Oslněni světlem

23:10

Jsou tři věci, které ve Varšavě dělají všichni.

Za prvé, lidi mluví. A mluví dost. Jeden přes druhého. Mluví o sobě navzájem, za svými zády. Kdo komu kolik visí, kdo koho posledně ojebal ve kšeftě. Kdo je slabý, proč je slabý, odkdy je slabý. O tom, co se říká o jiných. O tom, kdo s kým píchá. Kdo koho podvedl. Kdo koho odkopl. Mluví, aby mluvili. Mluví, mluví a mluví. Pijí, aby mluvili ještě víc. Ještě pitoměji. Informace jimi protékají, tečou jim z očí, z uší, z rozkroků. Nepodstatné i podstatné. Všeobecně známé i důvěrné. Pořád mluví. Mluví do úmoru. Mluví, aby za chvíli mohli mluvit dál. Mluvení je vzrušuje, rozšiřuje jim zorničky, zrychluje dech, zvlhčuje sliznice. Když je spojené s tím, že někdo naslouchá, stává se ještě lepší a důležitější věcí než sex. Lepší a důležitější, protože ekonomičtější. Mluvení se od sexu liší podstatně efektivnějším poměrem investované a získané energie.

Za druhé, lidi obchodují. Ve výsledku vydělávají buď hodně, nebo hovno. Pokud vědí, jak obchodovat, vydělávají hodně. Pokud si myslí, že vědí, vydělávají hovno. Obchodují s tím, co vědí, s tím, co mají, i s tím, co nemají; obchodují, když jdou, obchodují, když lžou, když se předvádějí, když počítají, když píšou. Obchodují se svými nápady, když vymýšlejí marketingové kampaně, obchodují se stavem svých kloubů, když rozvážejí pizzu nebo strkají letáčky bordelů za stěrače aut. Jsou jako slepí psi puštění po stopě. Nevidí. Čenichají. Hledají peníze. Vytahují je ze spár mezi dlaždicemi chodníků. Ždímají je ze vzduchu, ze sebe navzájem. Lidi ale především obchodují tím, že mluví.

Za třetí, lidi ve Varšavě šňupou kokain. A tady přicházím na scénu já, celý v bílém.

Kokain šňupou všichni, kteří na něj mají, a dost velké procento těch, kteří na něj nemají. Šňupou právníci. Politici. Doktoři. Podnikatelé. Ředitelé. Manažeři na nižších pozicích. Manažeři na vyšších pozicích. Televizní hvězdy. Televizní zaměstnanci. Majitelé reklamních agentur. Zaměstnanci reklamních agentur. Finančníci. Developeři. Spisovatelé. Malíři. Muzikanti. Publicisti. Fotografové. Novináři. Producenti. Vydavatelé. Restauratéři. Grázlové. Advokáti. Pasáci. Kurvy. Hoteliéři.

Všichni, všichni bez výjimky šňupou kokain. Nesejde na tom, jestli je slabý, drahý, řezaný. Všichni ho berou jako rituál. Jako gesto. Jako zjevný emblém. Šňupání kokainu je jako nošení hodinek. Jako ježdění domů taxíkem. Je jako mluvení nebo vydělávání peněz. Je přirozeným důsledkem jednoho i druhého. Je to nejlepší pomocník v jednom i druhém.

Ve Varšavě má každý tři nejdůležitější telefonní čísla. Mají svou hierarchii, jako místa na pódiu. Zlatá medaile patří těm, kteří platí. Bronzová medaile těm, se kterými se zrovna spí. Já mám stříbro. Pro všechny lidi, které mám v telefonu, jsem druhé nejdůležitější číslo.

Proto nemá smysl se mě ptát, jak to, že mě ještě nikdy nesebrali, když jezdím se zbožím už deset let.

Ale na tom všem je zajímavá ještě jedna věc.

Všichni ve Varšavě obchodují, ale já obchoduju s kokainem. A v tom je ten rozdíl. Kokain je něco hmatatelného, něco, čeho se dá dotknout, věc, která něco skutečně mění, aspoň na určitou chvíli. Kokain je opravdový. Je čistý, bílý, tvrdý, ve velkých stogramových kostkách připomíná doběla vyleštěné kameny. Pěsti. Je opravdovější než zlato a diamanty – kdy jsi naposledy viděl cihličku zlata? Kokain jsi měl v nose o víkendu.

