Dlouhotrvající parlamentní spor o vystoupení z Evropské unie dovedl Velkou Británii k předčasným volbám, v nichž se více než o programech jednotlivých stran hlasovalo o brexitu. A právě proto labouristé Jeremyho Corbyna prohráli. Úspěch konzervativců Borise Johnsona může nicméně znamenat konec Spojeného království, jak jsme ho dosud znali.
Ve čtvrtek 12. prosince 2019 se ve Velké Británii konaly další předčasné volby za několik posledních let. Přestože labouristická opozice neustále opakovala, že v těchto volbách nejde o brexit, realitě nešlo uniknout. Volby byly vyvolány právě patem v parlamentu, kde poslanečtí odpůrci brexitu opakovaně zamítali dohody o vystoupení z Evropské unie, které dojednali Theresa Mayová a po ní Boris Johnson. Všelidové hlasování bylo vypsáno na přelom října a listopadu, takže Británie měla na předvolební kampaň necelý měsíc a půl. Konzervativci přitom podle průzkumů měli zhruba patnáctiprocentní náskok, a to přesto, že labouristé ještě před rokem navzdory neustálým útokům v médiích, jimž čelí od zvolení Jeremyho Corbyna předsedou strany, podle odhadů vedli. Těsně po uzavření volebních místností byly oznámeny výsledky takzvaných exit polls, tedy průzkumů veřejného mínění, v nichž jsou dotazováni občané, kteří právě odvolili. Podle těchto výsledků Johnson drtivě zvítězil, což se také později potvrdilo. Konzervativci získali 365 křesel, zatímco labouristé pouhých 203.
Instinkt a iluze
Labouristé by se měli zabývat především otázkou, proč ještě loňskou zimu v průzkumech vedli, a co se od té doby stalo. Změnil se především postoj labouristické strany vůči brexitu. V manifestu z roku 2017 se strana zavázala, že bude ctít výsledky referenda, avšak Corbyn byl víceméně donucen změnit oficiální pozici strany a přistoupit na druhé referendum. V kampani pak labouristé slibovali, že v případě vítězství ve volbách se budou konat referenda dvě, první o Corbynově nově vyjednané dohodě o odchodu z EU a druhé o samotném setrvání Británie v Unii. Tuto strategii pak musel Corbyn v předvolebních debatách složitě vysvětlovat, zatímco Johnson přišel s jednoznačným, takřka reklamním sloganem „Get Brexit done“.
Zpětně se potvrzuje, že Corbyn měl ohledně dodržení výsledků původního referenda správný instinkt. Tlak městských voličů na konání druhého referenda byl sice silný, nicméně snaha zvrátit brexit byla iluzorní. Toto odmítání reality pouze nahrálo Johnsonovi, jenž mimo to, že k sobě přitáhl elektorát Strany pro brexit, získal rovněž tradiční voliče labouristů z postindustriálních oblastí, kteří se v roce 2015 vyslovili pro odchod. Přestože je Corbyn spíše protisystémový politik, plánem na druhé referendum, k němuž byl dotlačen, nakonec nahrál Johnsonovi, jenž mohl vykreslit labouristy jako prolhaný establishment bránící britským občanům v jejich demokratickém rozhodnutí. Nutno ovšem dodat, že labouristé by měli problém i v případě, že by byli jednoznačně pro respektování výsledků referenda. Labouristickou voličskou základnu totiž téma brexitu rozdělilo, zatímco voličstvo konzervativců bylo daleko jednotnější.
Brexit za každou cenu
Labouristická strana si za svůj neúspěch bezpochyby může z velké části sama. Nelze ale pomíjet, že po zvolení Corbyna lídrem Labour party se vedení strany stalo obětí neutuchající očerňující kampaně. Na Corbyna byly vedeny útoky nejen pravicovým bulvárem, ale i ze středu a z levicově liberálních pozic, které představují deníky Guardian nebo Independent. Pozadu ostatně nezůstali ani novináři z českých médií. Lídr labouristů tak byl v titulcích označován za ultralevicového marxistu, který se chystá všechno znárodnit. Zcela automaticky a bez jakýchkoli důkazů se pak z britského tisku přebíralo, že je antisemita a že jeho strana má problém s nesnášenlivostí vůči Židům. Jakákoli pozitiva týkající se Corbyna musel člověk hledat lupou.
Média i politici v České republice měli po prohře labouristů jasno: jejich porážku zavinila ultralevicovost stranického vedení. Tuto zkratkovitou „analýzu“ sdíleli na sociálních sítích i mnozí komentátoři politického dění, kteří tvrdili, že za prohru labouristů mohou radikálně socialistické tendence a že je třeba vrátit se ke středové politice Tonyho Blaira. Podobně vyznívající články vyšly například v magazínech Respekt nebo Reportér. To ale nemůže být skutečný důvod. Corbyn totiž sice prohrál, nicméně i tak získal více voličů než Blair ve vítězných volbách v roce 2005. Pokud by skutečně byl na vině příliš levicový program, a nikoli téma brexitu, nemohla by také Labour party ve volbách roku 2017 zaznamenat největší nárůst hlasů od roku 1945. Loňské volby však bohužel o programu nebyly, týkaly se pouze jediné záležitosti – a tou byl brexit.
Jednoznačným vítězem se tedy z pochopitelných důvodů stal Boris Johnson, který uspěl s jasně prosazovaným brexitem za každou cenu. Během kampaně přitom vyšly najevo plány „Trump dealu“, tedy dohody se Spojenými státy, jejíž součástí by mohla být například i privatizace britského veřejného zdravotnictví. Ve Skotsku navíc drtivě zvítězila Skotská národní strana (SNP), což by mohlo vést k novému referendu o nezávislosti Skotska, jehož obyvatelé si většinově přejí zůstat v Evropské unii. Příští léta ukážou, jak si Johnson povede, nicméně již nyní se zdá, že by se mohl do historie zapsat jako politik, který způsobil rozpad Velké Británie.
Autor studuje arabistiku na FF UK.