Psychomagická autobiografie
Přeložil Miroslav Jindra
Malvern 2020, 382 s.
Alejandro Jodorowsky je muž devatera umění. Vedle spisovatelství mezi ně patří i psychomagie – a patrně té vděčíme za jeho nezvyklé uchopení žánru autobiografie. Zejména v první polovině knihy, kdy autor vzpomíná na dětství v přímořském maloměstě Tocopilla a na léta rané dospělosti, která strávil mezi chilskou bohémou, není o dobrodružství a magii nouze. Při vyprávění o svých hrách se lvíčaty (jeho otec se krátce živil jako cirkusák) neopomene zmínit iniciační zážitek, díky němuž pochopil zvířecí podstatu bytí. Když píše o imaginárních rozmluvách s mrtvým dědečkem, připomene, jak se jeho děd sám pasoval do role mudrce a znalce kabaly. Podobně líčí i pijácká dobrodružství, která prožil s chilskými básníky během čtyřicátých let – také při popisu jeho kumpánů máme dojem, že Jodorowského obklopuje suita andělů a démonů. Démonicky působí zejména jeho femme fatale, básnířka Stella Díaz Varín. V druhé části knihy, která zahrnuje léta divadelní a filmové práce, se autor věnuje popisu svého duchovního vývoje a psychomagii. Opět nejde jen o suchopárné mudrování, ale i o řadu dobrodružství, během nichž byl mimo jiné na stopě kouzelnému zrcadlu, které ukazuje výjevy z minulosti. Seriózních informací o Jodorowského životě najdeme na internetu plno, a tak nevadí, že jeho autobiografie připomíná spíš román z pera Gabriela Garcíi Márqueze – i když sám Jodorowsky se samozřejmě dušuje, že se všechny příhody skutečně udály.