Stejně jako v jiných státech i v Polsku byla pandemie COVID-19 zneužita k pokusu o zpřísnění dosavadní legislativy. Nikoli náhodu jde o takzvaný protipotratový zákon, jenž je v zemi předmětem veřejných polemik již delší dobu. Jaký kontext má současná novela, usilující o zpřísnění aborcí?
Snad každá vláda je v koronavirové krizi vystavena pokušení nakládat s mocí volněji, než by bylo zdrávo. O vládách s autoritářskými tendencemi, byť třeba byly demokraticky zvolené, to platí dvojnásob. V médiích se často objevuje srovnávání Maďarska a Polska: Orbánův zmocňovací zákon a vláda prostřednictvím dekretů a Kaczyńského pokus „oživit“ v polském parlamentu „protipotratový zákon“. Srovnání je to užitečné, protože ukazuje především velké rozdíly mezi oběma zeměmi. Zatímco Viktor Orbán má v Maďarsku moc takřka neomezenou, Jarosław Kaczyński o totéž stále ještě usiluje a rozhodující bitva – prezidentské volby – se odehraje právě v květnu. Maďarský premiér si mohl dovolit v parlamentu hladce prosadit zákon, jímž byl tentýž parlament okamžitě odstaven na vedlejší kolej, lídr polské vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) si něco podobného zatím dovolit nemůže. A složité manévry kolem zpřísnění interrupcí to dokládají.
Protiinterrupční subkultura
„Protipotratový zákon“ ostatně není ani vládním návrhem a dle komentátorů si ho PiS vlastně ani moc nepřeje. Jde již o druhou velkou občanskou zákonodárnou iniciativu k této problematice za pět let vlády konzervativců. Předchozí, ještě přísnější iniciativa za totální zákaz kromě ohrožení života matky narazila na překvapivě silný veřejný odpor – známý protest žen v černém v roce 2016 – a vláda ji pod tlakem veřejného mínění nechala propadnout. Hned další rok následoval mírnější pokus, který na parlamentní scénu přichází až nyní. Návrh zákona byl totiž od roku 2017 „zaparkován“ v polském Sejmu. Právě nyní PiS využívá situace, kdy jsou veřejné protesty kvůli pandemii zakázány, a rozhodlo se „mírnější“ předlohu rozmrazit. Těsně po Velikonocích poslanci PiS přehlasovali návrh opozice na zamítnutí projektu. Vzápětí ale nepodpořili zrychlenou legislativní cestu přímo do druhého čtení. Návrh tak zamířil do parlamentních komisí, což někteří ultrakonzervativci kritizují jako pozvolnou cestu k opětovnému zmražení.
Podobné iniciativy se pravidelně objevovaly i před nástupem konzervativců k moci, ale šance na prosazení byly logicky mnohem menší. Hnutí za zákaz interrupcí je velmi odhodlaná, hlasitá, vlivná a disciplinovaná menšina v polské společnosti, tvořená těmi nejkonzervativnějšími katolíky. Například iniciativu z roku 2016 podpořilo 450 tisíc lidí, tu z roku 2017 dokonce 830 tisíc lidí. Tuto svého druhu subkulturu pomáhá mobilizovat například polský mediální magnát a redemptoristický kněz Tadeusz Rydzyk, který kvůli průtahům a komplikacím s protipotratovými iniciativami dokonce několikrát veřejně kritizoval spřízněnou vládu a před eurovolbami se pokusil založit vlastní politickou stranu.
Oč vlastně v návrhu jde? Novela zpřísňuje již tak velmi restriktivní potratový zákon z roku 1993, podle nějž smí žena legálně podstoupit interrupci, pouze pokud otěhotněla při znásilnění či incestu, je-li ohroženo její zdraví nebo život či existuje-li vysoké riziko poškození plodu. Novela chce třetí možnost vyjmout a zakázat to, co protipotratoví aktivisté označují jako „eugenické potraty“. Iniciativa z roku 2016 navíc chtěla ze seznamu podmínek legitimizujících aborce vyjmout znásilnění i incest a umožnit přerušení těhotenství jen v případě ohrožení života či zdraví matky. Současný návrh je též spojen s kontroverzním zákazem a kriminalizací sexuální výchovy, která je konzervativci rámována jako morální zlo: návod k promiskuitě, pedofilii a „šíření ideologie LGBT+“.
Konzervativní vlna
Pro pochopení situace je dobré reflektovat polský kontext. Úprava z počátku devadesátých let sice staví Polsko spolu s Maltou na přední místa mezi nejpřísnějšími evropskými zeměmi z hlediska přístupu k aborcím (před referendem 2018 do této skupiny patřilo též Irsko), v polské společnosti je však považována za kompromis mezi totálním zákazem a předchozí liberálnější normou z dob komunismu. Veškeré strany hlavního proudu, ať již levicové (postkomunisté), pravicově centristické (Občanská platforma) či pravicově konzervativní (PiS), tuto optiku „kompromisu“ v podstatě přijaly a mají tendenci udržovat status quo. O změnu usilují z jedné strany progresivní liberálové či levice (v minulosti Palikotovo hnutí, dnes například Wiosna) a z druhé strany mocné konzervativní nátlakové skupiny, jako je třeba občanská iniciativa „Stop potratům“.
Polská autorka Klementyna Suchanow nedávno vydala knihu s provokativním, leč příznačným názvem To jest wojna. Kobiety, fundamentaliści i nowe średniowiecze (Toto je válka. Ženy, fundamentalisté a nový středověk, 2020). Zkoumá v ní širší regionální kontext konzervativní vlny: všímá si mezinárodního zasíťování skupin, jako je například Ordo luris, což je konzervativní think tank, který silně podporuje polské protipotratové iniciativy, či organizace brazilského původu zvané Tradice, rodina, majetek. Zvláštní pozornost věnuje Světovému kongresu rodin, který je velmi aktivní ve středovýchodní Evropě a těší se silné politické podpoře Ruska.
V Polsku se v nadcházejících dnech konají klíčové prezidentské volby. Takřka jistě vyhraje stávající prezident Andrzej Duda (PiS). Kdyby ale prohrál, vláda by čelila prezidentským vetům, pro jejichž přehlasování je třeba tří pětin poslanců. I před pěti lety se zdálo, že tehdejší prezident Bronisław Komorowski má vítězství „v kapse“, ale nakonec vyhrál překvapivě právě Duda. I proto takový „tanec mezi vejci“ ohledně zákazu interrupcí. Jde o mobilizaci pevného konzervativního jádra – zejména u seniorů totiž hrozí, že budou mít v době koronavirové pandemie strach jít k volbám. Zároveň ale platí, že většina Poláků zpřísnění odmítá. O osudu interrupcí v Polsku se tak nejspíš rozhodne až po prezidentských volbách.
Autor je politolog.