Kokain nepodléhá kursům ani spekulacím. Investuje se do něj a vydělávají se na něm skutečné peníze. Stojí za ním skutečná odpovědnost. Dnes, když všichni obchodují s fikcí, s přidanou hodnotou, s obaly obalů, když většinu kapitálu tvoří prázdnota, mydliny, čísla vycucaná z prstu, všichni jsme pokorně přilepení k počítačům a čekáme, až bublina praskne, mýma rukama prochází skutečný kapitál.

Nejsem na to nijak zvlášť pyšný. Ale vím to. Je to skutečný obchod. Obchod, ve kterém se moc nemluví, jen tolik, kolik je potřeba. Dorozumíváme se čísly, jednočlennými větami. Žádné tržní analýzy, reklamní kampaně, sondování poptávky. Není to potřeba. Toto je reálný produkt. Skutečné peníze.

Peníze, které mi visí Maluch, jsou taky skutečné. Zatraceně skutečných devadesát tisíc zlotých v hotovosti.

Jsme v klubu, který vlastní Maluch. Klub se jmenuje Betlém. Zvuk se šíří betonovou podlahou jako hřmění. Několik desítek lidí tančí, buď na sebe sahají, nebo se snaží na sebe sahat. Zbytek osahává bar, objednává další a další rundy, pořvává na barmany, buší otevřenýma rukama do desky stolu, mluví, mluví, mluví.

Betlém je velký klub, který zabírá celý činžák v centru města. Před rokem 1989 v něm sídlila dětská klinika infekčních chorob. Ve sklepě, kde bývala pitevna, prý někdo před časem zorganizoval orgie. Přišla spousta lidí, ale sex prý neměl nikdo.

Stojím ve stínu, v jednom z koutků, spolu s Pazinou. Piju vodu. Pazina dvojitou vodku s ledem. Pazina je drobná a hubená, vlasy svázané do drdolu má obarvené načerno, její ruce se v jednom kuse pohybují jako dva malí, bojující pavouci. Kouří tenkou cigaretu. Je trochu opilá. Sleduje lidi s klidem člověka, který o nich ví příliš na to, aby jimi pohrdal. Je to asi jediný přítel, kterého mám. Tedy ne že bych věděl, co to znamená, mít přítele. Ale Pazina je člověk, která umí držet jazyk za zuby, který ví, kdy mluvit a kdy být zticha, který zvedá telefony a dokáže být ve čtyři ráno na místě, na kterém nemá co dělat, jen proto, aby něco převzal, odvezl k sobě, schoval a s nikým o tom nemluvil.

Nikdy jsme spolu nespali. Ani nás to nenapadlo, stejně jako to nenapadne sourozence nebo normálního chlapa a manželku jeho bratra.

„Upřímnou soustrast,“ říká. „Být tady střízlivej je horší než jít s kocovinou do práce.“

„My ale nechodíme do práce, Pazino,“ připomínám jí.

„Já jo,“ odpovídá. „A ty taky.“

„Nechodíme,“ říkám. „Tomu se říká vydělávání peněz. Ne chození do práce.“

„Když se to tak vezme, tady vlastně nepracuje nikdo,“ říká.

Pazině je kolem třiceti. Nikdy jsem se jí na věk neptal. Už nějakých deset let má město pod palcem: je manažerka klubů, organizátorka koncertů, hledá místa k pronájmu. Zná nejspíš všechny a všichni nejspíš znají ji, a ona o nich nejspíš ví všechno. Umí skvěle počítat, líp než já; dost si jí za to vážím. Co je ale zvláštní, vůbec se nestará o své vlastní peníze, což u ní naprosto nechápu. Všechno hned utratí a rozdá. Plení kreditní karty. Platí za druhé. Sází, půjčuje, pomáhá. Jako by věděla, že když dojdou jedny peníze, okamžitě se objeví další. Nikdy jsem jí nedokázal vysvětlit, že to funguje jinak.

Je tvrdá a klidná. Dokáže zadržet stopadesátikilovou gorilu před zmasakrováním jiného člověka. Dostat druhé ze skutečných i vsugerovaných depresí. Sama se však ze své nikdy nedostala. Říká, že sužuje jen ji. Vím, že se z ní nevymaní nikdy – ve skutečnosti Pazina bydlí v malém černém pokoji bez oken, s malým okýnkem ve dveřích, kudy jí podávají jídlo. Prožila toho dost na to, aby jej nedokázala opustit. To je další důvod, proč si jí tak vážím, můžu si s ní povídat, cítím váhu jejích slov. Lidi a okolnosti ji pořezali a podrápali.

