihuje, jak nesnadné je myslet svobodně a konat dobro v situaci, kdy je pro pomoc druhému třeba jednat proti zákonům, lhát nejbližším, přelstít úřady nebo padělat dokumenty. S odkazem na události druhé světové války vypráví generaci dnešních dětí o tom, že jsou okamžiky, kdy se musíme spolehnout na svůj vnitřní hlas a rozpoznat, že zákony a pravidla jsou v rozporu s pravdou, lidskostí a morálkou.

Vysvobodit se z vězení

Toto dilema je připomenuto Magrittovým obrazem Terapeut, který se v románu objevuje jako plakát na vlhké sklepní zdi, s jehož pomocí se Ahmed snaží zabydlet ve svém úkrytu. Malba zachycuje mužskou postavu sedící na písečné duně, jejíž hlavu a trup však malíř nahradil klecí. Zobrazuje moment nerozhodnosti, jakýsi mezistav: jeden bílý holub je vevnitř, druhý venku před otevřenými dvířky – další pohyby ptáků si můžeme představit všelijak. Podle Magritta mají obrazy pomáhat člověku uvědomit si vlastní situaci ve světě. V souladu s touto myšlenkou román ukazuje lidskou potřebu vysvobodit se z vězení (sklepa nebo také uprchlického či detenčního tábora), ale také vnitřní boj vedený s pravidly a zákony, jež se staly součástí našich těl i duší.

Vzhledem ke zdokumentování nedávných politicko­-společenských událostí a vzhledem k náboji, který Kluk odnikud obsahuje, bude román Katherine Marshové nejspíš zařazován do současné angažované literatury pro děti a mládež. Jestli tato próza a jí podobné knihy dokážou nejen motivovat ke čtení, ale také dělat svět lepším, je samozřejmě otázkou. Zcela aktuální příběh má každopádně k tomuto ideálu nakročeno.

Autorka je socioložka.