„Jdeš za ním?“ ptá se.

„Za chvíli,“ odpovídám. „Ať si ještě zablbne.“

„Za chvíli už vůbec nebude rozumět, co mu kdo říká,“ podotýká.

„To je dobře,“ odpovídám.

„Chceš ho zastrašit?“ ptá se.

„Copak jsem někdy někoho zastrašoval?“ odpovídám otázkou.

„Není to tvoje bejvalka?“ říká Pazina a ukazuje prstem do protilehlého rohu, na skupinku několika lidí přitisknutých ke stěně s drinky v rukou. Poznávám je. A vidím ji. Holku, která bydlí v tamtom pokoji. V tom, do kterého mám zakázaný vstup. Holka se jmenuje Beata. Neměl bych na ni myslet. Příšerně mě to rozptyluje, vytrhuje z reality, rozmazává mi to obraz. Ale vidím ji zřetelně jako flek na bílé košili; stojí nehybně, je vyšší a přísnější než ostatní, někoho poslouchá, snaží se vykouzlit na tváři úsměv. Vím, že odsud co nevidět odejde. Tohle není místo pro ni. Prostě se přišla podívat, co se děje. Jen tak se tu otřít. Vypadá, jako by ji do toho obrazu někdo vyškrábal žiletkou.

Ti lidi, kteří s ní stojí – znám je. Jeden z nich je kameraman, cucák, hysterik. Druhý, výkonný ředitel, zřejmě znovu aktivní alkoholik, chlápek, který chodí s nehezkou holkou, má čtyři psy a smysl pro humor jako studentík. Třetí je třiapadesátiletý DJ, tak smutný, jak jen může být smutný třiapadesátiletý DJ. Vlastně je znám všechny. V paměti mám zapsanou polovinu tohoto města, stejně jako Pazina. Víme, jak se kdo jmenuje, s kým kdo mluví, kdo kde pracuje, jaké má slabiny, co má rád, čeho se bojí, kdy je dobré s ním přestat mluvit a jestli to vůbec stojí za to dávat se s ním do řeči. Bez toho má podnikání ve Varšavě smysl asi jako pletí minového pole.

Já mám však ještě v paměti lidi, o kterých Pazina nemá ani páru a je za to ráda. Říká tomu podsvětí a ptá se mě, jestli jsem dnes v podsvětí. Odpovídám, že jo. A ona se už neptá. Drží jazyk za zuby. Nechce to vědět. Další z jejích báječných vlastností. Že často nechce vědět, zatímco většina lidí tady v klubu, v tomto městě, chce vědět všechno. Je to jejich největší životní ambice.

„Tak co?“ ptá se mě, zatímco se dívá na ně.

„Co co?“ odpovídám.

„Co tě žere?“ ptá se.

„Nic,“ odpovídám.

„Lžeš,“ prohlašuje.

„Pouštím to z hlavy. Rozptyluje mě to,“ odpovídám.

„Tak jinak: cítíš se rozptýlenej?“ ptá se.

„Ne, nikdy,“ odpovídám.

Přiťukáváme si. Kývám na ni hlavou. Beze slova odchází do zázemí, chápe, že o tom nepotřebuju mluvit. Mám Pazinu rád. Nemusíme plýtvat benzinem na tak banální věci, jako jsou pozdravy, loučení, pusy, podání ruky, objetí. Nikdo z nás tuto situaci neanalyzuje, nepřevrací si ji v hlavě, nemyslí na ni. Jsme pro sebe odpočinkem. Procházkou.

Maluch je vzadu. Na místě, kterému říká kancelář, možná proto, že ho vymaloval na bílo, a strčil tam skříňku z IKEA a dlouhý stůl. Skříňka je plná dokumentů. U zdi stojí vyrovnané čisticí prostředky, kartony vodky, roličky toaletního papíru, prázdné šanony. Uvnitř je také štíhlá blondýnka, která vypadá na osmadvacet, ale určitě jí není ani osmnáct; nosí mikinu s květovaným potiskem, obtažené kožené kalhoty a má nepřítomný pohled někoho, kdo zívá při sledování porna se zvířaty. Maluch dělá u stolu lajny. Za oknem je vidět Palác kultury a vědy, osvětlený fialovou barvou.

„To je let, Jacíku.“ Vstávám, přichází ke mně, plácá svou dlaní o moji, snaží se mě obejmout, o krok couvám.

„Sedneš si?“ ptá se.

Přikyvuju. Dívám se na holku.

„Já jsem Marta,“ říká, jako by žvýkala žvýkačku, i když v puse nemá nic.

„Běž pryč, Marto,“ říkám jí.

Maluch se zastavuje, jako by mu někdo zničehonic píchl injekci. Ona nereaguje, chvíli se na mě dívá, žvýká neviditelnou žvýkačku.

„To je moje holka,“ říká a opírá se rukou o desku stolu, naklání hlavu napravo jako pes, který se snaží pochopit, co mu páníček říká.

Maluch se ve skutečnosti jmenuje Dawid, ale od chvíle, kdy v devadesátkách hrál ve filmu Sázím na výhru, je to Maluch. Byla to dobrodružná komedie, odehrávala se v prostředí mladých a hezkých zlodějů aut, hlavně fiatů, takzvaných maluchů. Ti, kteří se na ten film ještě pamatují, tvrdí, že byl ještě horší než druhá část Mladých vlků, těch s Annou Muchovou a lomítkem v názvu.

Maluch tam hrál vedlejší roli idiota přezdívaného „Maluch“, nešťastně zamilovaného do hlavní hrdinky, kterou hrála zpěvačka kapely Big Day. Jeho milostné soužení ukončila smrtelná rána od ruského gangstera, kterého ztvárnil Aleksander Bednarz. Od té doby Maluchovi říkají Maluch. Všichni, dokonce i ti, kteří si film nepamatují.

Sám si nepamatuju, jak v tom filmu vypadal. Teď vypadá hrozně. Má mastné, polodlouhé vlasy, vousy, vytahanou flanelovou košili, oči, které na otázku „ťuk ťuk, kdo tam?“ odpovídají „nikdo“, neupřímný, škrobený úsměv. Je mu čtyřiatřicet, je spolumajitelem čtyř klubů ve Varšavě. Nedávno si otevřel stánek s veganským jídlem – tvrdí, že v této chvíli je pro něho nejdůležitější zdravá strava. I přes zdravou stravu má zkažené, hnědé zuby, kromě dvou předních, které má odnedávna umělé. O vlastní přišel, když šel jednou za skupinkou vyhazovačů někde po Sienkiewiczově ulici a zeptal se, jestli si rádi nakládají do prdele. Teď tvrdí, že se na to vůbec nepamatuje.

Šňupe obrovské množství kokainu. Kdyby platil, byl by to skvělý klient. Kromě toho pije. Pije víc, než musí, a musí pít hodně. Před dvěma lety mu praskla slezina. Zachránili ho jen taktak. Má dlouhou, ošklivou jizvu na břiše. Po první flašce ji rád ukazuje.

Má dluhy, strašně moc dluhů. Nikdo neví, kolik a u koho, včetně jeho samého. Já vím přesně, kolik mi dluží. Přišel jsem si o tom promluvit.

„Ztrácíme čas. Já ztrácím čas,“ říkám mu.

„A musíme bejt na sebe tak zlí?“ ptá se.

„Nemusíme,“ odpovídám.

Chvíli ještě stojí u stolu, pak holce pokyne, aby odešla. Odchází pomalu, šourá se jako uražené dítě, které si po hodinovém přesvědčování odešlo udělat domácí úkoly. Nezavírá za sebou dveře. Maluch jde a dělá to za ni. Vrací se ke stolu a jakoby pohostinným gestem ukazuje na dvě sypké lajny. Vrtím hlavou.

„Nebereš vlastní zboží?“ ptá se.

„Tohle je moje?“ ptám se.

Krčí rameny. Když vdechuje, jeho tělo na okamžik tuhne, propadá se samo do sebe, jako by mělo křeč. Když končí, bere láhev s vodou, lije si jí trochu do dlaně a vdechuje. Přitom vyluzuje odporný zvuk, jako by pomalu smrkal do prstů.

„Koksík má rád vodičku,“ říká. „Prý to říkával už Łazuka.“

„Mám pro tebe návrh,“ informuju ho.

Sedá si. Usmívá se. Já ne. Je v něm něco z hyeny, z odpudivého, nemocného zvířete. V jistém smyslu je Maluch moje chyba. Možná jsem měl mít trochu lepší odhad, pečlivěji ho pozorovat, dřív mu snížit úvěrový rámec.

Funguju jako banka – pokud je klient oukej, pokud u mě nakupuje pravidelně a za dost prachů, pokud se nezpožďuje se splátkami, mám pro něj připravené různé možnosti. Debety, úvěrové rámce, akční nabídky. Pokud u mě nakupuje týdně za deset tisíc – takových klientů mám skoro dvacet a nejsou to pro ně žádné peníze – a pak volá a mluví o náhlé potřebě půjčky, nevyřešeném tendru, rychlé investici a prosí mě o debet ve výši devadesáti tisíc, pak souhlasím. Je to otázka toho, jak daného člověka vyhodnotím. Ve většině případů jsem se nespálil. V Maluchově případě – ano. I když to také byla otázka malé službičky. Ví, kdo jsem, ale pouští mě do každého ze svých klubů. Není to nezbytné, ale je to fajn.

„Jsem jedno ucho,“ říká.

„Tenhle klub se mi líbí,“ odpovídám.

„Co se ti na něm líbí?“ ptá se.

„To, že sem chodí čím dál víc lidí a nejsou to jenom vousaté socky, co hodiny a hodiny meditují nad jednou vodkou,“ odpovídám.

„Taky se mi líbí.“ Přikyvuje.

Jako by nějaká neviditelná ruka pomalu kreslila na jeho tvář stopy porozumění, vpisovala mu do hlavy Mene tekel. Hudba z nižšího patra vyplňovala místnost jako špinavý oblak. Dole tančí duchové, nemluví spolu, navzájem se nevidí, je to špatná zábava.

„Řekněme, že tvůj dluh budeme chápat jako odprodej podílu,“ říkám mu.

„Kurva, Jacíku, příští tejden pro tebe budu mít třicet táců.“ Vyskakuje ze židle. „Na tuty, je to domluvený. Máme takovej deal s jednou whisky… Mám na tu firmu dobrej vliv, klídek.“

„Dluh budeme chápat jako odprodej podílu,“ opakuju. „Jsem jenom prostředník. Řekněme, že by podíl přešel do rukou někoho, kdo je můj kamarád, koho mám rád a kdo má zkušenosti s řízením gastronomických podniků.“

„Kurva, Jacíku.“ Přisouvá se ke stolu. „Nechci tady žádnej Pruszkowskej gang, kurva.“

„Já bych z toho měl určité procento ze zisku,“ říkám. „No a, víš, jednou za čas bych sem napumpoval nějaké peníze.“

„Nemůžu ti tady prát, vole, vždyť víš, jak to je. Daňovej práh. Zlikviduje každej gastronomickej podnik. A lidi si pak říkají, proč v Polsku nejsou žádný michelinský hvězdy,“ odpovídá a já vidím, že se mu začínají třást ruce.

„Devadesát tisíc je hromada prachů,“ připomínám mu, „dokonce i pro milionáře v minusu.“

„Nemůžu, Jacíku, kurva, prosím tě,“ žebrá.

Bojí se, zboží a vodka v něm přečerpávají strach, rozehřívají mu břicho a mozek. Vidím na něm, jak se mu zvyšuje teplota, jak se ho zmocňuje horečka. Ale pořád se snaží nahodit úsměv, který se na jeho tváři objevuje a mizí každých deset patnáct vteřin jako výrobní vada. Pořád se snaží vtipkovat.

„Neber to, jako že máš na výběr,“ říkám. „Ber to tak, že ti podávám ruku. Mám tě rád. Chci ti pomoct. Praštils sebou na ulici, kdyžs byl zkárovanej, někdo tě okradl, dal ti dělo, a já tě chci zvednout, odvézt tě domů a nechat tě vyspat na svým gauči.“

Někdo klepe na dveře.

„Otevři,“ říkám. „Jsem přece dobrý člověk,“ dodávám.

Někdo znovu klepe.

„Řekni: Dále,“ říkám.

„Ano?!“ ptá se hlasitě Maluch otočený ke dveřím.

Vstává, protahuje se, otvírá láhev whisky z regálu, nalévá si trochu do sklenice. Upíjí. Podává mi ji. Vrtím hlavou.

„Počkej chvíli,“ říká.

Dovnitř vchází vyhazovač. Okamžitě poznávám, že je to fízl. Rozložitý, nevysoký chlápek s ksichtem, který bude vždycky vypadat, jako by se před pěti minutami oholil. Bomber, maskáče. Pohorky. Krátký krk. Na sto procent fízl, který si tu přivydělává. Chvíli se přetlačujeme pohledy, ten jeho je tupý jako poleno. Spolu s ním přišli dva vyhublí kluci: oba v obtažených kalhotách, fullcapech, s tunely v uších a s veškerým pestrobarevným příslušenstvím gymnaziální mládeže. Za nimi se, jako třešnička na dortu, zjevila holka stejného vzrůstu a držení těla, která se od nich liší jen délkou vlasů.

„Tak co se stalo?“ ptá se Maluch komickým tónem pana Kaňky, Korczaka s prasklou slezinou; opírá se o skříňku a zírá na ty tři ublížené teenagery.

Kluci klopí zrak, dívají se jenom na sebe navzájem, holka se snaží do očního kontaktu zapojit, ale vyhýbají se jí, jako by se před ní styděli.

„Tak my už půjdem,“ říká nakonec jeden z nich.

Zní, jako by zrovna mutoval.

„To nevím, jestli to půjde tak rychle,“ odpovídá Maluch.

„Fakt. My nic nemáme. Pán se splet,“ dodává ten druhý.

„Šňupali na hajzlu,“ říká vyhazovač.

„To se dá jednoduše otestovat,“ odpovídá Maluch.

Vidím, jak se vyhazovač usmívá. Dívám se na hodinky. Ztrácím čas. Ale dopřeju Maluchovi ještě chvíli. Ať si myslí, že má nad skutečností aspoň nějakou moc. Ať si připadá trochu jistější. Je to ten typ člověka, kterému strach svazuje celý trávicí trakt a hrtan až ke kořeni jazyka. Když se skutečně bojí, ztichne, vypne uši, přestává rozumět. Jen ať se vrátí na zem. Jen ať se otevře. Pak mu zopakuju to, co jsem mu řekl před chvílí.

„Vidíš to,“ ptá se mě Maluch, „vidíš, že tady zuří bitva o budoucnost a duše dnešní mládeže? Koukni se na ně, kolik jim může bejt? Měli by někde čutat merunu, jezdit pod stan, cokoli, kurva, měli by si psát básničky a hrát v kapelách, a oni místo toho nonstop seděj na prdeli, kurva, čumí na instáč a hejbnou kostrou leda tak proto, aby si šňupli koksu na mým hajzlu v mým klubu. Beztak by hned začali šukat na sluníčko, kdyby tam Janek nevlítl. Chápeš vůbec, co se to s nima, kurva, děje? Nemáš někdy chuť tomu zatrhnout tipec?“

„Nejsem žádnej učitel,“ odpovídám.

„My už půjdem. Tak promiňte,“ říká holka.

Má tichý, jemný hlas někoho, kdo se celý život za všechno omlouvá.

„Navalte, co vám zbylo,“ říká Maluch.

„Nic nám nezbylo,“ odpovídá jeden z kluků.

„Tak navalte peněženky,“ říká Maluch.

„Hej, tak to už fakt ne, kurva,“ říká druhý a snaží se zvýšit hlas.

„Janku, ukaž mu placku,“ žádá Maluch.

Fízl se přehrabuje v kapsách a po chvíli vytahuje placku. Chvíli ji otáčí v tlustých, hlízovitých prstech jako hrací kartu. Strká ji klukovi pod nos. Ten mírně tuhne, o krok ustupuje. Je mu horko, to je vidět. Janek, nebo jak se vlastně jmenuje, schovává odznak do zadní kapsy.

„Peněženky a to, co vám zbylo,“ opakuje Maluch.

Holka se opět snaží, aby se na ni ti dva podívali, ale nedokážou to. Sahá do kabelky. Začíná se v ní rychle přehrabovat. Maluch si bere peněženky a sáček se zbožím. Zboží schovává do kapsy, pak začíná prohlížet peněženky. V jedné nachází dvě stě zlotých. Ty podává Jankovi. Chlapec znovu kroutí hlavou. Dívka začíná tiše plakat. Janek, jako by ho někdo zapnul, mačká dvě stovky, strká si je do kapes u kalhot a odchází směrem ke dveřím. Než vyjde, otočí se na Malucha.

„Dá se to zařídit, to, o cos mě žádal. To kopyto,“ říká a dívá se jednou na mě, jednou na něho.

„Pokecáme pak,“ odpovídá Maluch.

„Na každej pád se to dá,“ opakuje fízl; má hlas a výslovnost, jako by měl v puse kuličku z chleba.

Neznatelně pokyvuje hlavou. Odchází.

„Tohle není místo, kam může přijít fetovat každej cucák z gymplu, chápeš? Tohle je, kurva, klub v centru Varšavy, sem zveme dýdžeje ze zahraničí, tady se konají koncerty, tohle není žádná zasraná diskotéka Egypt někde v Pičákově,“ říká Maluch jednomu z kluků.

Odpovídá přikývnutím. Pořád je vyděšený, ale myslí na to, že všechno dobře dopadlo. V žaludku se mu strach a úleva perou s menu od McDonalda a pěti vypitými pivy.

„Jestli tomu rozumíš, tak padej,“ říká Maluch a začíná chystat další lajny.

Koutkem oka vidím, že ti tři tady pořád stojí, jako by nerozuměli polsky, a jenom kývají hlavami jako vyděšený Japonec u pokladen na polském nádraží.

„Vypadni,“ opakuje a teprve potom urychleně odcházejí a nechávají za sebou otevřené dveře.

Maluch vstává a zavírá je.

„Ty se něčeho bojíš?“ ptám se a dodávám: „Nemyslím si, že máš čeho.“

„Ne, nemám,“ odpovídá a tázavě se na mě dívá.

Znovu ho jímá strach, hned jak jsem mu ho připomněl.

„Tak na co je ti pistole?“ ptám se ho klidně.

„A ty ji snad nemáš?“ ptá se.

Neodpovídám.

„Poslyš, dám ti týden. Promysli si to. Víš, já vím, že máš zpoždění s nájemným. Že má s tebou družstvo problém. Že visíš městu. Že by se pár lidem zamlouvalo, aby to všechno někdo vyřídil. Že brzy bude hlasování o koncesi,“ říkám mu klidným hlasem to, co vím.

Nedívá se na mě. Sedá si ke stolu. Vtahuje lajnu. Po chvíli zvedá hlavu.

„Dneska ti můžu dát deset tisíc. Týdenní tržbu,“ říká.

Na tváři má pořád přilepený úsměv, ale v jeho pohledu je nějaká neurčitá prosba.

Vstávám a jdu ke dveřím.

„Dávám ti týden. Až mi budeš volat, nechci slyšet nic jinýho než ,mám‘,“ říkám.

Nechávám ho zkoprnělého, přilepeného k desce stolu v jeho kanceláři a odcházím ven. SMS od Paziny: Musela jsem jít, zítra zavolám. Schovávám telefon do kapsy, jdu dolů, směrem k baru. Chvíli se rozhlížím, bezděčně hledám Beatu. Ale ta už odešla, není tady, nechala tu svoje lidi, kteří se rozptýlili po Betlému a vytvořili nové skupinky a soustavy. Otázka, jestli odešla právě proto, že mě zahlédla v davu, se mi každou chvíli vynořuje v myšlenkách, ale hned mizí. Sfoukávám ji jako zápalku. Takové otázky způsobují, že si nevšimnu auta, kterého bych si měl všimnout, promluvím s někým, s kým bych mluvit neměl, zvednu telefon, který bych zvedat neměl.

Ještě chvíli, doslova ještě zlomek vteřiny, myslím na to, kam mohla jít a s kým. S kým dneska půjde do postele. Ale to taky mizí. Velmi rychle. Pak už se jenom prodírám davem k východu, po cestě podávám ruce, dívám se skrz obličeje, jako by byly průhledné, nepočítám kolik jich je ani komu patří. To není dobře, že nevím komu, měl bych je všechny poznávat, zapsat si je do hlavy, kdo to byl a v jakém pořadí. Ale začínám být unavený. Jsou to jenom lidi z hipsterského klubu. Nemají žádný význam.

Nejhorší je, že jsem dneska promarnil tolik času.

 

Z polského originálu Ślepnąc od świateł (Świat Książki, Varšava 2014) vybral a přeložil Michael Alexa. Kniha letos vyjde v nakladatelství Protimluv.